POHLED: EMERY

Noc pohltila pevnost.

Aurelia seděla na sametovém křesle naprosto bez hnutí, bledá jako čerstvá mrtvola. Od chvíle, kdy se Emery vpotácel do dveří a převyprávěl jí hrůznou realitu nařízení lorda Viktora, nepromluvila ani slovo.

"Hned odcházíme." Emery balil nuzné zásoby, které se mu podařilo posbírat. "Je mi jedno, jestli se v horách ztratíme. Jsou mi ukradené rány bičem. Nenechám tě jít do té cely!"

"Přestaň." Aureliin hlas zněl dutě. Ani neotočila hlavu. "Když utečeme, vysloužíme si padesát ran bičem. Až tě svléknou donaha, aby tě zbičovali, Emery, co myslíš, že se stane? Zjistí, že jsi žena. A v tomto království... je lidská samice jen kus masa."

"Lio—"

"Já jsem starší sestra!" vybuchla nakonec Aurelia, její rudé oči se do něj vpíjely. Přešla místnost a svírala mu paže takovou silou, až mu naskakovaly modřiny. "Chránila jsem tě jednadvacet let. Teď neselžu před našimi rodiči. Pokud jeden z nás musí zemřít, aby tvé tajemství zůstalo pohřbeno, budu to já."

Těžké dveře se železnými panty zavrzaly.

V rámu stála madam Livia, lemovaná dvěma obrovitými lykaonskými strážci. Ostré oči starší ženy těkaly mezi nimi a na její ošlehané rysy padl chmurný stín. "Je čas, Aurelio."

Livia se odmlčela a zdvihla přísně prst, když Emery instinktivně sáhl po své sestře. "Nedotýkej se jí! Zdivočelá bestie jedná čistě na základě pachu a instinktů. Pokud na její kůži ucítí neznámého vetřelce, bude to vnímat jako hrozbu. Vyrve jí hrdlo dřív, než vůbec dopadne na zem. Zůstaň vzadu."

Emery varování ignoroval. Hrůza přehlušila logiku, vrhl se vpřed a jeho prsty se křečovitě sevřely kolem Aureliiny holé paže. "Nedělej to! Prosím, Lio!"

Aurelia se neohlédla. Až nezdravě něžným pohybem sloupla jeho zbělelé prsty ze své kůže a plynulým krokem, obklopena nestvůrami, vešla do temné chodby.

***

POHLED: PRINCEZNA AURELIA

Zapovězené komnaty byly chladnější než hrobka.

Černočerná tma. Dusno. Aurelia nic neviděla, ale vzduch vibroval zničujícím, děsivým tlakem. Chloupky na pažích se jí zježily.

*Něco obrovského se dívá.*

Zběsile se třesoucíma rukama se svlékla. V naprostém tichu jí slyšitelně cvakaly zuby. *Nabídni se. Pokud se mu budeš líbit, možná přežiješ.* V mysli jí zněly Liviiny chladné instrukce.

Nahá a roztřesená Aurelia klesla na promrzlý kámen. Sklonila horní polovinu těla, tvář přitiskla k ledové podlaze a roztáhla kolena, aby tmě odhalila to nejzranitelnější maso. Strach jí sevřel hrdlo.

Přímo pod jejími čéškami zavibrovalo kamennou podlahou tiché, hrdelní vrčení.

Aurelia zalapala po dechu, po tváři jí okamžitě stekla slza. Znělo to neuvěřitelně blízko.

Náhle se vzduch změnil. Přímo za ní se vynořilo obrovské, dusivé horko. Silné, šupinaté pařáty se jí hrubě zaryly do boků, to sevření bylo tak nezměrné, až si připadala jako křehká porcelánová panenka uvězněná v železném svěráku. Bestie se naklonila a zabořila svůj děsivě mohutný čenich do jejího masa. Očichala jí jamku na krku. Pak ztuhla.

Zvíře se nadechlo podruhé a hlouběji, nasálo pach její paže – přesně v tom místě, kde ji Emery při zoufalém loučení sevřel.

Z hrudi bestie se vydral hromový, bezbožný řev absolutní zuřivosti.

Nebyl to chtíč. Bylo to šílené, majetnické běsnění. Zvíře poznalo na její kůži pach a chtělo se skrz ni prodrásat, aby se dostalo ke zdroji.

Než se Aurelia vůbec stihla nadechnout k výkřiku, zdivočelá nestvůra na ni nasedla a vrazila do jejího nedotčeného těla brutální, bezmyšlenkovitou silou beranidla.

Její pronikavý, mučivý výkřik prořízl ztichlou pevnost a rozťal samotný vzduch vedví.

***

POHLED: EMERY

*Něco je špatně.*

Emery zběsile přecházel po zamčené komnatě a drásal si vlastní předloktí, až měl kůži rozedřenou do krve. Aureliin vzdálený, mučivý křik se slabě rozléhal přes tlusté kamenné zdi a měnil jeho krev v kyselinu. Potřeboval najít zbraň. Potřeboval ji odtamtud dostat.

Ale nedokázal se pohnout za těžké dubové dveře. Jeho tělo ho naprosto zrazovalo.

Hluboko v břiše mu zničehonic vzplál agresivní záblesk horka a šířil se dolů děsivou rychlostí.

"Co... to sakra..." Emery zavrávoral a chytil se za břicho. Silná křeč ho přeložila napůl a on padl přímo na plyšový koberec.

Nebyla to nemoc. Byla to zdrcující, hutná, dusivá vlna vzrušení, která ho zasáhla tak tvrdě, až se mu rozmazalo vidění.

Ten pocit byl naprosto cizí. Žil jako cudný chlapec. O této spalující, mučivé tělesné potřebě nevěděl vůbec nic. Náhle mu však tuhá látka kalhot připadala na jeho hypercitlivé kůži jako smirkový papír. Těsná bandáž hrudníku mu najednou drtila plíce a bradavky ho bolely tak prudce, až vykřikl.

Třesoucíma se, zoufalýma rukama ze sebe Emery strhával oblečení. Uvolnil obvazy a nechal svá těžká prsa spadnout do chladného vzduchu.

*Musím se toho dotknout.* Ten instinkt byl primitivní a děsivě silný.

Emery, nahý a neustále se chvějící v horečnatém horku, roztáhl stehna na koberci. Přitiskl si dva roztřesené prsty na svůj kluzký, pulzující střed.

Šok z rozkoše byl elektrizující.

"Ach!" Emeryho záda se prudce prohnula nad podlahou. Hlava mu padla dozadu a ze rtů mu unikl zlomený, zoufalý sténání.

Kdesi daleko na chodbě Aurelia znovu vykřikla – byl to zvuk čirého mučení.

Emery zlomeně vzlykal, vina mu svírala hrdlo, ale jeho prsty se pohybovaly rychleji, zcela mimo jeho kontrolu. Nedokázal přestat. Byl uvězněn v zuřícím ohni, naprosto pohlcen nepřirozeným, všezahrnujícím chtíčem, který se dožadoval nasycení.

"Někdo... prosím..." zakňoural Emery do prázdné místnosti a slepě sebou házel ve vlhkém horku. Za zavřenými víčky se mu živě míhala zdivočelá noční můra z dřívějška – tyčící se bestie, ta absolutní dominance.

Zabořil prsty hlouběji, rval na kusy svou vlastní nevinnost a rychle se blížil k nevyhnutelnému, zničujícímu vrcholu, zatímco zdi pevnosti věznily jeho sténání ve stínech.