Chloe

„Víš, jsi o sakra hodně hezčí než ta minulá.“

Málem jsem se udusila lokem pomerančového džusu. Harper ležérně seděla u snídaňového ostrůvku, chroupala kousek spáleného toastu a scrollovala na tabletu.

„Ta minulá?“ zopakovala jsem, hlas se mi mírně zlomil. Položila jsem sklenici na mramorovou desku, ruce najednou lepkavé potem.

„Oh, netvař se tak šokovaně,“ mávla Harper odmítavě rukou. „Jsi jeho smluvní nevěsta, že jo? Opravdu sis nemyslela, že jsi první? Ryderovi je dvacet osm. Lunu hledá už pět let. Jsi nevěsta číslo deset.“

Chladné uvědomění mě zasáhlo do hrudi. *Devět nevěst.* Devět dalších žen, které si myslely, že mají budoucnost s vrcholovým predátorem.

„Co... co se s nimi stalo?“ zašeptala jsem, v prázdném žaludku se mi svíral strach.

Harper nenuceně pokrčila rameny. „Některé z nich uprostřed noci utekly do hor. Nezvládly ten tlak. Ty, co zůstaly? Ty, co ho naštvaly nebo se na něj pokoušely špehovat pro své Alfy? Ty zabil.“

Hrdlo se mi stáhlo. Svět se mírně naklonil na své ose.

*Zabil je.* Pokud by se začal nudit, nebo by se naštval, nebo mě shledal naprosto k ničemu, neváhal by mi zlomit vaz. Žila jsem na vypůjčený čas. Srdce mi nepravidelně bušilo do žeber, když mě Harper táhla s sebou na nemocniční křídlo na svou směnu.

V nemocnici bylo mrtvolné ticho. Vlkodlačí smečka jen zřídka potřebovala lékařskou péči mimo vážná bojová zranění; infikovaný škrábanec na normálním vlkovi by se zacelil během několika minut. Hodiny jsem seděla na tvrdé plastové židli u recepce a nervózně se rýpala v třepícím se lemu své mikiny.

„Hej, abys přišla na jiné myšlenky,“ Harper prakticky hodila na stůl přímo přede mnou hromádku lesklých časopisů. Na obálkách byly zářivé ženy v drahých šatech, tučné titulky křičící v neonových písmenech. „Přečti si nějaké bulvární plátky. Nebo mi řekni, jakou barvu šatů bych si měla koupit na slavnost slunovratu.“

Zírala jsem na lesklé obálky. Na zátylku mi vyrazil studený pot.

Zvedla jsem jeden z nich, mé oči sledovaly tvary černého textu, ale byly naprosto beze smyslu. Poznávala jsem písmena – alespoň některá z nich – ale netvořila slova, kterým bych rozuměla.

„Nejsi čtenářka?“ zeptala se Harper a zvedla obočí.

„Já... prostě mě tihle lidé moc nezajímají,“ odvedla jsem pozornost a položila časopis zpět.

Harper se naklonila přes pult. Její tmavé oči, tak ostré a analytické, se zaměřily na mé zarudlé tváře. „Počkej. Přečti mi ten titulek vlevo.“

„Já—“ Polkla jsem naprázdno, ponížení se přese mě přelilo jako dusivá vlna.

„Panebože,“ vydechla tiše, jak pravda zapadla na své místo. „Ty doslova neumíš číst, že ne?“

Do koutků očí mi okamžitě vhrkly slzy. Dvaadvacetiletý naprostý idiot. „Ne. Nikdy mi nedovolili chodit do školy... nikdy mě to nenaučili...“

Než Harper vůbec stihla odpovědět, těžké vyztužené dvoukřídlé dveře nemocničního křídla se prudce rozletěly. Náraz se rozlehl sterilními chodbami jako výstřel.

Alfa Ryder prakticky vtrhl do haly. Tvářil se hrozivě, čelist zaťatou v prvotní zuřivosti. Jeho karmínové oči plály s tak katastrofální intenzitou, že teplota v celé místnosti klesla o deset stupňů.

„Vypadni sakra, Harper,“ zasyčel, aniž by se jejím směrem podíval.

Harper zaváhala, podívala se na mě, ale dusivý tlak jeho aury ji donutil uprchnout chodbou.

Ryder třemi dlouhými kroky zkrátil vzdálenost mezi námi. Zastavil se pár centimetrů od mé židle, tyčící se zeď nestabilních svalů. „Kam kurva zmizeli?!“

„C-cože?“ vykoktala jsem a stáhla se zpět do tvrdé plastové židle.

„Hunter! Celá tvá zatracená smečka! Před hodinou jsme vpadli do Silver Peaku a to místo je zasrané město duchů! Postele jsou ustlané, jídlo je pořád na stole, ale do jednoho vlkodlaci prostě zmizeli!“ Jeho hlas roztříštil zbývající ticho, hluboký baryton jeho Alfova rozkazu mi třásl kostmi.

Spadla mi čelist. „Zmizeli? A-ale... jak...“

„Nekrm mě kecama! Byla to past?! Použili tě jako rozptýlení, aby se mohli evakuovat?! Jsi jejich obětní beránek nebo zasraná špionka? Řekni mi to!“ Popadl opěradlo židle a naklonil se tak blízko, že mě jeho dech zasáhl do tváře.

Čistá hrůza byla paralyzující. Zareagovala jsem okamžitě, podmíněná roky zneužívání. Pevně jsem zavřela oči a schoulila se kolem svého hojícího se břicha, očekávajíc brutální ránu.

*Je to tady. V jeho testu jsem selhala. Zabije mě stejně jako těch devět předchozích.*

„Chloe!“ štěkl Ryder. „Otevři oči a podívej se na mě!“

Hrdlem se mi prodral ubohý vzlyk, jak mi po tváři stekla slza. „Přísahám! Přísahám bohu, že nemám ponětí! Šestnáct let mi nedovolili vyjít z toho domu! Každý den jsem byla zavřená ve sklepě a bitá k smrti! Nevím, kam zmizeli!“

Rozhostilo se nad námi těžké ticho, husté a tísnivé.

S hrůzou jsem pootevřela jedno oko, připravená na smrtící ránu.

Ale Ryderovy žhnoucí oči se vrátily do své normální tmavé karmínové barvy. Planoucí zuřivost se roztavila do hluboké, mučivé lítosti. Přerývaně vydechl a prohrábl si tmavé vlasy rukou.

Beze slova mě popadl kolem pasu, bez námahy zvedl mé třesoucí se tělo ze židle a přitiskl mě do pevné, nehybné zdi své hrudi. Jeho svalnaté paže se kolem mě zamkly jako nevyhnutelný svěrák.

„Já vím,“ zašeptal mi prudce do ucha. „Já vím, že jsi to neudělala. Omlouvám se.“

Držel mě, dokud jsem nepřestala vzlykat, zcela ignoruje pach svých vlastních nestabilních emocí násilně se střetávajících s hrůzou v mých.