Zrak jsem měla přilepený k televizní obrazovce a snažila se vstřebat každičký detail svého bývalého přítele.

Za ty tři roky, co jsem ho viděla naposledy, Nicholas dospěl a jeho dříve vytáhlá pubertální postava se zaplnila. Vyhublé paže zmohutněly svaly. Široký hrudník se zužoval do útlého pasu.

Ztratil tu chlapeckou plnost ve tváři. Lícní kosti měl vždycky vysoko posazené, ale teď měl linii čelisti ostrou tak, že by mohla řezat sklo.

Už když jsme spolu chodili, byl hezký.

Ale když jsem se na něj dívala teď, na muže, kterým se stal...

Byl úchvatný tak, že mi padala brada.

A zjevně... princ?

Věděla jsem, že je šlechtic, ale neměla jsem tušení, že stojí tak vysoko v královském následnictví.

„Dej to nahlas,“ řekla jsem.

Anna zesílila zvuk, dokud jsme neuslyšely hlas moderátora.

„Vzhledem k nestabilním hranicím a upadající ekonomice veřejnost vyjadřuje obavy jak o svou budoucnost, tak o budoucnost slábnoucí další generace. Prostřednictvím této hry o výběr chce královská rodina veřejnost inspirovat...“

„Je to dobré rozptýlení,“ poznamenala jsem. Všichni, se kterými jsem se dnes setkala, mluvili jen o tomhle, místo o svých obvyklých trápeních a starostech.

Anna řekla: „Mě to inspiruje.“ Když jsem na ni vrhla nevěřícný pohled, pokrčila rameny. „Ukazuje to, že se královská rodina opravdu snaží, místo aby jen seděla ve svých vysokých věžích a ignorovala nás. To mi dává naději.“

Hlas v televizi pokračoval: „Kromě toho, že výběr poskytuje prostému lidu zábavu a útěchu, nabízí jedinečnou příležitost princům, kteří ještě nenašli své družky. Podle zákona potřebuje princ ke zdědění trůnu partnerku.“

Logicky mi došlo, že když jsem Nicholase viděla v řadě pro výběr, družku nemá, ale můj mozek s tím i tak stále bojoval.

Když jsme spolu chodili, Nicholas byl laskavý a štědrý, talentovaný, hezký. Jak je možné, že někdo takový nedokázal najít svůj protějšek?

„Chápeš to?“ zeptala se mě Anna. „Jsou všichni tak hezcí!“

Záběry tří princů běžely ve smyčce. Tentokrát jsem viděla víc než jen Nicholase. Třeba toho člověka vedle něj. Jednoho z jeho bratrů.

Juliana?

Nicholas a Julian byli mými spolužáky na Královské akademii, ale nenáviděli se. Všichni je měli za úhlavní nepřátele. A oni to byli vlastně bratři?

„Královská rodina vyžaduje, aby se přihlásily všechny neprovdané ženy ve věku od 18 do 22 let,“ pokračoval moderátor. „Uzávěrka je za dva dny.“

Reportáž skončila a začala jiná. Anna znovu ztlumila zvuk.

Poposedla si na gauči a zvedla jednu nohu na polštář, aby se mohla natočit ke mně. „Kdy si podáš přihlášku?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem matka samoživitelka, Anno. Nemyslím si, že to splňuje kritéria.“

„Elva je dítě tvé sestry, ne tvoje. Jak dlouho se ještě necháš kvůli tomu trápit?“

„Elva není břímě.“

„Takhle jsem to nemyslela. Snažím se ti říct, že se zbytečně brzdíš. Neměla bys tu trčet jako servírka v práci, která nikam nevede, se šéfem, co neudrží ruce na uzdě. Zasloužíš si víc. Nepatříš sem.“

Elva pro mě byla důležitější než cokoliv na celém světě. Neměla jsem v úmyslu ji opustit, abych se mohla slepě hnát za korunou.

„A co ty?“ odvedla jsem pozornost. „Ty sem taky nepatříš.“

Anna se na mě smutně usmála. „Já jsem na přihlášku už moc stará.“ Pokrčila rameny. „No tak, Piper. Za zkoušku nic nedáš. Měla bys ten formulář poslat. Když tě vyberou, postarám se o Elvu. A navíc by ses už v restauraci nemusela bát svého šéfa.“

„Jen pokud mě vyberou, a to je velké pokud.“

Nemohla jsem popřít, že to bylo lákavé. Čas, který jsem s Nicholasem strávila, byl... výjimečný. Představa, že bych dostala šanci ho znovu vidět, mi rozbušila srdce. Ale v tom byl právě ten problém.

To, co mezi mnou a Nicholasem bylo, skončilo už dávno.

„Jsem matka samoživitelka, nikdy by mě nevybrali. A i kdyby ano, kvůli ničemu bych Elvu neopustila, ani kvůli tomu, abych se stala Lunou.“

Anna si dlouze a pomalu povzdechla. „Být tebou, nikdy bych takovou příležitost nepromarnila.“

Než jsem stihla odpovědět, ve zprávách se znovu objevilo video s princi. Anna okamžitě zapnula zvuk.

„Proces výběru uchazeček se bude vysílat během obřadu výběru královské chotě. Připomínáme našim divákům, že tento tradiční obřad se nekonal už půl století.“

„Páni,“ vydechla Anna.

„Během tohoto obřadu využije královská rodina svou prastarou moc a z tisíců uchazeček vybere pětadvacet finalistek. Očekává se, že proces potrvá půl hodiny. Celý obřad můžete sledovat přímo zde na našem kanálu.“

„Tak na to se rozhodně podívám,“ řekla Anna.

Já sama jsem to v úmyslu neměla. Nicholas byl duchem mé minulosti.

Před třemi dlouhými lety jsme si řekli sbohem, ale to neznamenalo, že bych chtěla sledovat, jak o jeho náklonnost soupeří jiné ženy. Při pomyšlení, že bych ho viděla v přímém přenosu zamilovat se do někoho jiného, se mi žaludek nepříjemně svíral.

„Musím se trochu vyspat,“ řekla jsem a zvedla své unavené tělo z gauče.

„Prosím, n-ne!“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil ve vzlyk. „Pomoc!“

Nichoalsi, kde jsi? Zachraň mě. Prosím! Zachraň mě!

„Pamatuj si,“ ozval se mi u ucha krutý hlas. „O tohle sis koledovala.“

Ne!

„Ne!“ vykřikla jsem a vymrštila se v posteli do sedu. Na čele mi ulpíval pot. Dýchala jsem ztěžka a přerývaně.

Ale byla jsem naživu. Byla jsem v bezpečí.

Když jsem se rozhlédla, poznala jsem svou ložnici. Poznala jsem –

„Mami?“

Elva stála vedle mé postele. Sledovala mě široce rozevřenýma očima.

„Proč pláčeš, mami?“

Sáhla jsem si na tváře a setřela slzy. Snažila jsem se ovládnout dech a zpomalit tlukot srdce. Nechtěla jsem, aby se Elva bála.

„Byl to jen zlý sen, miláčku. Jsem v pořádku.“

„Noční můra?“ zeptala se Elva.

Přikývla jsem.

Ve spěchu od mé postele odešla a zamířila ke své. Vrátila se s jedním ze svých plyšových medvídků. Natáhla ho ke mně.

„Paní učitelka říkala, že hračky pomáhají noční můry zahnat. Pan Chlupáček tě och... ochrání.“

Držela toho starého medvídka s ošoupanýma knoflíkovýma očima a chlupatým kožíškem tak upřímně, že mi to úplně roztavilo srdce. Rychle jsem si ho od ní vzala.

„Není pan Chlupáček náhodou jeden z tvých nejoblíbenějších?“

„Jo! Je ten nejlepší. Takže maminka už nebude plakat.“

Položila jsem pana Chlupáčka vedle sebe na postel, pak jsem se sehnula a vzala Elvu do náruče.

Zasmála se, když jsem jí tvář pokryla motýlími polibky. Ten zvuk zmírnil zbytek bolesti, která mi přetrvávala v hrudi.

Pro tu malou holčičku bych udělala cokoliv.

Elva brzy nato usnula. Vrátila jsem ji do její postýlky a přikryla ji.

Zpravodajská stanice sestříhala upoutávku na obřad výběru královské chotě. Ze záblesků Nicholase mě bolelo u srdce.

„Kdo bude vybrán jako kandidátka do Hry o Lunu?“ pronesl hlas nad záběry královské rodiny. „Vybrána může být kterákoli žena v království. Může to být vaše kamarádka nebo vaše sousedka. Nebo to můžete být vy.“

Na takové hloupé snění jsem ve svém životě neměla čas. Byla by ztráta času vůbec se zabývat možností, že bych byla vybrána. Matky samoživitelky bez vlka se Lunami nestávají.

Ale která šťastná dívka to asi bude?