Před pěti staletími byli Lycaoni vrcholem veškeré existence.

Měnili se ve svitu luny, pili krev ve stínech a svobodně kráčeli mezi smrtelníky. Nestárnoucí a zdrženliví, tito dravci nabízeli za velkou horou útočiště každému, kdo o něj stál. Na strach odpovídali s grácií a v zájmu míru drželi svou obrovskou sílu na uzdě.

Pak ale přišla Noc zatmění.

Lidé, přesně ten druh, kterému poskytovali ochranu, zaútočili. Byl to zbabělý, chladnokrevně vykalkulovaný masakr ve chvíli, kdy byli Lycaoni nejzranitelnější. Nejvyšší král Alaric, zahnán do kouta při obraně svého krvácejícího lidu, nakonec vypustil monstrum skrývající se v jeho nitru. Zcela zdivočel. Zachránce se stal bdělou noční můrou, vraždícím strojem tak nezvladatelným, že ho jeho vlastní přeživší příbuzní museli zavřít do neproniknutelné klece hluboko pod zemí.

Ta zrada zničila víru Lycaonů na prach. Pokud lidé chtěli monstra, budou mít monstra. Přeživší přijali temnotu za svou a nosili svou zrůdnost jako korunu ukovanou z nenávisti.

Kosmos však vyžaduje rovnováhu. Krátce po masakru se lidskými královstvími prohnal záhadný mor. Muži trpěli, ale uzdravili se, zato ženskou populaci virus naprosto zdecimoval. Pro ženy se stal rozsudkem smrti. Těch několik málo, které přežily – nebo se narodily poté – už nebyly brány jako lidské bytosti; stalo se z nich platidlo. Vzácné, ojedinělé a zcela odsouzené k záhubě.

Otcové dražili své dcery do chovných stanic. Šlechtici měnili dívky za spojenectví. Ani ty nejuorozenější princezny nebyly v bezpečí před cenícími se zuby společnosti, jež lačnila po ženách. Narodit se jako žena znamenalo narodit se jako kořist.

***

ZEMĚ LIDÍ: KRÁLOVSTVÍ NAVARRE.

„Je to... holčička, Vaše Výsosti.“

Podzemní komnata páchla mědí a potem. Princ Garret naprosto ztuhl. Jeho ruce, stále spočívající na vlhkém čele jeho vyčerpané manželky Pandory, se začaly prudce třást.

„Řekněte to znovu.“ Garretův hlas byl jen duté zachroptění. Modlil se k bohům Světla, aby byl ten unavený palácový léčitel prostě jen slepý.

Stařec sklopil zrak a pootočil malým, krví potřísněným uzlíčkem ve své náruči. „To dítě je ženského pohlaví, můj princi.“

Pandořina vyčerpaná tvář se zkřivila čirým děsem. Zatínala prsty do prostěradla a snažila se posadit, aby drobnou tvářičku viděla na vlastní oči. „Ne. Ne, bohové by nebyli tak krutí. Ne další!“ Hruď se jí prudce zvedala a z hrdla se jí vydral syrový, drásavý vzlyk, když zabořila tvář do Garretovy hrudi.

Garretovi připadalo, jako by se podlaha pod jeho botami proměnila v popel. Jeho prvorozené Aurelii nebyly ještě ani čtyři roky a už král Tiberius – jeho vlastní tyranský bratr – zvažoval nabídky ze sousedního království Corvus na prodej toho batolete do válečných fondů. Dvě dcery. Bohové ho prokleli dvěma dcerami ve světě, který je rozžvýká až na kost.

Pandořina hlava najednou prudce vystřelila vzhůru, oči široce rozevřené a horečnaté. „Je to chlapec.“

Léčitel zavrávoral a ustoupil. „Šílenství. Nemůžete skrýt...“

„Budu jí stahovat hruď obvazy, dokud nebude moct dýchat, bude-li to nutné! Naučím ji máchat mečem a klít jako opilec!“ zasyčela Pandora plynule a její mateřský instinkt se vyostřil v něco smrtícího. „Nedokázala jsem ochránit své první dítě. U druhého neselžu. Král Tiberius uvidí synovce, nebo neuvidí nic než naše mrtvoly.“

Garret zíral na vrtící se nemluvně. Byla to vlastizrada. Byla to každodenní procházka po ostří gilotiny.

„Jmenuje se Emery,“ prohlásil Garret a obrátil se k léčiteli s pohledem, který sliboval vraždu, pokud by uniklo jediné slovo. „Emery Galilea Evenstone. A můj syn se dnes v noci narodil zdravý.“