[Úhel pohledu: Daphne]

Přechod z mrazivé krabice bez světla do opulentních koupelen sterlingského paláce byl drsný smyslový šok. Poprvé za týden Daphne cítila levanduli a horkou páru místo krve a plísně. Její srdce však bilo zběsilý, vyděšený rytmus o žebra. Důvod jejího vytažení se nad ní tyčil jako gilotina.

Tři mlčenlivé služebné jí v obrovské pozlacené vaně drhly kůži do krve. Ta nejstarší, žena s přísnou tváří jménem Bridget, mytí řídila. Vyrvaly uzly z Daphniných dlouhých plavých vlasů, drsným hřebenem projížděly zacuchané prameny, dokud jí nepadaly ve volných, vlhkých vlnách na záda.

Oděv, který jí vnutily, jí zvedal žaludek. Byla to záměrná urážka. Krvavě červená kožená sukně, která jí sotva zakrývala boky, a omezující kožený živůtek, který končil palce nad jejím pupíkem a sloužil jen k tomu, aby jí vytlačil prsa nahoru. Byl to oděv nevěstky, ne členky královské rodiny.

Bridget jí přes ramena přehodila průsvitný hedvábný župan, jehož látka nijak neskrývala její téměř úplnou nahotu. "Hotovo," oznámila starší žena chladně.

Daphne zírala na svůj odraz v zrcadle v plné velikosti. Zírala na ni cizinka. Vyděšená, krásná, zlomená věc.

"Nyní se můžete přesunout do Králových komnat," prohlásila Bridget a podala jí pár tenkých sandálů. "Je nemoudré nechat ho čekat."

Daphne chtěla křičet. Chtěla chytit Bridget za ramena a dožadovat se odpovědi na to, co se stalo s její osobní služebnou Sadie. Co se stalo s personálem Merceru? Trpěli v sirných dolech? Ale držela jazyk za zuby. Mluvení by přineslo jen bič.

Stála před tyčícími se, složitě vyřezávanými dubovými dveřmi Králova soukromého apartmá. Přerývaně se nadechla a jedinkrát, váhavě zaklepala.

"Vstup." Hluboký, rezonující baryton zavibroval přímo skrz těžké dřevo.

Stiskla mosaznou kliku a vešla dovnitř. Komnata ohromovala svým přepychem. Byla zahalena do těžkého zlatého sametu a tmavého mahagonu, na protější stěně praskal obrovský krb. Ale Daphniny oči okamžitě upoutal leviatan zabírající prostor za těžkým stolem.

V pětatřiceti letech byl král Leonidas vrcholem maskulinní dominance. Ležérně namočil dlouhé brko do křišťálového kalamáře, jeho pohyby byly pečlivé a kontrolované, soustředil se výhradně na svitky před sebou. Bylo nemožné sladit toho vznešeného, vyrovnaného panovníka před ní se špinavým, zlomeným otrokem, kterého sledovala, jak ho její otec mučí pro zábavu.

Leonidas odložil brko. Vzhlédl a jeho ledově modré oči po ní přejely od temene hlavy až k jejím chvějícím se nohám v sandálech. Jeho pohled byl znásilňující – plazil se po její odhalené kůži jako nespočet malých pavouků a zanechával za sebou stopu mrazivé hrůzy. Neprojevoval žádné teplo. Jen chladné, vypočítavé opovržení.

"Svlékni si ten župan," přikázal a odstrčil své těžké sametové křeslo.

Daphne zaváhala, prsty jí zamrzly na hedvábném uzlu.

Oči se mu nepatrně zúžily a zableskly nebezpečným varováním.

Zafungoval její pud sebezáchovy. Třesoucíma se rukama uzel rozvázala a nechala průsvitný župan sklouznout z ramen, až se jí nahromadil kolem kotníků. Stála tam odhalená a třásla se ve skrovné šarlatové kůži.

"Stanovíme si jedno základní pravidlo, Otrokyně," řekl Leonidas a jeho hlas klesl do hlubokého, smrtícího registru. "Až příště vydám příkaz a ty ho okamžitě nesplníš, vezmu býkovec a zhyzdím tvá bezchybná záda dvaceti ranami. Rozumíme si?"

Daphně se rozšířily oči, hrůza byla nepřehlédnutelná, ačkoli se ji snažila skrýt. Měla intenzivní odpor k fyzické bolesti.

"Ano... Pane," vysoukala ze sebe. Bylo to slovo vyžadující podřízenost, ale ten mikroskopický záchvěv vzdoru v jejím tónu ji prozradil.

Pokud ten vzdor postřehl, ignoroval ho. Vstal, tyčil se nad mahagonovým stolem a vyrazil kolem něj k ní. Zastavil se jen pár palců od ní, jeho mohutný rám blokoval světlo krbu.

"Svékni se." Jedno slovo. Nulový prostor pro vyjednávání.

Poslední zbytky její mercerské hrdosti praskly. "Prosím," zašeptala, v koutcích očí ji pálily slzy.

Neměla prosit. Leonidas se pohnul jako útočící zmije. Překonal tu malou mezeru mezi nimi, jeho ruka vystřelila, aby chytila tlustou hrst jejích vlasů. Trhl jí hlavou dozadu. Z Daphniných rtů uniklo ostře potlačené zakňučení.

"Buď se svlékneš sama," zasyčel jí do obličeje, s rysy tvořícími masku nenávisti, "nebo zavolám psy zvenčí, aby z tebe ty šaty sežvýkali."

Panika ji přemohla. Její třesoucí se prsty přejely ke koženým šňůrkám na krku. Zoufale tápala, uvolňovala živůtek, dokud neodpadl, rychle následován tou mikroskopickou sukní. Stála nahá, zbavená veškeré představitelné obrany. Vlna bezmoci jí vytlačila dech z plic. Už to nedokázala udržet. Otázka, která užírala její příčetnost, se prodrala ven.

"Proč já?" vzlykla chraptivě a zamrkáním zaháněla bezmocné slzy. "Proč ne můj otec? On byl ten, kdo tě mučil! Proč já?"

Leonidas na ni zíral, modré oceány v jeho očích byly mrtvé. Zvedl mozolnatou ruku a zhruba obkreslil linii její čelisti.

"Proč já, Daphne?" zopakoval a jeho hlas byl až děsivě klidný. "Bylo mi dvacet let. Můj otec vládl Sterlingu. Když se tvůj otec prořezal do naší pevnosti, moje matka se krčila v kryptách s mojí malou sestřičkou Norou. Byla v šestém měsíci těhotenství."

Daphne přestala dýchat. Těhotná?

"Celé desetiletí," zavrčel Leonidas, jeho klidná fasáda praskala a odhalovala děsivou propast pod ní, "zatímco jsem házel lopatou síru a krvácel na pranýřích tvého otce, ptal jsem se vesmíru na tu samou otázku. Proč vyvraždit celou mou pokrevní linii a stáhnout do pekla jen mě?"

Daphne stála paralyzovaná, dusila ji děsivá realita naprosté zvrácenosti jejího otce.

Leonidas sjel drsnými prsty po jejím krku a přejel po těžkém železném obojku, který ji cejchoval jako dobytek. "Chceš vědět, co mě k vzteku přivádí nejvíc, když se dívám na tvou krásnou, nedotčenou tvář?"

Daphne bezmocně zavrtěla hlavou, po tvářích jí tekly čerstvé slzy.

"Tvůj otec zplodil jen jednoho dědice," zašeptal hořce Leonidas. "Jen jednu vzácnou malou holčičku. Ty nejsi dost, Daphne. Ty sama nemůžeš snést velikost nenávisti, kterou jsem choval. Tvé jediné tělo nemůže ani náhodou absorbovat všechny démony, které na něj vypustím."

Až do morku kostí hluboký chlad se rozlil Daphninými žilami. Leonidas se ji nesnažil potrestat. Snažil se ji vyhladit.

Jeho mrtvé oči se znovu zavrtaly do jejích. "Možná nebudeš stačit... ale pro dnešní noc posloužíš. Lehni si na postel."