Pohled Riley

„Podala jsi Tesse, dceři Alfy ze smečky Blackmaw, falešné informace. Vylákala jsi ji do Černého lesa a ona teď leží v kómatu poté, co ji napadli Odpadlíci. Zasloužíš si zemřít.“

Ztuhla jsem.

Maddox – můj druh – stál přede mnou, hlas chladný jako led, oči plné opovržení. Za ním, vykukující z bezpečí jeho ramene, mě s vítězným úsměvem sledovala má adoptivní sestra Scarlett.

Udělala to ona. Ušila to na mě.

Ale to nikoho nezajímalo.

Tessu našli na pokraji smrti, její tělo bylo zkrvavené a obklopené stopami po brutálním útoku Odpadlíků. Pachové stopy zanechané na místě ukazovaly na jediného viníka – jednu z dcer Alfy Alarica ze smečky Ebonclaw.

Všichni věděli, že jsou dvě.

Jednou z nich byla Scarlett, sladká, dokonalá dcera, vychovaná pod laskavým dohledem Luny Zary, připravovaná na vedení smečky a všemi zbožňovaná.

Tou druhou jsem byla já.

Jsem Riley.

Dcera, která před patnácti lety zmizela. Ta, kterou vychovali Odpadlíci.

Před třemi lety.

Smečka Ebonclaw zaútočila na naši osadu Odpadlíků. Jejich Alfa vstoupil na mýtinu, zachytil můj pach a ztuhl. Řekl, že voním jako jeho „malé štěně“.

Vzal mě zpátky.

A pak se to stalo skutečností. Měla jsem otce. Matku. Vysokého, pohledného bratra, Alfu – Kaela Valea. Opravdovou rodinu.

Ale tou malou princeznou jsem nebyla já.

Byla to Scarlett.

Dívka, kterou adoptovali, když jsem zmizela. Dítě narozené Betám, o kterém vědma prohlásila, že dokáže „vyléčit“ žal mé matky. Přijali ji za vlastní a bezmezně ji milovali.

A když jsem se vrátila, nechtěli si vybírat.

Tak si prostě nevybrali.

Byla jsem jen tolerována. Duch v rodinném sídle. Jméno bez místa.

A co hůř, byla jsem neúplná.

Má vlčice – mé právo zrození – se ve mně sotva pohnula. Někdy jsem cítila, jak mi pulzuje v krvi jako tichý šepot. Ale většinou spala. A to mě v jejich očích dělalo slabou. Nehodnou.

Takže když bylo třeba někoho obvinit z Tessina utrpení, všichni se podívali na mě.

Protože Scarlett? Ta by to nikdy neudělala.

Ale já? Zplozenec Odpadlíků a poloviční vlčí ostuda? Já samozřejmě ano.

Obrátila jsem se ke Kaelovi – svému bratrovi.

Byl první, kdo dorazil na místo útoku. Šla jsem hned za ním, přesně včas, abych viděla, jak se sehnul, něco zvedl a potichu si to strčil do kapsy.

Viděla jsem, co to bylo.

Scarlettina náušnice.

Ta samá z celosvětové limitované edice, kterou jí dal, když se poprvé proměnila.

Věděl to.

Znal pravdu.

Takže jsem se na něj teď dívala s bušícím srdcem, se suchem v krku a žadonila o jediné slovo. O jedinou pravdu. O špetku loajality.

„Kaeli...“ Hlas se mi zlomil. „Ty taky?“

Zíral na mě a na okamžik jsem mu v očích viděla vnitřní konflikt.

Pak vydechl, podíval se mi přímo do tváře a řekl: „I teď? Pořád lžeš, i když jsi už v podstatě mrtvá?“

Srdce se mi roztříštilo na kousky.

Neměla jsem ani čas zareagovat, když se Alfa Ronan vrhl vpřed.

Jeho bota tvrdě narazila do mého břicha a já odletěla přes celou místnost jako hadrová panenka. V žebrech mi explodovala bolest, ostrá a palčivá, jako by mi jeho alfí síla přelomila každou kost v těle napůl.

Lapala jsem po dechu a vzhlédla – k mému otci, Alfovi Alaricovi.

Stál bez pohnutí, s nečitelným výrazem, oči upřené na mě, jako bych nebyla nic.

Vedle něj stála Luna Zara. Moje matka.

Očima jsem ji prosila, němě jsem ji žadonila, aby předstoupila. Aby něco řekla.

Zaváhala.

A pak odvrátila zrak.

Přišel další kopanec. A další. Stočila jsem se do klubíčka, ne ze strachu, ale ze zoufalství.

„Pošlete ji do Vlkodlačího vězení, ať tam počká na rozsudek Vlkodlačího soudu,“ zvrčel Ronan a jeho hlas rezonoval alfí autoritou, která mě pálila na kůži jako kyselina.

Dech se mi zadrhl v hrdle.

Ne.

Cokoli, jen ne to.

Nikdy jsem ve Vlkodlačím vězení nebyla, ale slyšela jsem historky. Mučení. Řetězy. Šílenství. Žádné slunce. Žádné slitování.

Smrt by byla milosrdnější.

Dva válečníci mě popadli za paže a začali mě táhnout po zemi. Kolena se mi dřela o hlínu a do očí mi vhrkly slzy – ne z bolesti, ale ze zrady.

Od Maddoxe.

Od Kaela.

Od nich všech.

Pak si ke mně Ronan dřepl a naklonil se blíž, jeho dech se mi otřel o tvář jako mráz.

„Postarám se o to, aby na tebe uvnitř dávali dobrý pozor,“ zašeptal. „Za to, co jsi provedla mé sestře.“

A přesně tak má poslední naděje zemřela.