Ryder

Zpátky v tichém útočišti pracovny jsem klesl do koženého křesla a energicky si mnul spánky.

Na hrudi mě bolelo. Zase jsem ji vyděsil. Zhruba před hodinou jsem vpadl na území Silver Peaku a očekával past, jen abych našel děsivou pustinu. Celá smečka – stovky vlků – přes noc zmizela bez jediné stopy. Žádná krev. Žádné známky boje.

Vzhlédl jsem ke Chloe. Seděla prkenně v křesle naproti mně, kolena těsně u sebe, nadměrně velké rukávy stažené úplně přes ruce.

„Neměl jsem na tebe takhle vybuchnout,“ zamumlal jsem hlasem zbaveným svého obvyklého arogantního ostří. „Nezasloužila sis to. Vstoupit do prázdného smečkového domu mě prostě naprosto rozhodilo.“

„Já to nevěděla,“ zopakovala tiše hlasem stále ochraptělým od pláče.

„Vím, že ne.“ Protřel jsem si obličej. *'Říkal jsem ti to,'* zaryl Titan v zadní části mého vědomí. *'Páchne pouze strachem a zneužíváním. Není to žádná špionka. Proč to neustále sabotuješ?'*

„Musím se tě zeptat na Victorii,“ naléhal jsem opatrně. „Jak dlouho už se ta jedovatá mrcha točí kolem Huntera?“

Chloe zaváhala, jejími modrými očima probleskl sebemenší záblesk dřímajícího vzteku, než se vrátila k podřízenosti. „Co si pamatuji. Chodili spolu do školy. Byla Lunou ještě dřív, než moji rodiče... než zemřeli.“

„Zařizovala někdy nějaké pochybné sračky za zavřenými dveřmi?“

Sklíčeně zavrtěla hlavou. „Odtamtud zdola jsem nemohla nic vidět.“ Její ramena se svěsila dovnitř, zjevně k smrti vyděšená, že ji nedostatek odpovědí odsuzuje k smrti. „Harper... řekla mi o těch nevěstách. O těch přede mnou.“

V duchu jsem svou sestru proklel do sedmého kruhu pekla.

„Řekla mi, že jsi je zabil, když tě omrzely,“ uzavřela Chloe napjatě.

„Harper si nevidí do pusy a nerozumí smečkové politice,“ vyprskl jsem, vstal a překonal vzdálenost mezi námi. Klekl jsem si před její židli a mé oči se spojily s jejími. „Nezabil jsem je, protože jsem se nudil. Byly to špionky. Sabotérky poslané konkurenčními Alfy, aby mě zavraždily nebo ukradly mé taktické plány. Popravil jsem je za velezradu.“

Chloe se oči rozšířily do velikosti podšálků.

„A nech mě říct ti ještě něco, co moje sestra příhodně vynechala,“ pokračoval jsem a ztišil hlas do drsného šepotu. „Všechny mají s tebou přesně jednu věc společnou. Chceš hádat, co to je?“

Ztěžka polkla, sotva zavrtěla hlavou.

„Ani jedna z nich nebyla označena. Nikdy jsem si na ně nedělal nárok.“

Místnost se ponořila do intenzivně nabitého ticha. Sledoval jsem, jak se jí rozšiřují zorničky. Poprvé od jejího příjezdu do Dark Hollow hrůzu v jejích očích vystřídalo něco nekonečně nebezpečnějšího – naděje.

„Potřebuješ své léky,“ prohlásil jsem zprudka, snažíc se přehlušit náhlé řvaní vibrující mi v lebce. Zvedl jsem keramickou nádobku s mastí z dřívějška.

Poslušně zvedla lem mikiny. Zlostná červeň kolem rány už mírně vybledla, léčivé vlastnosti masti začaly mírně účinkovat. Ale ve srovnání se zdravým vlkem to stále vypadalo hrůzně.

Nanesl jsem chladivou mátu přímo na její horkou kůži.

Její drobnou postavou otřáslo ostré, přerývané nadechnutí. Její ruce sevřely područky.

„Vydechni,“ zašeptal jsem hlasem drsnějším, než jsem měl v úmyslu.

„Prosím... prosím, nenech mě tu zemřít, Alfo,“ dostala ze sebe s pláčem. Ale když jsem vzhlédl, její pohled nebyl odvrácen. Vůbec poprvé mi zírala přímo do očí, aniž by úplně uhnula. Surová, zoufalá zranitelnost v těch ohromujících modrých očích naprosto zničila mé sebeovládání.

*'DRUŽKA!'*

Titanův řev roztrhl mé vědomí. Nebyl to návrh. Nebylo to zavrčení. Byl to divoký, zemí otřásající příkaz, který naprosto ovládl mé smysly a oslepil mě vůči všemu ostatnímu v místnosti.

Můj zdravý rozum praskl.

Keramická nádobka mi vyklouzla z ruky a prudce zarachotila o podlahová prkna. Popadl jsem ji kolem pasu a prudce ji vytáhl ze židle. Má velká ruka se zamotala do hustých havraních vln na zátylku jejího krku.

Než se její zalapání po dechu mohlo plně vytvořit, přitiskl jsem své rty na její.

Byl to zoufalý, majetnický polibek. Násilná srážka vojevůdce, který si konečně nárokoval, co mu patřilo. Elektrická jiskra, která se vznítila mezi našimi rty nebyla zdvořilá – bylo to burácející peklo, signalizující bod absolutně žádného návratu.