Carmeniny jantarové oči zaplály vzdorem a její hlas byl ostrý jako ostří tesáku. „Ty nemáš kousek studu. Já ho ale stále mám.“

Dukeův tichý smích byl nebezpečný zvuk, nesoucí tíhu predátora, který přesně věděl, kudy vedou únikové cesty jeho kořisti. „Máš strach?“ protáhl.

Jeho prsty přejely po její tváři, teplo z doteku sklouzlo až k jamce u klíční kosti. Ten kontakt s sebou nesl jemné praskání po