Jeden z vojáků vytáhl šéfa do jídelny. Kňučel a prosil je, ať ho pustí.

„Nevěděl jsem to. Jak jsem to měl vědět?“

Uprostřed jídelny ho voják pustil a šéf se zhroutil na podlahu.

Moje pozornost přeskočila k televizním obrazovkám, které vysílaly opakovaný záznam z procesu výběru, kde se ukazovala jména jedno po druhém.

Pětadvacáté a úplně poslední jméno bylo to moje.

Nechápala jsem to. Žádnou přihlášku jsem nikdy neposlala.

„Neměl jsem tušení, že by mohla být budoucí Lunou,“ řekl šéf a chytil se za hlavu. „Kdybych to věděl, nikdy bych –“

„Za tuto urážku královské rodiny bude tento podnik až do odvolání uzavřen,“ řekl velitel vojáků a skočil šéfovi do řeči. Pak se strážce podíval na mě. „Někteří z nás vás doprovodí domů, slečno, abyste si mohla sbalit své osobní věci.“

„Na jak dlouho tam pojedu?“ zeptala jsem se. Cítila jsem se jako v nějakém snu. Že se každou chvíli probudím a budu zase v té kuchyni.

Už nikdy v životě jsem do ní nechtěla vkročit.

Voják na mě vrhl udivený pohled. „Všechno by mělo být jasně uvedeno na vaší přihlášce.“

Přihláška. Jasně. Ta, kterou jsem neposlala.

Nechtěla jsem klást další otázky a riskovat, že na sebe strhnu nežádoucí pozornost, takže jsem přikývla. „Samozřejmě.“

Hrstka vojáků u vchodu mi pokynula, abych šla k nim. Následovala jsem je a odvezli mě k mému bytu. Když jsme dorazili, požádala jsem je, aby počkali venku.

Vyhověli mi, ačkoliv se jeden postavil přímo přede dveře. „Kvůli pomoci se zavazadly,“ vysvětlil.

Na takovou péči jsem nebyla zvyklá, a tak jsem se na něj chvíli zvláštně dívala. Zachoval si vojenský postoj a nezdálo se, že by mu moje zírání vadilo.

Tohle všechno bylo prostě příliš divné.

Otevřela jsem dveře od bytu a vešla dovnitř. Anna mě vzrušeně přivítala hned za dveřmi. Elva, ne tak nadšená, byla pořád na gauči a hrála si s panenkami.

„Ahoj, mami.“

„Ahoj, Elvo,“ zavolala jsem na ni, než jsem se podívala na Annu, která vypadala, že radostí vyskočí z kůže.

„Vybrali tě! Chápeš to?“

„Ne.“ Odtáhla jsem ji od vchodových dveří. Ale i dál od nich jsem stále tlumila hlas, aby mě voják venku neslyšel. „Já jsem tu přihlášku ani neposlala. Kde vzali moje jméno?“

Anna rychle odvrátila zrak.

„Anno.“

„Takže já jsem poslala přihlášku tvým jménem...“

„Anno!“ okřikla jsem ji šeptem.

„Nepatříš do tohodle města, Piper, a už vůbec ne do té práce s tím úchylným šéfem.“

„Nemůžu tomu uvěřit. Co mám teď jako dělat?“

Znovu se mi podívala do očí. Rozpažila ruce dlaněmi vzhůru. „Máš se přece zúčastnit Hry o Lunu.“

„Tohle jsem nikdy nechtěla,“ namítla jsem. „Když tam půjdu, jen se ztrapním. Nesplňuju kritéria, Anno. Mám dceru.“

Anna pokrčila rameny. „Za zkoušku nic nedáš, Piper? Když tam půjdeš a oni tě diskvalifikují, vrátíš se sem a nic se nezmění. Ale když tě přijmou...“

„To se nikdy nestane.“

Anna si dramaticky povzdechla. „Alespoň to zkus. Kdyby jen proto, abys měla dovolenou do Hlavního města zadarmo. Elva ho ještě nikdy neviděla.“ Anna si dřepla a upoutala na sebe Elvinu pozornost. „Nechtěla bys vidět palác, Elvo? Kde bydlí Král a Luna?“

„Luna měla hezké šaty,“ poznamenala Elva.

„Ona má hodně hezkých šatů,“ řekla Anna. „A stejně tak i spousta jiných holek, co tam budou.“

Elva zalapala po dechu. „Opravdu?“ Když Anna přikývla, Elva ke mně zvedla své srnčí oči. „Můžu vidět ty hezké šaty, mami?“

To byla od Anny hodně podlá taktika. Jak jsem mohla odolat Elviným velkým očím?

„Dobře,“ souhlasila jsem. „Můžeme se podívat na ty hezké šaty.“

Zatímco Elva jásala, vrhla jsem na Annu chladný pohled.

Ona se jen usmála. „Poděkuješ mi později.“

Přestože mě vybrala magie královské rodiny, to, že vybrali mě, musel být nějaký omyl. To jsem samozřejmě nemohla říct nahlas. Zpochybnit úsudek královské rodiny se rovnalo vlastizradě.

Co jsem mohla udělat, bylo vzít Elvu do paláce, aby se podívala na šaty, a pak ze soutěže zdvořile odstoupit.

Do paláce jsme dorazily za úsvitu a vjely na dlouhou kruhovou příjezdovou cestu. S Elvou v náruči jsem následovala vojáky do místnosti, abychom se připravily na dopolední společenské setkání.

Znovu jsem strážci poděkovala. Tentokrát se zdál méně překvapený. Ve dveřích mi pošeptal: „Hodně štěstí, madam.“

O dvacet minut později jsem se převlékla a pomohla Elvě do toho nejhezčího oblečení, které jsme si s sebou vzaly. Ladily jsme k sobě v jednoduchých letních šatech. Vykartáčovala jsem Elvě vlasy do kudrnatých culíků. Své vlastní jsem si nechala rozpuštěné, což u mě nebylo obvyklé. V poslední době jsem je do práce nosila vždycky stažené do drdolu.

Oblečené jsme následovaly čekající služebnou dolů do hlavního salonku, kde se už začalo scházet mnoho krásných žen. Jejich šaty byly mnohem honosnější než ty moje a ostatní dívky vypadaly, jako by právě vystoupily z nejnovějších drahých módních časopisů.

Elva vykulila oči jako talíře. Ukazovala na jedny šaty a pak na další, jako by nevěděla, na co se dívat dřív.

V rohu místnosti služebná připravila stůl s mimosami a ovocnými poháry. Dovedla jsem k němu Elvu a podala jí pohár a lžičku. Oči však měla stále upřené na ty šaty.

Elva si naštěstí nezdála všímat úšklebků a úkosných pohledů, které jsme si obě vysloužily už jen tím, že jsme tam byly. Jedna žena se na mé šaty podívala se znechuceným ohrnutím rtu.

Zaplavil mě pocit trapnosti a sklopila jsem bradu.

„Elvo, miláčku, pojďme...“

Elva nebyla po mém boku. Zděšeně jsem vzhlédla a uviděla ji jen pár metrů ode mě, jak natahuje ruku ke třpytivým růžovým šatům jedné z žen.

„Elvo,“ vypískla jsem a spěchala ji zastavit.

Ale byla jsem příliš pomalá. Trochu poháru ukáplo přes okraj kelímku přímo na ty třpytivé šaty.

„Jejda,“ vyhrkla Elva.

Položila jsem ruku na Elvino rameno a táhla si ji k sobě. „Moc se omlouvám,“ omluvila jsem se ženě.

Z očí té ženy šlehal oheň. Její nepřátelský pohled těkal ze mě na Elvu a zase zpátky. „Zkliďte mi toho sprátka z očí.“

„Byla to nehoda,“ řekla jsem.

„Omlouvám se,“ špitla Elva tichým hláskem.

„Dítě by tu vůbec nemělo co dělat. Co jsi zač, nějaká chůva? Kdo si myslíš, že jsi, když se snažíš vmísit mezi potenciální královny?“ Její slova byla krutá a ostrá, tak ošklivá ve srovnání s její hezkou tváří.

Elvina ramínka se roztřásla. Hlasitě popotáhla.

Nebyl důvod, aby kvůli tomu plakalo dítě. I ve mně vzplanul hněv. „Tak moment –“

„Neslyšela jsi, co jsem řekla?“ zasyčela dívka. „Vypadni!“

Zničehonic do mě strčila – tvrdě. Nečekala jsem to, a bez vlka jsem její síle nedokázala vzdorovat. Upadla jsem dozadu na zem.

Pustila jsem Elvu jen proto, abych ji nestrhla s sebou.

Když jsem jí nestála v cestě, obrátila dívka svou agresivitu vůči Elvě. Strčila do ní směrem k východu, tlačila ji dost hrubě.

Elva se usedavě rozplakala. Pohár jí úplně upadl a cákl ven, promarněný a rozlitý po podlaze.

Vyškrábala jsem se na nohy.

V tu chvíli se ozval autoritativní hlas. „Co se to tu děje?“

Elva z toho muže musela vycítit něco ochranitelského. Rozběhla se přímo k němu. Sehnul se, aby ji chytil.

Srdce mi vyskočilo až do krku.

Elva vběhla přímo do Nicholasovy náruče.