Pohled Riley

Řetězy kolem mých zápěstí byly studené a těsné.

Každý můj krok směrem k soudní síni se rozléhal hlasitěji než ten předchozí, jako by svět všem oznamoval mé ponížení.

Po mém boku kráčeli dva strážci – z každé strany jeden, ruce pevně sevřené na mých pažích, jako bych byla nějaké divoké zvíře.

Těsně předtím, než jsem dorazila k těžkým dubovým dveřím, jsem je uviděla.

Mého otce.

Mou matku.

Kaela.

Stáli na chodbě, jako by tam zrovna dorazili náhodou. Ale já věděla své. Čekali na mě.

„Zastavte,“ řekl můj otec tiše strážcům. „Dejte nám chvilku.“

Strážci zaváhali a pak ustoupili.

Stála jsem bez hnutí.

Co ještě zbývalo říct?

„Potřebujeme tvou pomoc,“ řekl Alfa Alaric.

Zamrkala jsem. Rty se mi pootevřely.

Pomoc?

Pak předstoupila Luna Zara, její výraz byl jemný – ne však mateřským teplem, ale nacvičenou diplomacií.

„Scarlett by tohle nepřežila, Riley,“ řekla. „To přece víš.“

Zasáhlo mě to jako facka.

Krutý, neuvěřitelný zvrat.

„Nikdy nepoznala bolest,“ dodal Kael mírně. „Není jako ty.“

Není jako já.

„Vyrůstala jsi s Odpadlíky,“ pokračoval. „Jsi silná. Vydržela jsi horší věci než vězení.“

Srdce se mi sevřelo.

„Vy chcete, abych na sebe vzala vinu,“ zašeptala jsem.

Nepopřeli to.

Kael přistoupil blíž a ztišil hlas. „Přísahám, že se postarám o to, abys tam byla v bezpečí. Nebudeš trpět.“

Zasmála jsem se.

Hořkým, dutým smíchem, který mi do krve rozedřel hrdlo.

Takže tohle byla láska? Tohle byla rodina?

„Děkuji,“ řekla jsem. „Že jste mi konečně přesně ukázali, čím pro vás jsem.“

Pak jsem se otočila, aniž bych čekala na odpověď.

Dveře se otevřely.

Soudní síň byla obrovská, kruhová, vytesaná z tmavého kamene a stínů. Na vyvýšeném pódiu seděla Rada starších – a uprostřed, v černé uniformě se stříbrným erbem, byl Maddox.

Můj druh.

Můj soudce.

Můj kat.

Naše pohledy se na krátký okamžik střetly. Za jeho maskou klidu něco kmitlo – záblesk viny? Pochybností?

Ne. Jen kalkul.

Maddox byl soudcem Rady. Autoritou. Symbolem spravedlnosti.

A raději by chránil Scarlett, než aby bránil svou vlastní družku.

Nedaleko seděla zdrcená Tessina rodina. Alfa Ronan mě propaloval pohledem plným hněvu, který pod kůží jen stěží potlačoval.

Jeden po druhém promluvili svědci.

Překroucené pravdy. Zkreslené domněnky. Vyhovující mlčení.

Maddox tomu všemu předsedal a předstíral, že nezná pach mé duše.

Předstíral, že necítí to pouto mezi námi, které mu říkalo, že jsem nevinná.

Už se na mě ani jednou nepodíval.

Nakonec z jeho rtů sjel rozsudek jako dýka do srdce:

„Riley ze smečky Ebonclaw, odsuzujete se k pěti letům ve Vlkodlačím nápravném zařízení za své zločiny proti smečce Blackmaw a za ohrožení života dědičky Alfy.“

Kolena se mi málem podlomila.

Pět let.

Pět let na tom místě.

Žádný souboj o pravdu. Žádné druhé šance.

Jen vyhnanství.

Jen ticho.

Jen zrada.

Vlekli mě ze soudní síně. Tělo jsem měla znecitlivělé, jako by se každé slovo, které jsem zaslechla, proměnilo v závaží drtící mé kosti.

A pak jsem uslyšela kroky.

Klap. Klap. Klap.

Scarlett.

Vešla na chodbu, paže zkřížené, její výraz byl samolibý a zářil jako samotné vítězství.

„Vězení ti sluší, Riley,“ pronesla sladce, ale v hlase jí zněl jed. „Vlastně je to prakticky tvůj druhý domov, no ne? Když jsi ta rozená Odpadlice a tak dál.“

Zírala jsem na ni, dech mělký.

„Neboj se,“ pokračovala. „Pět let uteče jako voda. A až se vrátíš... tedy, jestli se vůbec vrátíš... zjistíš, že jsem se životem, který jsi promarnila, udělala nádherné věci.“

Naklonila se blíž.

„Všichni si vybrali mě. I on.“

Neřekla Maddoxovo jméno. Nemusela.

Odvrátila jsem zrak a polkla výkřik, který se mi dral do hrdla.

„Už nikdy víc, sestřičko,“ zašeptala a odešla. Její smích se rozléhal chodbou jako kletba.

Strážci mě znovu táhli vpřed.

Krok za krokem, k branám vězení.

K temnotě.

K místu, o kterém si mysleli, že mě zlomí.

Dveře cely se s vrzáním otevřely. Zápach krve, rzi a plísně mě zasáhl jako zeď. Podlaha byla vlhká. Na stěnách byly skvrny.

A pak –

Agónie.

Zasáhla mě zničehonic.

V hrudi mi vybuchla oslepující, duši drásající bolest, jako by se mi do srdce zaryly drápy a rvaly ho zevnitř na kusy.

Vykřikla jsem a zhroutila se na kolena.

Má vlčice hluboko ve mně zakňučela – a pak zavyla bolestí.

A skrz tu bouři muk jsem to uslyšela.

Jeho hlas. Maddox. Skrz naše pouto.

Ale nedolehlo ke mně teplo ani omluva.

Byl to led.

„Odmítám tě jako svou družku.“

Pouto prasklo jako roztříštěná kost.

Ticho, které následovalo, bylo hlasitější než jakýkoli výkřik.

Ruce se mi třásly na kamenné podlaze.

Slzy mi rozmazaly vidění – ne z bolesti z odmítnutí, ale z pravdy, kterou to neslo.

Vybral si je.

Vybral si ji.

A teď jsem neměla druha. Ani rodinu. Ani jméno. Nikoho.

Jen vztek.

Jen temnotu.

Jen oheň, který začal doutnat v rozbitých troskách mého srdce.

Tohle je moje peklo.

A jestli ho přežiju, přísahám...

...že je všechny nechám shořet.