Pohled Aysel

Měsíční síň se třpytila.

Vlci ze všech pokrevních linií se v posvátné úctě klaněli a jejich dech se chvěl, když nocí hřměly bubny obřadu Luny.

A já stála v samém středu toho všeho – bosá, zahalená v bílém měsíčním hedvábí, a posvátné znamení na mém zápěstí slabě zářilo.

Za několik málo nadechnutí vyslovím slova, která spojí mou duši s Alfou Damonem, dědicem smečky Blackwood – nejsilnějším Alfou, jakého východní říše za poslední století spatřila.

Můj hlas zpečetí naše pouto.

Moje přísaha mě korunuje na Lunu.

A celá smečka přede mnou poklekne.

Ale osud – ne, moje adoptivní sestra Celestine Wardová – si vždy našel způsob, jak mě nechat krvácet.

„Aysel Valeová,“ pronesl Velekněz a jeho hlas se rozléhal mramorovými oblouky. „Přistup blíž a slož před Měsíční bohyní svůj slib Alfovi.“

Učinila jsem tak.

Hedvábí mých šatů šeptalo o podlahu, když jsem se postavila čelem k Damonovi. Jeho stříbrné oči se střetly s mými, byly jemnější, než jsem si pamatovala, a přesto vzdálené – jako bych byla něčím, co už vlastnil a na co už zapomněl.

„Já, Aysel Valeová –“

Prásk!

Těžké dubové dveře Měsíční síně se rozletěly.

Knox Draven, dědic smečky Ironhowl, vklopýtal dovnitř bez dechu. „Celestine je zraněná!“ vykřikl.

Ta slova zasáhla místnost jako blesk.

Zpěvy utichly.

Měsíční oheň pohasl.

Dokonce i samotná bohyně jako by zatajila dech.

Uprostřed oltáře Damon ztuhl. Obřadní koruna v jeho rukou s rachotem dopadla na podlahu a dokutálela se mi k nohám.

„Co jsi to řekl?“ Jeho hlas byl chraplavý.

„Lady Valeová právě volala,“ vyrazil ze sebe Knox. „Celestine napadli odpadlíci. Je na ošetřovně. Je to zlé.“

Síň vybuchla v lapání po dechu a šepot. Starší povstali, válečníci se pohnuli – ale já viděla jen Damona, jak už sestupuje z oltáře, jak už zapomíná, že před ním stojí jeho Luna.

Protože Celestine Wardová – miláček mé smečky, ta křehká, bezchybná adoptivní dcera – byla zraněná.

„Damone,“ řekla jsem tiše, to jediné slovo se mi zaseklo v hrdle.

Ani se na mě nepodíval.

Natáhla jsem k němu ruku a pod závojem se mi chvěly prsty. „Ty nechceš dokončit rituál?“

Mírně se otočil, oči plné něčeho, co jsem si kdysi pletla s něhou. „Aysel... Celestine mě potřebuje. Hned se vrátím.“

Hned se vrátím.

Stejně jako všechny ty ostatní noci, kdy to řekl, a nikdy nepřišel.

Slabě jsem se usmála. „A co když tě nenechám odejít? Víš, že jí opovrhuji.“

Jeho pohled ztvrdl. „Aysel, teď není čas na žárlivost.“

Žárlivost.

To bylo vždycky to slovo, kterým mě umlčel.

Když Celestine omdlela v jeho náručí a já čekala sama v našich komnatách.

Když plakala kvůli svým snům a on ji držel až do svítání.

Když říkal: „Ty jsi moje budoucnost, Aysel,“ i když jeho oči ji sledovaly přes celou síň.

Teď stál před celou smečkou a říkal to samé – znovu.

„Můj slib,“ zašeptala jsem třesoucím se hlasem, „přichází jen jednou.“

V Damonově tváři se mihl pocit viny – ale ne natolik, aby ho to zastavilo. „Nebuď dramatická,“ řekl tiše, znělo to téměř jako pokárání. „Na tohle znamení Luny jsi čekala dvacet let. Můžeš počkat ještě jednu noc.“

Okamžitě se spustilo reptání:

„Ještě není ani Luna, a on už běží za jinou vlčicí.“

„Možná Měsíční bohyně změnila názor.“

„Jak žalostné – být opuštěna uprostřed obřadu.“

Zvuk těch slov se do mě zařezával hlouběji než jakákoli čepel.

Skylar vystoupila kupředu, v očích jí plál hněv. „Damone, jsi její léčitel, nebo její druh? Pokaždé, když Celestine omdlí, volá právě tebe! Myslíš si, že si ty své ,záchvaty‘ načasovala jen tak pro nic za nic?“

Síní se rozlehlo zalapání po dechu.

Damonovy oči ztemněly. „Skylar, to stačí. Dávej si pozor na jazyk.“

„Ne,“ odsekla. „Ty si dávej pozor, Alfo. Podívej se na svou Lunu – hroutí se, a ty vidíš jen Celestine.“

Otočil se ke mně se zatnutou čelistí. „Aysel, usměrni svou kamarádku. Nedělej to ještě horší.“

Usměrnit.

Další slovo, které tak rád používal – usměrni svůj hněv, usměrni svůj tón, usměrni svou žárlivost.

A to všechno zatímco on ztratil kontrolu pokaždé, když Celestine jen zašeptala jeho jméno.

Mlčením pronikl Veleknězův třesoucí se hlas. „Alfo, pokud měsíc zapadne před jejím slibem, pouto nemůže být –“

„Je mi to jedno!“ zařval Damon. „Nenechám Celestine zemřít!“

A jen tak prostě odešel.

Nechal mě stát v troskách mé vlastní korunovace, obklopenou šepotem a porušenými sliby.

Jeden po druhém ho všichni následovali – kněží, starší, dokonce i vlci, kteří mi přísahali věrnost. Měsíční oheň pohasl, posvátná hudba utichla a vůně rozdrcených okvětních lístků ve vzduchu zkysla.

Skylařiny pěsti se chvěly podél boků. „Řekni to slovo, Aysel. Postarám se, aby toho litoval.“

Ale já nemohla promluvit. Nemohla jsem se ani pohnout.

Protože jsem ho po celá léta sledovala, jak odchází.

Pokaždé, když plakala, šel za ní. Pokaždé, když jsem krvácela, říkal mi, ať to vydržím.

A pokaždé jsem mu odpustila.

Ale tentokrát ne.

Tentokrát jsem ho sledovala, jak odchází – a něco ve mně se rozlomilo přesně napůl.

Komunikační kámen na oltáři zablikal. Na jeho povrchu se zaleskla zpráva, vyrytá ve výsměšném stříbrném světle:

„Prohrála jsi.“

Celestine Wardová.

Otřela jsem si slzy a vzhlédla k Měsíčnímu oltáři – místu, kde jsem měla být korunována, nyní posetém rozlámanými okvětními lístky a jeho zahozenými sliby.

Možná jsem dnes v noci ztratila svou korunu Luny.

Ale tahle hra ještě neskončila.