Město Lambridge, První vilová čtvrť Promenáda – Hatcherovo sídlo.

Dnes byl svátek lampionů. Dům zdobila barevná světla, která vnášela teplo do chladné atmosféry rodiny Hatcherových.

Sídlem se náhle rozlehl výkřik.

"Ááá –"

Následovalo tupé bouchnutí a ze schodů se zřítila žena ve vysokém stupni těhotenství!

Všichni zůstali jako opaření a vrhli se k ní.

Stephen Hatcher, prezident společnosti Ador Hatcher, se rychle zeptal: "Debbie, jsi v pořádku?"

Žena zbledla, když uviděla čerstvou krev stékající jí po nohou. Zděšeně odpověděla: "Stephene, to tak bolí... Naše dítě... Prosím, zachraň naše dítě!"

Paní domu, Paula Andersonová, zpanikařila a zeptala se: "Co se stalo?!"

Debbie se slzami v očích pohlédla k vrcholu schodiště.

Všichni vzhlédli a uviděli tříletou holčičku, jak stojí nahoře na schodech. Když si všimla jejich pohledů, ve strachu k sobě pevně přitiskla svého plyšového králíčka.

Richard Hatcher se zlostně obořil: "To ty jsi strčila do Debbie?!"

Holčička našpulila rty. "Já to nebyla, já jsem ne..."

Debbie s pláčem prosila: "Ne... Tati, to není Lillyina vina. Je ještě malá, neudělala to schválně..."

Její slova však jen potvrdila, že to Lillyina vina byla.

Stephenův pohled potemněl a okamžitě přikázal: "Zavřete ji na půdu! Vyřídím si to s ní, až se vrátím!"

Ostatní rychle spěchali s Debbie do nemocnice, zatímco služebnictvo odvleklo Lilly nahoru.

I když jí spadla bota, zachovala si tvrdošíjný výraz a neprosila, ani neplakala o pomoc.

Do temné a studené půdy nepronikalo žádné světlo ani teplo. Okna skřípala, jako by se z nich mělo každou chvíli vynořit nějaké monstrum...

Lilly pevně objala svého plyšového králíčka a stočila se do klubíčka v koutě.

Je mi taková zima...

Pravdou bylo, že do nikoho nestrčila, ale nikdo jí nevěřil.

Protože panovalo chladné jarní počasí, sníh a vítr si škvírami v oknech nacházely cestu na půdu a halily Lilly do mrazivého chladu.

Brzy uplynul celý den.

Nikdo se o Lilly nezajímal a nikdo ani nevěděl, že ji Debbie předchozího dne potrestala. Z hladu už upadala do mrákot.

Richard nařídil, že nesmí odejít, dokud nepřizná svou vinu.

"Mami..."

Lillyiny rty chladem zfialověly a celá se třásla. Zmohla se jen na to, aby zavřela oči a zašeptala: "Mami... Nic špatného jsem neudělala... Není to moje vina..."

Věděla, že její maminka před rokem zemřela na nemoc.

Když maminka odešla, tatínek si našel jinou ženu a ta s ním brzy čekala miminko...

Ta žena však měla dvě tváře. K Lilly se chovala mile, jen když byli nablízku ostatní; jinak si počínala jako fúrie a trestala ji.

Mami... pomyslela si Lilly, zmáčkla uši svého plyšového králíčka a pak ztratila vědomí.

Nevěděla, jak dlouho to trvalo, když se dveře najednou s hlasitým bouchnutím rozletěly.

Stephen byl nepříčetný vzteky. Popadl v bezvědomí ležící Lilly, odvlekl ji ze schodů a vyhodil ji ven do sněhu!

Lilly se na chladné zemi zachvěla a stěží rozlepila oči...

"Tati... Mám hlad..." zamumlala.

Stephen si odfrkl. "Zabila jsi nedonošené dítě Debbie a první, co mi řekneš, je, že máš hlad?! Nemůžu uvěřit, že mám tak zlou dceru!"

Lillyiny oči byly prázdné a nemohla mluvit, jak byla ztuhlá mrazem.

Čím víc se na ni Stephen díval, tím víc se zlobil. Proč je stále tak neústupná, i když je to její vina? Takové zlomyslné dítě!

"Je to moje rodičovské selhání, že se takhle chováš! Když jsi teď zabila svého nenarozeného bratra, kdo ví, jestli v dospělosti nezačneš vraždit lidi? Jako tvůj otec ti musím dát za vyučenou!"

Rozhlédl se kolem a z rohu sebral koště, ze kterého ulomil smeták.

Silná násada od koštěte s tupým úderem dopadla na Lillyino tělo a donutila ji bolestí vykřiknout!

"Je to tvá vina?!" zabodl do ní Stephen ostrý pohled.

"To jsem nebyla já. Já to opravdu nebyla!" Lilly si skousla ret a zachovala si tvrdošíjný výraz.

Když Stephen uslyšel její slova, rozzuřil se ještě víc. "Takže mi chceš tvrdit, že tvoje nevlastní matka spadla ze schodů dobrovolně?! Proč by chtěla spadnout, když je v šestém měsíci těhotenství?!"

Nemohl si pomoct a v duchu se vracel k tomu, co se stalo v nemocnici. Debbie silně krvácela a lékař už dvakrát prohlásil její stav za kritický, ale ona ho i na pokraji smrti nepřestávala prosit, aby z toho nevinil Lilly!

Říkala, že Lilly byla ještě malá, když jí zemřela matka. Měla prý jen strach, že by jí malý bratříček mohl vzít pozornost, a nechtěla ji strčit schválně.

Při pomyšlení na to pocítil Stephen ještě větší vztek. Bil Lilly a u toho na ni křičel: "A ty to pořád zapíráš! Přestaň zapírat!"

S každou větou dopadla na Lilly násada od koštěte.

Byl tak zabraný do bití, že si ani nevšiml, jak mu z kapsy vypadl telefon. Když byla Lilly surově zbitá, konečně přestal a nechal ji ležet bezvládnou na zasněžené zemi.

"Zůstaň tady a kleč, dokud tvoji nevlastní matku nepropustí z nemocnice!"

Stephen si po tom kárání narovnal kravatu, nechal tam zlomenou násadu od koštěte a odešel.

V poslední době byl podrážděný, protože se jeho společnost už půl měsíce potýkala se závažnou trhlinou a nedostalo se mu žádné pomoci při jejím řešení.

A dnes navíc Debbie spadla ze schodů a přišla o jejich nenarozené dítě, čímž ztratili jedinou naději pro rodinu Hatcherových.

Sled těchto nešťastných událostí ho dostal pod nesmírný tlak a on si prostě musel všechnu tu frustraci vylít na Lilly.

Lillyin plyšový králíček už byl roztrhaný na kusy. Pokusila se vstát, ale s tupým žuchnutím dopadla zpátky na zasněženou zem...

Cítila, že je na pokraji smrti.

Když umřu, uvidím se už konečně s maminkou?

V tu chvíli zaslechla tlumený hlas.

"Lilly, zavolej svému strýčkovi! Tvůj strýček je Gilbert Crawford, jeho telefonní číslo je 159xxxxx..."

"Zavolat..." Lilly otevřela oči a všimla si černého telefonu ležícího ve sněhu. Její pud sebezáchovy se probudil k životu a zoufale se k němu doplazila.

"159..."

Lilly se zajíkala a koktala, prsty měla ztuhlé a stěží jimi hýbala, ale nakonec se jí přece jen podařilo zavolat...

**

Mezitím Hugh Crawford kázal v domě s vnitřním dvorem v Clodstonu: "Uplynul další rok. Gilberte Crawforde, kdy už si konečně uděláš atestaci na primáře?!"

Osm bratrů z rodiny Crawfordových si vyměnilo pohledy, zatímco Gilbert si jen promnul nos.

Náhle starý muž změnil téma a zeptal se: "Mimochodem, už jsou to čtyři roky. Pořád jste svou sestru nenašli?"

Výrazy ve tvářích bratrů se změnily a rty se jim semkly. V jejich dříve lhostejných očích se nyní zračil náznak smutku.

Jejich mladší sestře, Jean Crawfordové, v mládí diagnostikovali akutní promyelocytární leukémii. Od té doby o ni rodina Crawfordových pečlivě dbala, zajišťovala jí krevní transfuze, protiinfekční léčbu a transplantaci kostní dřeně...

Její stav se však zhoršil a dokonce ovlivnil i její paměť.

A pak, před čtyřmi lety, náhle zmizela.

Gilbert, který pracoval jako lékař v Shercasterské onkologické nemocnici, byl za léčbu Jean zodpovědný.

Toho dne musel zachraňovat kriticky nemocného pacienta a přesně v tu chvíli... Jean zmizela.

Poslední čtyři roky ho stravovaly pocity viny a výčitky svědomí. Navzdory svému výjimečnému lékařskému nadání se od té doby nedokázal posunout vpřed.

Rodina Crawfordových měla osm synů a Jean byla jejich jedinou dcerou.

Po dceřině zmizení Bettany náhle onemocněla a Hughova povaha se stala nevyzpytatelnou.

Na srdce všech členů rodiny Crawfordových dolehlo těžké břímě, které jim nedopřávalo klidu.

Anthony Crawford, nejstarší syn a generální ředitel obchodního impéria rodiny Crawfordových, neúnavně pracoval dnem i nocí, což vedlo ke zhoršení jeho zdraví, takže musel denně brát léky.

Bryson Crawford, třetí syn a vynikající pilot letecké společnosti Swift Airlines, neprošel psychologickými testy a poslední čtyři roky byl na nucené dovolené.

Co se týče ostatních...

Studovna se ponořila do ticha, než Gilbertův telefon zničehonic zazvonil!