Pohled Riley

Scarlettina elegance byla plně vykoupena bohatstvím, privilegii a pozorností.

A já? Já neměla nic.

Ebonclawská smečka mi nikdy nedala svou lásku, ani své prostředky. Přesto to byla nějakým způsobem stále moje chyba, že ze mě nevyrostl dostatečně „půvabný“ člověk. Přivedli si mě zpět do svého domova, ale nikdy do svých srdcí.

Někdy jsem přemýšlela, jestli mým jediným účelem tady nebylo to, aby Scarlett – ta podvodnice – vypadala ještě milovaněji.

Říká se, že ten nemilovaný je vždycky outsider. To na mě dokonale sedělo.

Stála jsem ve stísněné komoře, které jsem tři roky říkala domov. Můj zrak padl na jediný oděv, který mi zbyl – modrobílou středoškolskou uniformu. Tu samou, kterou jsem měla na sobě v den, kdy mě v poutech odvlekli pryč.

Před pěti lety jsem dostala nabídku z nejlepší univerzity v zemi. Místo oslav uspořádal vůdčí pár smečky Ebonclaw okázalý večírek na rozloučenou pro Scarlett.

Byla pozvána smetánka z celého města. Scarlett oblékla milionovou značkovou róbu a diamantovou tiáru a usmívala se jako pohádková princezna, na kterou si vždycky hrála. Stála jsem opodál v obyčejném oblečení a sledovala, jak se všechno hroutí, když mě policie odváděla. Ta noc měla být mým začátkem. Místo toho znamenala konec všeho, o čem jsem si myslela, že znám.

O pět minut později, stále ve své uniformě, jsem se vydala směrem k tanečnímu sálu ebonclawského sídla.

Kolem procházeli sloužící a vrhali mým směrem zmatené pohledy.

"Kdo je ta holka? Proč je oblečená jako školačka?"

"Asi nějaká brigádnice z hotelu. Vypadá to na letní brigádu."

"Pan a paní Valeovi se pro slečnu Scarlett opravdu vytáhli – pozvali šéfkuchaře z hotelu Empire a tak dále."

"Jo, vážně ji zbožňují."

Jedna z nich se při průchodu kolem mě zastavila. "Radši by ses měla převléct do pořádné uniformy. Hosté jsou důležití – neudělej rodině ostudu."

Pak prostě odešla, jen tak. Jako bych byla neviditelná.

Zůstala jsem stát.

Kael mi řekl, že tohle je večeře na uvítanou. Neřekl, že pozvali cizí lidi.

Mělo to opravdu uctít mě? Nebo to byl jen další zvrácený způsob, jak dát na odiv mou hanbu?

Zatli mě před městskou smetánkou. Teď mě chtějí přivítat zpátky před těmi samými lidmi?

Otočila jsem se k odchodu.

Na konci chodby se ale objevil Kael.

Jeho oči padly na mě. Obličej se mu zkřivil.

"Řekl jsem ti, ať se převlékneš," štěkl. "Co to máš sakra na sobě? Chápeš vůbec, co je to za událost?"

Otevřela jsem ústa, abych odpověděla, ale přerušil mě.

"Vylezla jsi z vězení a vypadáš jako katastrofa, a teď tu chceš zase stát a vypadat uboze? Snažíš se, aby tě lidé litovali, abys nás vykreslila jako zrůdy? Riley, jsi nechutná. Nezměnila ses ani o kousek."

Natáhl se po mé paži.

Ucouvla jsem.

Promáchl.

"To se mi teď vážně vyhýbáš?"

Podívala jsem se mu do očí. Ten samý nenávistný, znechucený pohled, který jsem snášela tři roky. Tehdy mě to ničilo. Teď mi to připadalo... prázdné.

"Nemám šaty," řekla jsem.

"Tak si nějaké kup!" vyštěkl.

"Nemám peníze."

Kaelův obličej zrudl vzteky.

"Žila jsi tu tři roky. Dali jsme ti všechno – jídlo, střechu nad hlavou, oblečení. Každý měsíc ti na účet přišlo půl milionu. To je celkem osmnáct milionů! Neříkej mi, že sis nemohla dovolit zpropadené šaty."

Necouvla jsem. "Nikdy jsem nedostala ani cent."

Ušklíbl se. "Lhářko. Myslíš si, že to nedokážu?"

Vytáhl telefon a zavolal na finanční oddělení.

"Jste na hlasitý odposlech," řekl. "Řekněte mi, kolik jsme Riley každý měsíc převáděli na účet."