Pohled Aysel

Před třemi nocemi mě Celestine přišla vyhledat.

„Víš, že Damon plánuje tvou korunovaci na Lunu, že?“ řekla sladce, ačkoliv každou slabikou prosakoval jed.

Její oči – ty široké, jiskřivé jantarové oči, které všichni označovali za laskavé – skrývaly něco temnějšího, co jsem viděla jen já: závist, ostrou a hladovějící.

„Slyšela jsem, že Starší chtěli obřad úplně přeskočit a rovnou oznámit spojení,“ pokračovala a smetla si z hedvábného rukávu neviditelné smítko. „Ale Damon trval na tom, že to udělá pořádně – chtěl tvé ,ano‘ slyšet sám. Není to romantické?“

Vzhlédla jsem od dokumentů na stole a udržela svůj tón vyrovnaný. „A?“

Její rty se zkřivily v úsměvu, příliš pomalu, příliš úmyslně. „A proto, Aysel, ty – ze všech vlků právě ty – si nezasloužíš štěstí.“

Naklonila hlavu a světlo svíček se odráželo v jejích světlých vlasech. „Vsaďme se, sestřenko. Za tři noci odteď se ta tvá krásná korunovace vůbec neuskuteční.“

A v tu chvíli jsem to pochopila. Už dala něco do pohybu.

Celestine Wardová, dcera mé tety – jíž se moji rodiče ujali po smrti její matky – moje pokrevní sestřenice a podle jména adoptivní sestra, miláček smečky Moonvale, má osudová sokyně, nebyla nikdy spokojená, dokud nestála na troskách mé radosti.

Korunovace na Lunu skončila v chaosu.

Jeden výkřik, jedno jméno – Celestine – a Damon běžel.

Jako by ho volal samotný měsíc.

Hosté se rozprchli. Zpěvy utichly. Praporce smečky těžce visely, stékal po nich vosk a nasákly tichem.

Skylar se snažila trvat na tom, že mě odveze domů – viděla mou tvář, bledou jako kost –, ale přišla zpráva od starších ze smečky Frostfang. Něco naléhavého. Musela jít.

Tak jsem jí řekla, ať jde. Lhala jsem a usmívala se jako vždycky, protože přesně k tomu mě vycvičili.

Síň se vyprázdnila. Zůstala jsem a zírala na rozmačkané měsíční růže roztroušené po mramorové podlaze. Dlouho jsem nic neříkala. Pak jsem se tiše zasmála.

Protože to bylo skoro vtipné, ne?

Ten obřad, ty sliby, ta iluze volby.

Síň Moonvale jsem opustila po půlnoci a kráčela podél řeky obklopená slabou vůní kvetoucího lulku. Měsíční svit na vodě vypadal jako rána, která se snaží zahojit.

Nechtěla jsem jít domů. Ještě ne. Dům by páchl zklamáním a starým zármutkem.

Tehdy jsem si jich všimla – kroky za mnou. Příliš blízko. Příliš rázné a vyrovnané.

Odpadlíci, nebo opilí vlci z jiné smečky.

Na tom nezáleželo.

Zvedla jsem telefon, předstírala, že si dělám selfie, a zachytila na obrazovce jejich odrazy – byli tři a přibližovali se.

Můj tep se zpomalil, místo aby zrychlil. Zvláštní. Strach už mě dávno přestal navštěvovat.

Stiskla jsem na telefonu nouzovou runu. Na obrazovce zablikalo Damonovo jméno – loni trval na tom, že mi to nastaví, poté, co během banketu rady propukla rvačka.

„Kdybys někdy byla v nebezpečí,“ řekl a držel mě za zápěstí, když to znamení programoval. „Zavolej mi. Už nebuď tak lehkomyslná. Slib mi to.“

Slíbila jsem to.

A dnes v noci jsem ten slib poprvé skutečně dodržela.

Hovor se spojil.

„Aysel?“ Damonův hlas byl tichý, unavený – tak povědomý, až to bolelo.

Zněl roztržitě. V pozadí jsem slyšela tiché pípání. Ošetřovna.

„Někdo mě sleduje,“ řekla jsem.

Nastala odmlka. Příliš dlouhá. A pak:

„Aysel, dnes v noci na tohle opravdu nemám sílu. Prosím, nedělej scény.“

Myslel si, že lžu. Znovu.

Ze sluchátka se k mým uším slabě donesl ženský hlas – moje matka... ach, vlastně teď už Celestinina matka, Luna Evelyn.

„Damone, dej mi to.“

Pak její hlas, ostrý a chladný: „Aysel Valeová! Tvá sestra sotva přežila útok, a ty se pořád touláš venku jako nějaký divoký tulák? Přestaň si vymýšlet výmluvy, jen abys upoutala pozornost! Nikdo z této ošetřovny neodejde, slyšíš mě?“

Cvak. Hovor byl ukončen.

Na okamžik jsem tam jen tak stála a naslouchala tichu.

Kdysi by to bolelo. Ale teď?

Teď z toho zbyla jen... prázdnota.

Říční vítr mě štípal do kůže. Bylo jaro, ale vzduch byl ostrý jako nože.

Muži za mnou se zasmáli – tiše, posměšně. Jeden z nich hvízdl.

„Snadná kořist.“

Mysleli si, že jsem kořist.

A pro tentokrát jsem nepotřebovala předstírat opak.

Uvnitř mě se pohnula moje vlčice – Mia – a protáhla se mi pod žebry.

Konečně, zašeptala. Přestaňme si hrát na lidi.

V hrudi mi začalo rozkvétat teplo a šířilo se mými žilami jako lesní požár. Můj zrak se vyostřil. Svět se zpomalil. Slyšela jsem tlukot jejich srdcí, cítila nakyslý pach strachu pod tou jejich arogancí.

Pomalu jsem se otočila a nechala je pohlédnout mi do tváře. Mé rty se zkřivily v jemném, nacvičeném úsměvu.

„Tak dlouho jsem předstírala, že jsem hodná,“ řekla jsem tiše a vyhrnula si rukávy. „Nemáte tušení, jak moc mi tohle chybělo.“

A pak jsem se uvolnila.

Zaplavila mě Miina síla – stříbrná a násilná. Zdálo se, že se i samotný vzduch klaní. Dominance Alfy práskla jako hrom a narazila do nich dřív, než jsem se vůbec pohnula. Podlomila se jim kolena a oči se jim rozšířily instinktivní hrůzou.

„C-co jsi zač –“ dokázal ze sebe vyrazit jeden. „Ty nejsi Omega...“

Už jsem stála přímo před ním. Má pěst dopadla na jeho čelist – kost praskla jako suché dřevo. Další se ohnal čepelí; přikrčila jsem se, stočila se a práskla s ním o chodník tak silně, až popraskal.

Mia se ve mně smála, divoká a hladová. Ano. To je ono. Dýchej.

Minuty se slily do pohybu – vrčení, sténání, kovová pachuť krve a strachu.

Když to skončilo, byli roztroušeni kolem mě, s polámanými končetinami, a slabě sténali.

Stála jsem nad nimi, ztěžka oddychovala, měsíční světlo barvilo mou kůži do stříbrna. Z kloubů na rukou mi odkapávala červeň.

Dlouho jsem nic neříkala. Pak jsem si lehla naznak na chladnou zem, zírala na oblohu a přitiskla si třesoucí se ruku na hruď.

„Jen ty sama,“ zamumlala jsem. „Vždycky jen ty sama.“

O patnáct minut později jsem zavolala hlídku, aby ty odpadlíky posbírala, klidným hlasem jsem podala hlášení a ukončila hovor.

Slabé zašustění.

Jeden z nich, napůl v bezvědomí, se ke mně pokoušel doplazit, nůž se slabě leskl ve tmě.

Než jsem se stačila pohnout, do žeber odpadlíka narazila bota silou, která drtila kosti, a poslala ho rozplácnutého do špíny.

Mezi nás vstoupil stín – vysoký, širokých ramen, pohybující se pomalou, smrtící grácií něčeho, co vládlo temnotě. Zdálo se, že i vzduch kolem něj zhoustl, jako by noc poznala svého pána.

Měsíční svit klouzal po jeho postavě jako tekuté stříbro po kované oceli. Jeho kabát vlál ve větru a odhaloval vytesané linie těla stvořeného k dominanci, ne k milosrdenství. Vůně, která ho následovala, byla opojná směs kouře, studeného železa a nejslabšího náznaku krve a borovice – nebezpečí maskované za přitažlivost.

Mírně otočil hlavu a svět se zdál menší. Oči jako bouřkový oheň si našly ty mé a můj tep mě zradil – v jednom okamžiku vyrovnaný, v dalším naprosto zničený.

Tohle nebyl jen muž.

Tohle byl predátor, který by mě mohl ukončit... nebo mě úplně zničit jinými způsoby.

Moje vlčice se neklidně pohnula. Nedokázala jsem vycítit jeho postavení.

Což znamenalo jen dvě věci.

Buď neměl žádného vlka.

Nebo byla jeho moc natolik nad mou, že se ji mé instinkty neodvažovaly změřit.

Těžce jsem polkla a zvedla pohled, abych se setkala s jeho.

Jantarové oči se střetly s mými – prastaré, nečitelné, lesknoucí se něčím mezi zvědavostí a nebezpečím.

Mírně naklonil hlavu a koutek úst se mu zkřivil v pomalém, vševědoucím úšklebku.

„Zajímavé,“ protáhl, jeho hlas byl hluboký a drsný jako štěrk, přesto dostatečně jemný na to, aby sváděl k hříchu. „Nečekal jsem, že tu venku najdu tak dravou malou vlčici.“

Udělal jeden neuspěchaný krok blíž, jeho přítomnost se kolem mě ovinula jako žár a stín.

„Pověz mi, zlato,“ zamumlal, jeho tón byl jako sametová hrozba. „Kdo tě naučil takhle bojovat?“