Hugh měl jedno pravidlo: během ranních porad musí být telefony vypnuté.

Gilbert rychle popadl svůj telefon a chystal se hovor ukončit.

Hugh ho okřikl: „Zvedni to!“

Gilbert si odkašlal. „Tati, bylo to neznámé číslo, já…“

Hugh odložil šálek čaje a zavelel: „Zvedni to a dej to na hlasitý odposlech!“

Bryson a Jonas se na Gilberta soucitně podívali.

Gilbertovi nezbylo nic jiného než hovor přijmout a zapnout reproduktor.

Zarazili se, když uslyšeli tichý hlásek.

„Haló... jsi to ty, strýčku? Já jsem Lilly Hatcherová... Moje maminka je Jean Crawfordová... Jsi můj strýček Gilbert?“

Hlas malé holčičky byl slabý a monotónní, jako by patřil malému robotovi, postrádal jakékoliv znatelné emoce.

Výrazy rodiny Crawfordových se drasticky změnily.

Cvak... Hughovi vyklouzlo víčko pera z ruky.

Oněměli, jako by jim něco stáhlo hrdlo.

Z telefonu se znovu ozval jemný dětský hlásek.

„Strýčku... je mi hrozná zima a mám hlad... Já jsem nevlastní maminku nestrčila, ale oni mi nevěří... Tatínek mě odtáhl k bráně, abych tam klečela... ale je mi zima... Strýčku, pomůžeš mi...“

Jak mluvila, její hlas slábl.

V pozadí bylo stále slyšet kvílení sněhové bouře, ale její hlas se náhle odmlčel.

Gilbert se konečně probral do reality, popadl telefon, přitiskl si ho k ústům a zběsile zařval:

„Haló, Li-Lilly? Kde jsi? Řekni mi hned, kde jsi!“

Zůstalo však jen ticho.

Hugh v panice vyskočil. Jeho dříve přísný výraz zmizel a nahradila ho tvář muže, který ve vteřině zestárl.

„Rychle! Honem! Zjistěte to číslo a okamžitě lokalizujte místo!“

**

Lilly omdlela ještě před dokončením hovoru a upustila telefon do sněhu.

Stephen se vrátil hledat svůj telefon a uviděl Lilly ležet bez pohnutí.

Kopl do ní a zavrčel: „Bylo by lepší, kdyby byla mrtvá!“

Před čtyřmi lety našel na ulici bídně oblečenou a zanedbanou ženu. Ze soucitu si ji vzal k sobě do bytu.

Když se žena umyla, zjistil, že je úchvatně krásná.

Měla amnézii a zdála se zmatená. Stephen, poblouzněný její roztomilostí, se o ni začal starat.

Jako pošetilý milenec ji zahrnoval pozorností a říkal jí, ať se do ničeho nenutí, že se o ni postará...

Teď to ve Stephenovi vyvolávalo odpor, jen na to pomyslel.

Kdo ví, jestli takové zbídačené ženy někdo nezneužil, když se potulovala po ulicích?

Jak jinak by se mi Lilly vůbec nepodobala?

Přestože měl podezření, Stephen nikdy nechtěl podstoupit test otcovství, protože kdyby se ukázalo, že otcem není, stal by se pro smích celému South City!

Stephen popadl telefon a odešel. Ze své vyhřáté pracovny pak neustále někomu telefonoval.

„Dobrý den... Pane Burtone, to jsem já, Stephen! Znáte rodinu Crawfordových z Clodstonu?“

„Zdravím, pane Ledgere! Šťastný nový rok! Jste obeznámen s rodinou Crawfordových? Ach, moje společnost zrovna řeší jen drobný problém...“

**

Sněhová bouře za okny pracovny zuřila a Lilly ležela ve sněhu. Netrvalo by dlouho a padla by tma.

Byla lehce při vědomí, ale nedokázala se přimět otevřít oči.

Od chvíle, kdy jí zemřela maminka, nikdy neplakala. I když jí otec ubližoval, neukápla jí jediná slza.

Přesto v ten okamžik chtěla plakat.

Když volala svému strýčkovi, na druhém konci se nikdo neozval.

Mají mě taky neradi? Nemá mě vůbec nikdo rád?

A co maminka? Když umřu a maminka mě uvidí, bude mě taky nenávidět?

Lillyny rty, fialovějící chladem, se pevně semkly, jak o tom přemýšlela.

Maminko... já nebudu brečet... Lilly je hodná holčička...

Najednou uslyšela hlasitý hluk.

K sídlu rodiny Hatcherových přijelo asi sedm aut, z prvního z nich vystoupil muž v černé péřové bundě a otevřel bránu!

Kvůli husté vánici už sníh pokryl Lillyinu drobnou postavu.

Gilbert se úzkostlivě rozhlížel. V telefonu Lilly říkala, že klečí u brány!

Obličej mu zbledl, když si u brány všiml malé hromádky sněhu.

Přispěchal k ní a odhrnul sníh, až mu ruce zrudly mrazem. Nakonec pod sněhem našel pohřbenou malou postavičku!

„Lilly?!“

Gilbert dívku spěšně zvedl, a jakmile spatřil její tvář, věděl, že to je jejich Lilly – vypadala přesně jako jejich sestra, když byla malá...

Dítě jejich nejmilovanější a nejdražší sestry – Lilly!

Lilly měla pocit, jako by padla do hřejivého objetí, a ten člověk si dokonce sundal kabát, aby ji do něj zabalil.

Zkřehlá z příliš dlouhého pobytu v mrazu stále cítila chlad pronikající až do morku kostí, kvůli kterému se nekontrolovatelně třásla.

S námahou pootevřela oči a konečně spatřila muže před sebou – trochu se podobal její mamince, ale přesto byl jiný.

Lillyny rty se zachvěly a ona se slabě zeptala: „Jsi... strýček... já jsem nikoho nestrčila... strýčku...“

V ten okamžik Lilly ztratila vědomí a něco zamumlala.

Oproti Gilbertovi, který byl plný rozrušení, působila jako chladný robot bez emocí.

Gilbert měl na krajíčku.

Dítě v jeho náručí mělo na sobě jen tenké pyžamo – podzimní oblečení z čisté bavlny – bez jakékoliv tepelné izolace.

Její malá tvářička už mrazem zfialověla, rty měla popraskané a zčernalé.

Jako zmrzlá socha se její drobná postavička nemohla ani pohnout a Gilbert se bál, že by ji snad jediným dotykem mohl zlomit.

„Lilly... Strýček je tady, vezmu tě domů.“

Gilbertovi přeskočil hlas. Nedokázal si představit, jak mohla Lilly ve svém stavu sama přežít.

Děsila ho už jen představa, že kdyby dorazili o něco později, mohla by být mrtvá.

Gilbert opatrně Lilly svíral a soustředil se jen a jen na ni. Běžel zpátky k autu.

„Lilly, zůstaň se mnou.“ Gilbertův hlas zhrubl, když naléhal: „Neusínej... Lilly, řekneš strýčkovi něco? Lilly...“

Lilly už ale ztratila vědomí.

Hugh přispěchal, mírně vrávoral. Když viděl Gilbertovo rozepnuté oblečení, úzkostlivě se zeptal: „Jak je na tom?“

Gilbert už byl v panice. „Rychle, musíme okamžitě do nemocnice!“

Srdce rodiny Crawfordových divoce bušila, když se okamžitě vydali na cestu do nemocnice.

Mezitím Stephen, který právě dostal zprávu o jejich příjezdu, spěšně seběhl ze schodů s výrazem plným vzrušení a radosti.

Když se rodina Crawfordových vřítila na pozemek, zastavila je ochranka. Jakmile Anthony prozradil své jméno, strážný šel rychle informovat Stephena.

Zpráva Stephena zaskočila a usilovně si lámal hlavu nad tím, jak by se mohl s rodinou Crawfordových seznámit.

Ačkoli netušil, proč se Crawfordovi najednou objevili u jeho sídla, věděl, že dokud jsou tady, má šanci.

Koneckonců, pro rodinu Hatcherových je tu stále naděje!

Náhle si Stephen na něco vzpomněl a rychle se obrátil na sluhu se slovy: „Leží ten malý zmetek pořád ještě na dvoře? Okamžitě ji odkliďte!“

Ta nositelka smůly proklela svou matku k smrti a teď její prokletí přivede k bankrotu i mou společnost.

Stephen nehodlal dopustit, aby mu zničila takovou příležitost setkat se s rodinou Crawfordových.