Nicholas bezpečně a pevně držel Elvu v náručí, zatímco se postavil do své plné výšky. Elva zabořila obličej do záhybu jeho krku a ramene. Jemně ji poplácal po zádech.

Pohlédl na Elvu a jeho pohled byl tak něžný, až se mi z toho sevřelo srdce.

„Ššš, už je to dobré,“ zašeptal. „Už jsi v bezpečí.“

„Panebože,“ vydechla jedna z dalších dívek v místnosti a ovívala se. „Samozřejmě, že to umí s dětmi.“

„Ať mě někdo štípne,“ přidala se druhá. „Asi se mi to zdá.“

Nicholasův jemný výraz ztvrdl, když vrhl vražedný pohled na zbytek místnosti. „Čí je to dítě? Proč je tady?“

Vykročila jsem vpřed, ale dívka v růžových šatech promluvila dřív, než jsem k němu stihla dojít.

„Proklouzla sem nějaká vetřelkyně, ledaže by to byla služebná.“

Některé další dívky se na můj účet uchechtly.

„Nemůže být soutěžící,“ předstírala další dívka, že šeptá, ale dost nahlas, aby to slyšela polovina místnosti. „Myslela jsem, že musíme být panny, a ona má děcko.“

Nejradši bych se propadla do země. Ať už jsem byla panna nebo ne, ve srovnání se zbytkem těchhle dívek jsem byla úplná nula.

Moje oblečení nebylo zdaleka tak hezké jako to jejich a má postava už nebyla taková, jaká bývala na Akademii. Ztratila jsem spoustu svalové hmoty. Ze všech těch nocí, kdy jsem vynechávala večeře, jsem byla vychrtlá.

Elvino blaho pro mě bylo vždycky důležitější než to moje.

Kvůli ní, a jen kvůli ní, jsem šla dál, místo abych se zahanbeně někam schovala. Zastavila jsem se, až když jsem došla k Nicholasovi.

Podíval se na mě a já na něj.

Úplně jsem zapomněla, jak nádherné má oči, zlatohnědé se zelenými skvrnkami. Když jsme spolu chodili, trávila jsem hodiny tím, že jsem se mu do nich dívala a snažila se tu barvu zapamatovat, ale pokaždé mi připadala jiná.

Dřív, když jsem se na něj dívala dostatečně dlouho, dokázala jsem z něj vyloudit ostýchavý úsměv. Teď ale byla jeho tvář zcela bez emocí. Díval se na mě, jako bych byla cizí člověk.

Copak mě... nepoznal?

Změnila jsem se, jistě, ale ne natolik, abych k nepoznání. Ledaže by mě opravdu definitivně uzamkl ve své minulosti, posunul se dál a už nikdy se neohlédl.

Nebo to možná jen předstíral, aby si zachoval tvář. Mohla jsem pro něj být velkou ostudou, když jsem se tu objevila roky poté, co jsem ho opustila, a navíc s dítětem.

Možná mě nenáviděl.

„Tohle je ta vetřelkyně.“ Dívka v růžovém na mě ukázala.

„Podívám se na to,“ odpověděl Nicholas a i jeho hlas zněl monotónně. Ještě chvíli na mě nepřítomně zíral, než se otočil a odešel.

Pořád držel Elvu, tak jsem šla za ním. Vedl mě do sousedního pokoje, který oddělovaly dveře.

Přispěchal k němu jakýsi oficiálně vypadající muž v obleku. „Vaše královská Výsosti, prosím pamatujte, že podle pravidel výběru nesmíte být se soutěžícími ještě o samotě.“

Nicholas se zastavil a podíval se na toho muže, který nervózně o krok couvl.

„Toto je výjimka,“ řekl Nicholas.

„Ano, pane. Samozřejmě, pane.“ Muž se při ústupu dvakrát uklonil.

Nicholas s Elvou v náručí vešel do pokoje. Vešla jsem hned za nimi. Sluha popošel vpřed a zavřel za námi dveře, takže jsme s Nicholasem a Elvou zůstali v malém salonku sami.

Žaludek se mi svíral. Myslela jsem, že mi bude špatně. Nikdy jsem si nepředstavovala, že se s Nicholasem ještě někdy setkám, a už vůbec ne takhle.

Neměla jsem ani tušení, co mám vlastně říct. Co si o mně pomyslí, až mě uvidí takovou, jaká jsem? Až mě uvidí tady, jako součást toho výběru? A ještě s Elvou?

S Elvou, která se mu v klidu tiskla k hrudi. Musela se uplakat k spánku, se zavřenýma očima i uslintanou pusou. Zdála se být v klidu.

Udělala jsem krok k Nicholasovi a jeho dokonalá maska v tu ránu praskla. Zamračil se. Jeho zlaté oči se naplnily hněvem.

Ačkoliv jeho ruce stále zůstávaly k Elvě něžné, jeho paže se kolem ní ovinula ochranitelštěji.

„Jak se opovažuješ přede mnou tajit moje dítě?“ vybuchl.

Všechny moje myšlenky se zasekly. Zamrkala jsem jednou, dvakrát, ale ne, nedávalo mi vůbec žádný smysl, co řekl.

Výmluvně jsem vypustila: „Cože?“

Podívala jsem se na Elvu, která mu klidně spala v náručí. Byly jí tři roky. To by odpovídalo našemu rozchodu před třemi lety. Ale...

Snažila jsem se vybavit si tu vzpomínku. Byli jsme tehdy oba tak mladí, příliš dychtiví, vzrušení a nezkušení.

Oba jsme to skončili v neobratném spěchu. Nemohla jsem si vzpomenout, kde byl, když vyvrcholil. Ale neměl náhodou tehdy kondom?

V obličeji si zachovával hněv, ale ta jistota, která ho živila, jako by přecházela ve zmatení. Uhnul pohledem, jako by se snažil taky rozpomenout.

„Mýlíš se,“ řekla jsem a doufala, že se mu tím uleví.

Nebylo tajemstvím, že Nicholas chce děti. Dokonce to řekl i v televizi. Zatajit před ním dítě by ode mě byla krutost. Pravděpodobně by pak navždy bojoval s pocitem viny za ztracené roky.

„Elva. To je její jméno. Ale není tvoje.“

Na okamžik se mu rozšířily oči a pak se hněv vrátil s desetinásobnou silou. „Ty...“

Cokoliv chtěl říct, očividně mu to dělalo potíže dostat ze sebe. Polkl to.

Těkal pohledem mezi mnou a Elvou. „Je ti podobná.“

Samozřejmě. Její biologická matka byla moje jednovaječné dvojče. Ale to bych Nicholasovi neřekla. Elva byla moje ve všech ohledech, na kterých záleželo. Nikdy bych nedopustila, aby se na ni nahlíželo jako na něco méně.

Moje mlčení jako by mu odpovědělo na nějakou nevyřčenou otázku, protože začal vrčet.

Leknutím jsem se narovnala. Co takovou reakci mohlo způsobit?

Elva se mu v náručí zavrtěla a on ten hluboký dunivý zvuk okamžitě utnul.

Pomalu a opatrně položil Elvu na jednu z plyšových pohovek v místnosti.

„Nezlob se na maminku,“ ozval se tichý Elvin hlásek.

Srdce mi pukalo.

Nicholas ji lehce utišil a podsunul jí pod hlavu polštář. „Teď odpočívej. Tvoje maminka a já si jen promluvíme.“

„Žádné hlasité mluvení,“ zašeptala Elva s napůl zavřenýma očima.

„Dobře,“ odvětil Nicholas tak něžně.

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

Oba jsme počkali, dokud se Elvin dech nezklidnil. Když tvrdě usnula, Nicholas se narovnal. Naznačil mi, abych šla k dalším dveřím, tentokrát do koupelny.

Zvedla jsem na něj obočí.

Pohodil hlavou směrem k uspané Elvě.

Očividně ji nechtěl vzbudit tím, co se chystal říct. Ani já ji nechtěla vzbudit.

S povzdechem jsem vešla do koupelny. Naštěstí byla skoro stejně velká jako místnost, kterou jsme právě opustili, s vysokým toaletním stolkem zabírajícím celou jednu stěnu a s obrovskou vanou táhnoucí se po celé šířce další stěny.

Přešla jsem k zrcadlu, než jsem se otočila a podívala se na něj, jak za sebou do tří čtvrtin zavřel dveře. Tak akorát, abychom slyšeli Elvu, kdyby zavolala.

Když už byla Elva z dohledu i z doslechu a Nicholase ozařovalo jasné koupelnové světlo, sledovala jsem, jak se celé jeho tělo napjalo a ještě více se tím opticky zvedla jeho výška.

Zlatá barva jeho očí ztmavla do téměř černé, takže v nich zůstaly jen zelené skvrnky, jiskřící světlo jako les pod svitem měsíce.

Dodržel slib, který dal Elvě a nezvýšil hlas. Místo toho zněl napjatě, tiše a nebezpečně.

„Piper.“

Bylo to poprvé za celé tři roky, co jsem ho slyšela vyslovit moje jméno. Bezděčně jsem se zachvěla.

Kdyby to byl kdokoli jiný než muž, kterého jsem před všemi těmi lety milovala, utekla bych, co by mi nohy stačily.

Ale to on byl ten muž.

A byl naštvaný. Tělo se mu hněvem skoro třáslo.

Čekala jsem na to obvinění, o kterém jsem tušila, že přijde. Ale i když jsem to uslyšela, zabolelo to jako fyzický úder.

„Jak dlouho po našem rozchodu jsi čekala, než jsi nechala nějakého jiného chlapa, aby ti udělal dítě?“