O jedenadvacet let později

ÚHEL POHLEDU: EMERY

„Podívej na tu tvář. Na muže je jí škoda.“

„Takové vlasy. Vsadil bych se, že jeho hrdlo zní hezky, i když se dusí.“

Princ Emery upíral pohled upřeně před sebe a rázně kráčel velkou chodbou navarrského paláce. Šeptané oplzlosti se mu přelévaly přes záda jako studené bahno. V jednadvaceti letech byl na hladové, slídivé pohledy aristokratů zvyklý. Díky jeho jemné linii čelisti, neskutečně bezchybné porcelánové pleti a kaskádám hedvábně černých vlasů s ním dvořané jednali méně jako s příslušníkem královské rodiny a více jako s exotickou lahůdkou, u které ještě nepřišli na to, jak ji zkonzumovat.

Život v chlapecké kůži mu bezpečí nepřinesl; pouze změnil příchuť onoho nebezpečí. Muži v Navarre byli vyhladovělá zvířata. Pokud díra vypadala dostatečně žensky, bylo jim jedno, co dotyčnému visí mezi nohama.

Jeho přežití záviselo na bolestivě těsném obvazu hrudi, který se mu zařezával do žeber každou bdělou hodinu, na zamčené koupelně a zuřivé, sebedestruktivní ochraně jeho starší sestry, princezny Aurelie.

Emery zahnul za roh směrem k Aureliiným komnatám, jeho boty ostře klapaly o mramor.

A pak to uslyšel.

Tlumené zakňučení. Nezaměnitelný zvuk pleskání kůže o kůži, doprovázený těžkým, bezdechým zachrochtáním.

Emeryho vidění zastřel příval oslepujícího bílého vzteku. Už zase ne.

Vykopl těžké dubové dveře silou, která stačila na to, aby praskly panty, a jedním plynulým pohybem tasil dlouhý meč.

„Dejte své špinavé pracky pryč od mé sestry, lorde Sterlingu, nebo rozvěsím vaše vnitřnosti po tomhle koberci!“ zařval Emery.

Otylý ministr pro lidské záležitosti se zastavil uprostřed přirážení. Ohlédl se přes rameno, tvář zkřivenou v úšklebku čiré podrážděnosti. Aurelia ležela uvězněná pod ním, bledou tvář zarudlou a oteklou, slzy jí tiše stékaly do vlasů.

„Jdi si hrát se svými hračkami, malý princi,“ zabručel Sterling odmítavě. „Král včera v noci vsadil princeznu v kartách a prohrál. Tahle díra mi teď na dvě hodiny patří.“

Emery překonal vzdálenost třemi dlouhými kroky, popadl tlustého lorda za umaštěný límec a strhl ho z postele. Sterling dopadl na podlahová prkna s těžkým zaduněním.

Než se ministr stihl zvednout, chladná ocel Emeryho čepele už byla pevně přitisknuta k mužovu hrdlu a zařízla se do něj přesně tolik, aby se objevila kapička krve.

„Přijmu jakékoli rány bičem, které bude král požadovat,“ zasyčel Emery a jeho hlas klesl o oktávu do něčeho mrazivě smrtícího, „ale z téhle místnosti odejdete s mužstvím v kapse. Jen to zkuste.“

Sterlingovi vylezly oči z důlků. Odcouval dozadu, popadl své kalhoty a s chrlením kleteb vyrazil z komnaty.

Emery upustil meč. Ruce se mu prudce třásly, když došel k posteli a přitiskl k sobě Aureliino chvějící se, pohmožděné tělo. „Omlouvám se. Je mi to tak líto, Lio.“

„To jsi neměl dělat, Emy,“ zašeptala Aurelia dutým hlasem bez špetky života. „Řekne to králi. Zase tě čeká horký bič.“

„Ať to udělá,“ vyrazil ze sebe Emery přidušeně a zabořil tvář do ramene své sestry.

Vina byla jako fyzická zátěž drtící jeho plíce. Aurelia nesla hlavní nápor království zkaženosti, aby Emery mohl zůstat oním nedotknutelným, neduživým princem. Trpěla, aby jeho tajemství zůstalo pohřbeno v temnotě.

Později v noci ležela Aurelia s nepřítomným pohledem upřeným na strop. „Někdy, Emy... si přeju, aby mě Tiberius prodal do Corvusu, už když jsem byla dítě. Aspoň by to utrpení mělo jiné jméno.“ Zavřela oči. „Někdy prostě chci zmizet za velkými horami.“

Emery se otřásl. Za horami znamenalo k Lycaonům. Rozsudek smrti zabalený do tesáků.

***

O několik hodin později, když stál před zrcadlem ve svých vlastních uzamčených komnatách, si Emery odmotal ze své hrudi tlusté plátěné pruhy. Jeho ňadra, těžká a bledá, se uvolnila, bolavá z celodenního stlačení.

Zíral na dívku v zrcadle. Na dlouhé tmavé vlasy spadající přes její ramena. Na měkké křivky jejích boků.

Jaké by to bylo dýchat, aniž by se musel ohlížet přes rameno? Jaké by to bylo nechat se ovládnout mužem dostatečně silným na to, aby vyvraždil celý navarrský dvůr jen proto, aby ho udržel v bezpečí?

Pošetilý, nebezpečný přelud. Sfoukl svíčku a zalezl pod ledové přikrývky.

Sen přišel přesně ve chvíli, kdy ho spánek stáhl pod hladinu.

Byla to vždycky navlas stejná noční můra.

Z černočerných stínů jeho pokoje se zhmotnil muž. Obrovský. Impozantní. Zcela zakrýval svit měsíce. Čirá dominance vyzařující z jeho tyčící se postavy přibila Emeryho k matraci jako chycenou můru.

„Patříš mně,“ zaduněl ten hlas – hluboká, viscerální vibrace, která otřásla Emeryho kostmi. „Máš být na kolenou. Máš být rozevřená, dokud o to nezačneš prosit. Jenom moje.“

Emery vycouval dozadu, srdce mu divoce bušilo do žeber. „Zpátky! Stráže!“

Ale muž vstoupil do tenkého proužku měsíčního světla a jeho tělo se roztrhlo. Svaly se vyboulily a praskaly, kosti se protáhly a zpod nich vyrašila hustá tmavá srst. Během několika vteřin byl muž pryč.

Na jeho místě stála zrůdná lycaonská bestie. Obrovské zářící žluté oči se upřely na Emeryho s ryzím, zvířecím, nepříčetným hladem.

Než stihl Emery vykřiknout, bestie po něm skočila. Mohutné pařáty ho přitiskly k zemi a bez námahy z něj strhly noční úbor, čímž vystavily jeho skryté ženské tělo chladnému vzduchu. Těžká, žhavá váha zvířete dosedla mezi jeho stehna a donutila ho roztáhnout nohy. Tlustý, monstrózní žár se opřel do jeho nedotčeného, mokvajícího středu, a pak...

Emery se vymrštil do sedu, zatímco mu přidušený výkřik uvázl v hrdle.

Byl zalitý studeným potem, hruď se mu prudce zvedala, když zběsile prohledával prázdnou, tichou místnost.

Byl to jen sen. Další noční můra.

Přesto, když si přitáhl kolena k hrudi, chvějící se z následků toho děsu, po tváři se mu rozlila horká, zahanbující červeň. Stiskl si ruku mezi stehny a když ji odtáhl, byla úplně kluzká.

V očích ho štípaly slzy. Proč byl k smrti vyděšený z krvežíznivého zvířete, ale jeho tělo pro něj plakalo jako vyhladovělý hříšník prosící o vlastní zkázu?