Pohled Riley

Cesta autem probíhala v tichosti, ale to ticho nebylo prázdné.

Bylo ohlušující tím vším, co Kael neříkal. Vším, co odmítal uznat.

Seděla jsem na zadním sedadle a ošoupaná džínovina mých vězeňských kalhot mě dřela do kůže.

Můj pohled klouzal po interiéru.

Chlupatý růžový potah na sedadle spolujezdce.

Plyšoví jahodoví medvídci perfektně srovnaní na palubní desce.

Zpětné zrcátko, na kterém se houpala fotka ženy – byla teď starší, jemnější, její úsměv zářivý a sebevědomý. Rozmazlovaná. Chráněná. Nedotčená.

Scarlett.

Vypadala, že tam patří.

Jako by se tohle auto, tenhle svět, zformovaly přímo kolem ní.

A nějak to pořád dokázala zařídit tak, abych já vypadala jako vyvrhel.

Odvrátila jsem tvář od zrcátka.

Zrak mi ale padl na nákupní tašku vedle mě.

Rozevřeným okrajem vykukovala bělostná péřová róba, tak bezchybná, až ani nevypadala skutečně.

Nepatřila mně.

Nemusela jsem se ani ptát.

Všechno v tomhle autě křičelo, že sem nepatřím.

Prsty se mi zkroutily v náhlém záchvatu ostychu. Mozolnatá bříška mých vězeňských rukou přejela po levné látce džín.

Scarlett dostávala luxusní módu.

Já dostala vězeňské uniformy a trestní rejstřík.

Venku se míhaly stromy a Kael se konečně rozhodl promluvit.

„Máma a táta... těch posledních pět let jsi jim opravdu chyběla. Brečeli každý den. Z toho stresu jim zešedivěly vlasy,“ řekl to, jako by to něco znamenalo. Jako by to něco napravilo.

Tím neskončil.

„Až přijedeme domů, nezačínej zase se svými starými manýry. Nechci vidět žádnou rivalitu se Scarlett. Nedělej problémy. Když se budeš chovat slušně, smečka Ebonclaw s tebou nebude zacházet nespravedlivě.“

Neodpověděla jsem.

Ticho se protahovalo, husté a nepříjemné. Zkontroloval zpětné zrcátko, oči mu těkaly zpátky ke mně.

„Riley. Mluvím na tebe. Slyšelas, co jsem říkal?“

Vzhlédla jsem. Klidná. Chladná. Unavená.

A pak jsem promluvila – víc slov, než jsem vyřkla od odchodu z vězení.

„V souladu s článkem 48 Vlkodlačího nápravného řádu mají vězni nárok na návštěvu blízkých rodinných příslušníků jednou měsíčně.“

„Jednou měsíčně. Po dobu pěti let. To je šedesát možných návštěv.“

„Nedostala jsem ani jednu.“

Střetla jsem se s ním pohledem v zrcátku. Hlas jsem nezvýšila. Nebylo to potřeba.

„Ani jednou jste za mnou ty nebo naši rodiče nepřijeli. Na třicet minut. Na tři minuty. Dokonce ani hloupý dopis.“

Znejistěl.

Poprvé neměl připravenou výmluvu.

Ruce na volantu se mu sevřely, až mu klouby zbělely.

Pak chabě dodal: „Byla jsi příliš problémová. Mysleli si, že když tě nenavštíví, poučíš se. Chtěli, aby ses zamyslela. Udělali to pro tvoje vlastní dobro.“

Pro moje vlastní dobro.

Jasně.

Přesně tak jako bylo „pro moje dobro“, když nechali Scarlett, aby to na mě hodila a obvinila mě z vylákání Tessy do toho lesa zamořeného Odpadlíky.

Přesně tak jako bylo „pro moje dobro“, když mě odsoudili, zatímco můj vlastní druh mlčky přihlížel.

Přesně tak jako bylo „pro moje dobro“, když mě předhodili vlkům a nazvali to spravedlností.

Neodpověděla jsem. Jen jsem se otočila zpátky k oknu a nechala krajinu, aby mě míjela.

Auto nakonec vjelo na pozemek sídla smečky Ebonclaw.

Kael vyskočil jako první a popadl tašku se šaty ze zadního sedadla, jako by to byla nějaká posvátná relikvie.

Rázným krokem odešel, zapomněl, že vůbec existuji – dokud v polovině cesty ke dveřím neztuhl.

Jako by si právě vzpomněl, že má sestru.

Otočil se zpátky a rozpačitě si odkašlal.

„Běž se převléknout. Očekávají tě v hodovní síni.“

A pak zmizel za mramorovými vchodovými dveřmi.

Dům se přede mnou tyčil jako mauzoleum. Povědomý svými obrysy, ale mrtvý v každém rohu.

Těch pět let neudělalo z tohoto místa o nic víc domov.

Spíš to tu bylo ještě chladnější, než jsem si pamatovala.

Prošla jsem předními dveřmi a vydala se tou samou chodbou, kterou jsem kdysi drhla na kolenou.

Do mého pokoje.

Jestli se to tak dalo vůbec nazvat.

Žádná okna. Žádné teplo. Žádné slunce.

Jen skládací lehátko, starý stůl a krabice naskládané až ke stropu.

Tohle byl sklad.

Scarlett nechali, aby si vybrala vlastní tapety.

Já dostala plíseň a stíny.

Zavřela jsem za sebou dveře a dech se mi zadrhl.

Kael mi řekl, abych se převlékla do něčeho slušného.

Vydala jsem ze sebe suchý smích.

Slušného?

Jediné oblečení, které jsem vlastnila, bylo to, co jsem měla na sobě – levné, neforemné a vybledlé z příliš mnoha praní ve studené vězeňské vodě.

Tričko a džíny, které jsem si koupila před pěti lety za peníze, které jsem si vydělala balením nákupů o zimních prázdninách.

Vzpomněla jsem si, jak jsem zářila, když jsem mu je tehdy předváděla.

Zamračil se, jako bych ho urazila.

„Co to máš na sobě? Nemůžeš se oblékat jako Scarlett? Vyhoď to. Jsi k smíchu.“

Tehdy jsem své zranění spolkla. Zkoušela jsem to znovu a znovu. Doufala jsem. Snažila se.

Ale teď už ne.

Už jsem nebyla tou dívkou, která žebrala o zbytky náklonnosti.

Ne tou samou sestrou, která se upínala k rodině, co o ni nikdy nestála.