Chloe

Ostrá, zvonivá facka prořízla stojatý vzduch.

Síla úderu mě odhodila na kamennou podlahu, až se mi tvář odřela o její hrubý povrch. Špinavá mydlinková voda z převrženého úklidového kbelíku mi stříkla na pohmožděné ruce. Neodvážila jsem se ani fňuknout. Slzy byly luxus, který jsem si nemohla dovolit, ne tady, a už vůbec ne někdy jindy.

„Kde je sakra ta neužitečná děvka?!“ Ten řev patřil Betovi Dylanovi, mému bývalému druhovi a současnému trýzniteli. Vyškrábala jsem se na nohy, kostnatými prsty jsem instinktivně svírala rukojeť otřískaného košíku s čistícími prostředky.

Než jsem vůbec stihla sklonit hlavu, v mém zorném poli se objevily Dylanovy těžké boty. Popadl mě za roztřepený límec a zvedl mě do výšky, až se mi prsty u nohou sotva dotýkaly podlahy. Do tváře mě zasáhl jeho dech, nakyslý zvětralou kávou a surovou agresí. „Největší Alfa na kontinentu co nevidět projde tamhletěmi dveřmi a tohle místo pořád páchne po tvým ubohým zadku! Hni sebou, ty prokletá kryso!“

Pevně jsem zavřela oči, srdce mi bušilo o žebra. *Jen to vydrž,* říkala jsem si. *Nemluv, dokud tě někdo neosloví.*

„Alfa Ryder je to jediné, co drží tuhle smečku před krachem,“ sykl a hrubě mě strčil směrem k chodbě. „Jestli to posereš, zavřu tě do té hrobky, dokud neshniješ. Rozumíš?“

Zběsile jsem přikývla. Alfa Ryder. Už jen to jméno s sebou neslo pach čerstvě prolité krve a spálené země. Vládl největší smečce na světě. Byl to nelítostný dobyvatel, vrcholový predátor, který se nikomu neklaněl. Proč Silver Peak, zbabělá smečka, která nikdy nevedla žádnou válku, najednou potřebuje jeho ochranu, to jsem nedokázala pochopit.

Dylan do mě znovu strčil, bota mě zasáhla do boku. Zapotácela jsem se dopředu a prakticky vpadla do honosné pracovny.

Tiše jsem zavřela těžké dubové dveře a opřela se o dřevo, mé mělké nádechy se rozléhaly v tiché místnosti. Pracovna byla bez poskvrnky. Mahagonový nábytek nerušilo ani jediné smítko prachu. Můj bratr, Alfa Hunter, se o to postaral.

Svezla jsem se po vyleštěných dveřích, nohy mi konečně vypověděly službu. Byla jsem tak vyčerpaná. Umírala jsem hlady. Ode dne, kdy zemřeli moji rodiče, jsem pro tuhle smečku nebyla ničím jiným než boxovacím pytlem.

„Zrovna tu hostujícímu Alfovi nerozbalujeme červený koberec, co?“

Ze stínů zavibroval hluboký, dunivý hlas a zasáhl mou hruď jako fyzická rána.

Zalkla jsem se úlekem a vrhla se dozadu, páteří jsem bolestivě narazila do dveří. *Myslela jsem, že jsem tu sama.* Můj zpanikařený pohled střelil do rohu místnosti.

Tam, rozvalený v koženém křesle mého bratra, seděl muž, který vypadal, jako by byl vytesán ze samotné temnoty. Jednu obutou nohu měl ležérně přehozenou přes koleno, ve velké ruce balancoval skleničku s jantarovou tekutinou. V té místnosti jen neseděl; on jí dominoval. Ale byly to jeho oči, které mnou projely jako primitivní osten hrůzy – uhrančivá, dravá karmínová barva, která se v šeru leskla jako čerstvá krev.

„Pojď sem,“ přikázal. Vzduch v místnosti okamžitě zhoustl jeho drtivou aurou. I bez Vlčice jsem cítila jeho dusivou moc, jak mi tlačí na zátylek.

S třesem jsem udělala krok do světla. Bradu jsem tiskla k hrudi, připravená na ránu.

„Tvůj pach je divný.“ Jeho karmínové oči přejely po mé podvyživené postavě a rozpitvávaly mě. „Jsi Vlk. Tak jak to, sakra, že jsi nezachytila můj pach vteřinu poté, co jsi vešla?“

„O-omlouvám se,“ vykoktala jsem, můj hlas byl sotva chraplavý šepot. Kdyby mě Hunter přistihl, jak mluvím s hostem, stáhl by mě zaživa z kůže. „Moje Vlčice... zamkli ji.“

*Dvakrát,* chtěla jsem dodat, ale slova mi zemřela v krku.

Cinknutí skla o stůl mě donutilo nadskočit. Naklonil se dopředu, pobavení vyprchalo do ostré, děsivé intenzity. „Zamkli? Jaká zvrácená smečka tohle udělá někomu ze svých?“

„Byl to... trest.“

Než ze mě ten karmínovooký predátor stihl dolovat pravdu, těžké dubové dveře se prudce rozletěly.

„Chloe! Jdi od něj okamžitě do prdele!“ zaječel Alfa Hunter, tvář zkřivenou absolutní zuřivostí. Prakticky se vrhl přes místnost ke mně, ruku už napřahoval k trestujícímu úderu. „Moc se omlouvám, Alfo Rydere. Hned vám tenhle odpad odklidím z očí—"

Pevně jsem zavřela oči a připravila se na zdrcující bolest.

Ale úder nikdy nedopadl.

Místnost se propadla do smrtelného, dusivého ticha. Když jsem nakoukla skrz řasy, uviděla jsem Hunterovu paži viset ve vzduchu. Alfa Ryder překonal místnost nelidskou rychlostí a jeho velká, svalnatá ruka se ovinula kolem Hunterova zápěstí jako železný svěrák. Ten čirý rozdíl v jejich síle byl až komický; Ryder vypadal, že se sotva snaží, zatímco Hunterova tvář námahou zbledla.

„Máchni tou rukou a zlomím ji,“ Ryderův hlas byl tiché, smrtící mručení, ze kterého vibrovala podlaha. Pomalu uvolnil sevření a v podstatě tím mého bratra o krok odstrčil. „Jen mě vedla na moje místo, Huntere. Když ty ses neobtěžoval mě přivítat u zasranejch bran.“

Proč pro mě lhal?

Hunter si třel zápěstí a očima těkal mezi Ryderem a mnou. Nenávist v jeho pohledu byla slibem budoucího mučení. „Běž hned pro Dylana,“ procedil na mě Hunter.

Utekla jsem dřív, než by to napětí v místnosti mohlo prasknout.

O několik minut později jsem se vrátila s Dylanem a doufala, že splynu s tapetou, abych se vyhnula jejich hněvu. Ale když jsem jim dolévala sklenky se šampaňským, ruce se mi třásly a ukápla mi jediná kapka na vyleštěný stůl.

„Máš ve zvyku zacházet se svou sestrou jako s toulavým psem?“ přerušil Alfa Ryder náhle Hunterovu zoufalou snahu o dohodu a tnul přímo do živého. Ryderovy karmínové oči se upíraly na mé třesoucí se ruce.

Ticho, které následovalo, bylo dusivé.

Hunter si odfrkl, tvář zkřivenou odporem, a namířil na mě obviňující prst. „Protože tahle malá děvka zavraždila naše rodiče.“

Ryderova sklenička se zastavila na půl cesty k jeho rtům. „Jak?“

Teplota v místnosti prudce klesla.

„Přimíchala jim do pití oměj,“ odplivl si Hunter.

Ryderův karmínový pohled se pomalu přesunul na mě a jeho oči se zúžily do chladných, kalkulujících štěrbin. „Je to tak?“