ÚHEL POHLEDU: EMERY

„Běž zpátky do své klece, malý princi.“

Hluboký hlas rozřízl stíny. Emery ztuhl tak rychle, až mu boty podklouzly na kameni. Ani se nestihl otočit a z temnoty se zhmotnil lord Viktor. Zjizvený Lycaon se pohyboval absolutně bezhlučně, dravčí duch tyčící se nad Emerym s chladnýma, mrtvýma šedýma očima.

Emery klopýtl dozadu, puls mu zběsile tepal v hrdle.

Viktor se ušklíbl, ale ten výraz postrádal život. „Ani neuvažuj o nějakém hrdinství. Máš vůbec tušení, kde stojíš?“

„R-Ravenwood,“ vykoktal Emery a couval, dokud mu páteř nenarazila do zmrzlé kamenné zdi. „Pevnost Nejvyšších vládců.“

Zpoza rohu chodby klidně vyšel lord Orion. „Nebo, jak to barvitě popisují vaše učebnice dějepisu, *Šeptající propast*.“ Uhlazený lord vrhl na Viktora letmý pohled. „Ušetři toho chlapce krvavých detailů, Viktore. Musím se zúčastnit zasedání rady.“

Než vůbec Emery stačil pomyslet na to, že by se vrhl za tím méně děsivým lordem, Viktor zablokoval celou šířku chodby. „Ne, nech ho to slyšet,“ zamumlal chladně Viktor. „Ať přesně pochopí, proč život jeho sestry znamená méně než špína na mých botách.“

Emeryho dech se zplytčil.

„Před pěti staletími,“ začal Viktor a jeho hlas klesl do ostrého šepotu, který prořezával vzduch, „jsme žili v dokonalé harmonii se smrtelníky. Pak lidský král poslal svého oblíbeného prince, aby se spřátelil s naším mladým dědicem. U šampaňského a falešného smíchu z něj ten princ vytáhl naši jedinou slabinu: Měsíc zatmění.“

Viktor udělal pomalý, hrozivý krok blíž. Emery zavřel oči a plně očekával, že ho na místě vykuchá.

„Byla to jedna noc každých pět set let, kdy nás měsíc připraví o naši nepřirozenou sílu. Staneme se křehkými jako nemluvňata. Lidé zaútočili právě tu noc. Vpochodovali do našich síní a povraždili naše spící družky a naše děti.“ Viktorovy šedé oči zesklovatěly, ale nebyl v nich žádný smutek – jen nekonečná, bezedná nenávist. „Nejvyšší král Alaric, ten nejobávanější Lycaon, jaký se kdy nadechl, roztříštil vlastní mysl, aby zachránil zbytky svého lidu. Dohnal své tělo za práh příčetnosti a prolomil lidské obléhání, ale cena za to byla absolutní.“

Emery nervózně polkl, znechucený chmurnou realitou, kterou způsobil jeho vlastní druh. „Zdivočel.“

„Úplná ztráta rozumu,“ potvrdil Viktor suše. „Zachránce se stal bezmyšlenkovitým vraždícím strojem. Už pět staletí je Alaric zavřený v podzemních celách přímo pod touto podlahou. Ale i naprosto zdivočelá bestie je vázána dvěma primárními kotvami... Krví. A sexem.“

Emery zavrtěl hlavou, odmítání mu obracelo žaludek naruby. „Ne...“

„Ano,“ vstoupil Viktor do Emeryho osobního prostoru a jeho impozantní výška uvrhla Emeryho do naprosté tmy. „Jeho krevní hostitel ho nakrmil včera. Dnes v noci se musí utišit jeho tělesný vztek. Proto byla tvoje sestra koupena. A pokud jí ta bestie zlomí páteř dřív, než noc skončí, zítra tam vhodím tebe.“

Emery klesl na kolena. Drsny kámen mu odřel kůži, ale necítil to. Slzy mu rozostřily zrak a naprosto zničily stoickou fasádu, kterou si udržoval celých jednadvacet let. „Prosím,“ vzlykl a slabě škrábal do těžkého lemu Viktorova bílého roucha. „Tohle nesmíte udělat! Nepřežije to! Je lidská, je křehká! Předhazujete ji do mlýnku na maso!“

Viktor sebou ani neškubl. Ani se nepodíval dolů.

„Otrok neprosí. Otrok poslouchá.“ Viktor s ponižující lehkostí odloupl Emeryho třesoucí se ruce ze svého roucha. „Hodně štěstí s útěkem. Za každý krok, který uděláš směrem k branám, dostaneš padesát ran bičem.“

„Ty zrůdnej parchante!“ zaječel Emery, jeho falešně hluboký hlas se zlomil a viscerální žal mu drásal hrdlo. „Nejste bohové! Jste jen bezduché, sadistické bestie!“

Viktor se zastavil v klenutém průchodu a podíval se přes své široké rameno. „Pro tebe, človíčku, je to kompliment. A pamatuj, jsem *Nejvyšší lord* Viktor.“

Lycaon se okamžitě rozplynul ve stínech a nechal Emeryho samotného v ohlušujícím tichu chodby.

Emery se naplno zhroutil na podlahová prkna a stočil své chvějící se tělo do klubíčka. Čas vypršel. Jeho sestra kráčela vstříc masakru a na nebi nebyl jediný bůh, který by je přišel zachránit.