Pohled Caliany

Zíral na mě, téměř toužebně, ale mrkl, a pak jeho rysy ve tváři ztvrdly.

„Jsi tady, abys mě těšila, a já si budu dělat, co chci. Nemůžeš utéct, protože si tě najdu a zabiju nejen tebe, ale i celou tvou smečku. A nakonec, nikdo se nedozví o našem poutu,“ varoval mě a dřív, než jsem stihla otevřít ústa, aby promluvila, odešel z pokoje.

Do očí se mi hrnuly slzy, ale odmítala jsem plakat. Jestli nechtěl přijmout pouto, které mezi námi bylo, budiž. Nemohla jsem si však pomoct a dělala jsem si starosti. Byl tohle život, který mi byl předurčen? Život plný odmítnutí a utrpení?

Další ráno jsem se probudila s oteklýma očima, které prozrazovaly, jak moc jsem plakala. Dveře se otevřely a nemusela jsem ani odkrývat přikrývku, abych poznala, že je to Juanita. Veselý hlas té mladé dívky stačil k tomu, abych to věděla – přišla mi oznámit, že snídaně bude hotová za dvacet minut.

Hned jak odešla, jsem vstala a dala si sprchu. Oblékla jsem si šaty s hlubokým výstřihem, upravila si vlasy a pečlivě se nalíčila, než jsem se vydala dolů. Doufám, že i nesnídají všichni společně. Večeře bohatě stačí, bohyně. Prosím, udělej to pro mě a já ti odpustím situaci, do které jsi mě dostala. Modlila jsem se v duchu.

Zatímco jsem scházela ze schodů, ruce mi nervózně tahaly za šaty. Děsila jsem se toho, že potkám svého druha nebo jeho bratry, i když Jamal je dost zdvořilý. Došla jsem do jídelny, kde tři bratři seděli na svém obvyklém místě. Bohužel, Jamal tu nebyl.

„Dobré ráno,“ pokusila jsem se znít co nejvíc normálně. Přikývli a Marcos mi dokonce věnoval drobný úsměv. Když jsem se posadila, můj zrak sklouzl k mému druhovi. Nedíval se na mě. Alfa Edward možná nevyslovil ta slova, ale svým přístupem mě jako svou družku odmítal a bolelo to víc, než jsem čekala. Věděla jsem, že není dobrý muž, ale očekávala jsem aspoň nějakou laskavost, když už jsme druhové. Pomalu jsem začala jíst, když Marcus řekl: „Lidé jsou nadšení, že mají novou lunu.“ Dobíral si svého staršího bratra a soudě podle toho, jak reagoval, dosáhl svého. Alfa Edward na mě podrážděně vrhl zlý pohled a pokračoval v jídle své klobásy.

„Je tu jako luna, že, Edwarde?“ zeptal se Marcos. Vždycky o mně mluví, jako bych tam nebyla!

„Ano,“ zazněla strohá odpověď alfy Edwarda.

„Candace z toho zešílí, myslí si, že uděláš lunu z ní.“ Můj rozzlobený pohled střelil po alfovi a zmocnila se mě žárlivost. Sevřela jsem nůž tak pevně, až mi zbělely klouby.

„Klídek, luno, je to jen jeho hlavní děvka, není třeba se kvůli tomu podřezávat,“ mrkne Marcus a mě vytočí k nepříčetnosti, jak nonšalantně to řekne. Jako by to vůbec nic neznamenalo.

„Líbí se mu blondýny s velkejma kozama,“ prohlásil, čímž poukázal na to, čím jsem nebyla... Má prsa nejsou nijak zvlášť velká a já jsem brunetka.

„Ale to je v pořádku, jsi krásnější než ona,“ dodává Marcos a jeho zlověstné oči se upírají na alfu, který se už teď zdá být unavený z jejich her.

„Nemyslíš, bratře?“

„Odcházím,“ postavil se alfa Edward, otočil se na podpatku a odkráčel od nás. Usoudila jsem, že už jsem dojedla, a tak jsem se vrátila do svého pokoje a posadila se na pohovku. Na tomhle místě jsem se tak nudila.

O několik minut později se otevřou dveře a vejde Lena, za níž následuje několik dalších sluhů. Všichni se mi najednou ukloní a obrovský muž přinese věšák s oblečením.

„Co se děje?“ zeptala jsem se tiše.

„Dnes se koná večírek na představení luny a bude tam každý, kdo něco znamená,“ informuje mě. Začala jsem si nervózně hrát s prsty a poklepávat jimi o šaty.

„To je v pořádku, madam, všichni jsme tady, abychom vám pomohli s přípravou.“

„Ano, budete ta nejkrásnější v celé místnosti. Jsem profesionálka,“ říká s úsměvem nějaká zrzka. Úsměv jsem jí oplatila.

Nejdřív jsme začali výběrem šatů. Lena tvrdila, že by měly být elegantní a neměly by odhalovat žádnou kůži, ale stylistka Catia s ní nesouhlasila. Řekla, že mohou být elegantní a zároveň i sexy. Vybrala nádherné krémově bílé šaty bez ramínek s mírně hlubokým výstřihem, který jen škádlil, a dlouhým rozparkem na stehně. Vlasy mi upravila do drdolu, z něhož nechala pár pramenů volně splývat, a obula jsem si krásné podpatky, které se skvěle hodily k mému vzhledu.

„Dokonalé.“

„Zapomněli jsme na červenou rtěnku a navíc, hosté už začínají přijíždět.“ Ani jsem si neuvědomila, že už je po šesté – jenom přípravy nám zabraly šest hodin!

Spokojeně jsem se na sebe podívala do zrcadla a přikývla, že jsem připravena. Objevila jsem se na scéně a pohlédla dolů na lidi v tanečním sále. Všichni ke mně natáhli krky, když jsem zlehka scházela ze schodů a dbala na to, abych držela hlavu vzpřímeně, přestože jsem byla nervózní. Mé oči našly v davu někoho konkrétního – alfu Edwarda. Byl v úžasu, nespouštěl ze mě oči a mně to udělalo radost. Sledovala jsem jenom jeho, což mi uklidnilo nervy. Cítila jsem se... v bezpečí.

„Krásná,“ usmál se Jamal a natáhl ke mně ruku. Přijala jsem ji a on mi pomohl sejít poslední dva schody.

„Dámy a pánové, seznamte se s vaší novou lunou, Calianou Meyersovou ze smečky Pampeliškového kamene,“ oznámil. Dav na několik vteřin ztichl a k mému překvapení vzápětí propukl v jásot, a já pocítila, jak mě zaplavuje úleva.

Všichni mě postupně slušně přišli pozdravit a složit mi poklonu na můj oděv nebo na to, jak mi to sluší. Některé dámy v mém věku mě dokonce pozvaly na společné nákupy, na čaj nebo oběd. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla tohle ta nemilosrdná smečka Zlatého kamene těch mocných lykanů? Skupina dívek se na mě zamračila. Už podle jejich vlasů a šatů jsem poznala, že to jsou ty zlé holky ze smečky, ty, které si o sobě myslí, že jsou lepší než ostatní. Usmála jsem se na ně a šla je pozdravit. Byly na mě prostě sprosté.

„Nezvykej si tu, jsi jenom vlk a my jsme lykani, jsi pod námi,“ řekla dívka s dokonalými blond vlasy a v krátkých flitrových šatech. Než jsem stihla něco odseknout, uslyšela jsem jeho hlas... hlas, při kterém jsem se zachvěla slastí i strachem.

„Candace, takhle mluvíš se svou lunou?“