Pohled třetí osoby

Zakňučí, zatímco visí na řetězech. Jeho ubohé tělíčko bolí z posledního výprasku, který dostal. Nedokáže ani zvednout hlavu, je prostě příliš slabý.

Slyší hlasité zvuky rozléhající se po celém sídle smečky. Slyší křik a pláč, který jako by přicházel ze všech stran. Slyší vrčení a zvuk rozbíjejících se věcí.

Tělo se mu třese chladem, bolestí a strachem. Nemá tušení, co se děje, ale ty zvuky jsou děsivé. Nikdy předtím nic takového neslyšel.

Znovu zakňučí, když z nedaleka uslyší hlasitou ránu. Zdá se, že vrčení se přibližuje, a s ním i křik a pláč.

Zní to, jako by tam venku všichni umírali! Noah se tak bojí, že se jeho malé tělíčko třese ještě víc, zatímco bezmocně visí na řetězech. Pokusí se zvednout hlavu, podaří se mu to jen o kousek a jeho oči konečně zaostří.

Rozhlédne se, ale jediné, co vidí, je zaschlá krev na zemi pod ním... jeho krev. Je jí tolik, je všude!

Už ani necítí ruce, nemá tušení, jak dlouho tu vlastně visí. Ale určitě to už je dlouho, možná skoro týden, ne-li déle.

vykřikne, když uslyší hlasitou ránu, která se ozve hned z druhé strany zdi. Z pokoje vedle Alfova, z pokoje Bety.

Znovu se pokusí zvednout hlavu, když uslyší hlasy poblíž, ale je to zbytečné, prostě nemá energii. Nemá sílu ani na to, aby zvedl hlavu.

Nakonec se mu podaří mírně pootočit hlavu, jen tolik, aby viděl na svou skříňku. Tak moc si přeje, aby byl teď uvnitř. Je to jeho bezpečné místo, nikdo ho nevidí, když je v ní.

To je jeho pokoj, jeho postel. Tam pobývá, když mu Alfa neubližuje. Tam pobývá, když nevisí na řetězech nebo není připoutaný k lavici.

Je to doslova skříňka, přesně taková, jakou byste viděli v koupelně, ale bez umyvadla nahoře. Má dvoje dvířka a je velká tak akorát, aby se uvnitř stočil do klubíčka a lehl si. Jediné, na čem tam může ležet, je pár roztrhaných kousků oblečení. Oblečení, které kdysi nosil. Tedy dokud z něj Alfa to oblečení nestrhl.

Ale bylo to lepší než nic, bylo to lepší než ležet na holém, tvrdém a studeném dřevě.

Prostě ví, že kdyby tam byl, ten, kdo tady všem ubližuje, by ho nenašel. Nikdy by ho nenapadlo hledat ho tam.

Chce se mu plakat, ale nemá už ani slzy, které by mohl ronit. Jeho tělo je příliš vysušené na to, aby uronil byť jen jedinou slzu.

Nejenže si nepamatuje, kdy naposledy jedl, ale nepamatuje si ani, kdy měl naposledy byť jen kapku vody.

Zakňučí a vykřikne, když uslyší hlasité zvuky, které teď vycházejí z Alfova pokoje. Hned na druhé straně zdi.

Noah je ve speciálním Alfově pokoji, v místnosti, která byla vytvořena přímo pro Noaha. Alfa tomu rád říká Noahova malá mučírna.

Je to malá místnost, kterou postavil hned vedle svého pokoje, vedle koupelny.

Slyší hlasité vrčení vycházející z Alfova pokoje. Slyší, jak se rozbíjejí a tříští věci.

Pak to najednou uslyší, ucítí to... Snaží se nevydat ani hlásku, ale nemůže si pomoct.

Ať už má Alfu rád, nebo ne, stále je to jeho Alfa. A bolí to, když váš Alfa zemře.

Vykřikne a křičí bolestí, kterou cítí, když Alfa umírá.

„Co to k čertu, odkud se to vzalo?“ uslyší říkat jeden hlas.

„Do prdele, já nevím, zkontroluj koupelnu.“ uslyší jiný hlas hned na druhé straně zdi, vycházející z Alfova pokoje.

Slyší, jak se otevírají dveře koupelny, dveře hned vedle těch jeho.

Zakňučí při tom hlasitém zvuku a jeho tělo se roztřese ještě víc.

„Pššt. Slyšels to? Jde to z druhé strany téhle zdi,“ uslyší říkat jednoho z nich.

Hledají dveře. Nevypadají jako normální dveře. Vlastně, pokud nevíte, že tam jsou, ani je neuvidíte.

Slyší bouchání a znovu zakňučí, i když nechce vydat ani hlásku. Nemůže si ale pomoct, ty hlasité zvuky ho děsí.

„Někde tu musí být dveře... Počkat, co je tohle?“

Noah znovu zakňučí, když uslyší cvaknutí... Našli to!

Vykřikne, když otevřou dveře. Do temné místnosti se vlije oslepující světlo.

„Co to kurva je?... Do prdele!“

Uslyší jednoho z nich říct, zatímco ten druhý zalapá po dechu.

Noahovy oči jsou pevně zavřené. Doufá, že když je zavře dost pevně, neuvidí ho. Ale oni ho vidí, vidí ho a nemohou uvěřit tomu, na co se dívají.

„Ach bohyně, co to to monstrum udělalo!“

****

Pohled Thaddeuse

S mými muži se hrneme dovnitř, rychle napadáme smečku Temné noci. Brzy zjišťujeme, jak strašný tenhle Alfa ve skutečnosti je.

Nejen kvůli těm nechutnostem, které provádí členům své smečky. Ale už jen fakt, že ti ubozí lidé ani nevědí, jak bojovat. Nedokážou se ani bránit!

Porážíme je s takovou lehkostí, padají jeden po druhém.

Byl bych z toho špatný, ale většina z těch mužů je špatná, jsou zlí stejně jako jejich Alfa. Rádi ubližují svým Omegám, komukoliv menšímu a slabšímu, než jsou oni sami.

Ani je nedrží uvnitř, alespoň ne ty, které jsme zatím našli. Jsou drženi venku v nějaké ručně vyrobené dřevěné bedně nebo kleci.

Jsou naprosto vystaveni přírodním živlům. Déšť, vítr, bouře, sníh... Tomu všemu, dokonce ani střecha není pevná, a stěny také ne. Vzali dřevěné fošny a nechali mezi každým prknem deseticentimetrovou mezeru. Takhle je to po celém obvodu, dokonce i seshora.

Tihle ubozí Omegové jsou v tom drženi, jako by to byl dobytek nebo tak něco. Puká mi srdce, když je vidím. Vidím slzy v Xanderových očích a také u několika mých válečníků, když na ně pohlédnou.

Jsou špinaví, zem tvoří hlína a podle pachu a vzhledu také jejich vlastní výkaly. Nevypadá to, že by měli kam chodit na záchod. Nemají ani pitomý kbelík!

Jsou tak vyzáblí, pokrytí ranami, některé stále krvácejí, jiné už jsou pokryté strupy.

Krčí se v rohu, když se k nim moji muži přiblíží. Sleduji Jamesona, jak si kleká, a poznám, že pláče, ramena se mu třesou, když se chytne dřeva a nahlíží dovnitř.

„Slibuju, že vám neublížíme, nikomu z vás! Jsme tu, abychom vás zachránili a dostali vás odtud.“

Řekne, než se postaví. Zavrčí, když strhne řetěz. Otevře branku a pak pomalu vejde dovnitř.

Okamžitě začnou kňučet a naříkat. Každý z nich se třese, drží se jeden druhého nebo si objímají vlastní tělo.

„Pojď sem, maličký, nikdy bych ti neublížil, nikdy!“ řekne Jameson.

Sleduji, jak na něj ten, ke kterému se snaží natáhnout, zírá se slzami stékajícími po tváři. Ale v obličeji má i jiný výraz... Šok, téměř jako by nemohl uvěřit tomu, na co se dívá.

Trhne sebou, když se ho Jameson dotkne.

„Slibuji, malý druhu, nikdy bych ti neublížil!... Prosím, dovol mi dostat tě odtud!“

Řekne a mně spadne kámen ze srdce.

‚Ach má bohyně, to je jeho druh! Není divu, že takhle pláče.‘ pomyslím si, zatímco sleduji tu srdceryvnou scénu před sebou.

Dívám se, jak Jameson vloží ruce pod Omegovy paže, pak ho pomalu zvedne a přitiskne si to malé tělíčko k sobě a obejme malého Omegu rukama.

Sleduji, jak se oba zhroutí v pláči. Malý Omega mu bezvládně leží v náručí, zatímco pláče. Jameson si přitáhne Omegovu hlavu ke krku, pak sáhne pravou paží dolů a podebere mu nohy, aby ho mohl nést v náručí jako nevěstu. Chvíli tam jen tak stojí a drží ho.

Nakonec se otočí a vychází z té malé provizorní klece. Konečně si pořádně prohlédnu jeho druha a moje srdce puká ještě víc. Je pokrytý jizvami. Všude vidím modřiny, pravou stranu obličeje má oteklou a fialovou. Zbytek jeho těla je plný řezných ran a špíny.

„Vezmi ho domů, Jamesone.“

Řeknu, když mu položím ruku na rameno a jemně ho stisknu, než vyrazím vpřed. Půjdu najít toho zmrda a zabiju ho! Pomyslím si, když mířím k sídlu smečky se svým Betou Xanderem po boku.

Zavrčím, když sleduji, jak se jejich bojovníci hrnou ze sídla ven.

Cítím, jak se mi vysouvají drápy, když se k nim řítím.

Zatím se téměř nikdo z nich nemusel ani proměnit, tihle hlupáci nejsou ani v nejmenším vycvičení.

Prvního idiota, který se na mě vrhne, popadnu pod krkem, mé drápy se mu zaboří do krku, jak ho chytím. Oči se mu rozšíří, když mu položím levou ruku na hruď. Zatáhnu zpět pravou rukou, kterou mám omotanou kolem jeho krku, a uslyším ten odporný zvuk, jak je jeho hrdlo vyrváno.

Odhazuji jeho tělo stranou, pak máchnu pravou paží s vysunutými drápy a proříznu chlápka, který si myslel, že by mi mohl svými drápy jít po hrudi.

Sleduji, jak z jeho krku stříká krev, když jsem do něj řízl. Otočím se a popadnu ruku dalšího hlupáka. Opět si tenhle idiot myslel, že mi může jít po hrudi.

Sledoval jsem, jak se mu rozšířily oči, když jsem zabořil své drápy skrze jeho hruď, má ruka se ovinula kolem jeho srdce a pak jsem mu ho vyrval.

Pokračuji v postupu skupinou nepřátel, kosím je s neuvěřitelnou lehkostí, dokud se konečně nedostaneme dovnitř a nezajistíme hlavní vchod.

Vím, že v přízemí nebude, takže to patro přenechám svým mužům. Pošlu skupinu do suterénu a pak zamířím po schodech nahoru do prvního patra.

Musím se ujistit, že v téhle pekelné díře nezůstali ukrytí žádní další Omegové.

Když dorazím do prvního patra, podívám se do chodby. Nemyslím si, že bude ani v tomhle patře, protože všechny dveře jsou příliš blízko u sebe, což naznačuje menší pokoje pro bojovníky.

Křiknu na Keitha, aby vzal svůj tým a prošli první patro. Zkontrolují každý pokoj, každou skříň, každou koupelnu, pod každou postelí.

Beru Xandera a další dva týmy, pak pokračujeme dál nahoru a míříme do druhého patra.

Opět jsou všechny dveře příliš blízko u sebe, což mi napovídá, že ani v tomhle patře není Alfovo apartmá.

Pošlu Roye a jeho tým, aby se postarali o toto patro, zatímco já beru Xandera a poslední tým do třetího patra.

Začneme prohledávat jednotlivé místnosti a vyrazíme každé zamčené dveře.

Společně se svými muži zkontroluji každý pokoj. Jakmile vidím, že je to normální pokoj, jdu dál a nechám je, aby se o něj postarali a prohledali ho.

Xander vytrhne dveře a pak na mě zavolá. Rychle vejdu do místnosti a vidím, jak se do sebe pustili Xander a Beta Alfy Nicholase.

Dvě Bety tváří v tvář.