Rileyin pohled

Kráčela jsem bok po boku s Lucienem tichou ulicí a noční vzduch mě chladil na kůži. Řidič už odvezl Miu domů, a já si pro jednou dovolila ten luxus volně dýchat, předstírat, že mohu být prostě jen vlčice na procházce, a ne někdo, komu se zhroutil svět.

Ani jeden z nás nepromluvil, ale to ticho nebylo nepříjemné. Viselo mezi námi jako letmé otření srsti o srst, pevné a ukotvující. Šl