Brax

Orion zvedne malá dřevěná dvířka nade mnou. Denní světlo mě málem oslepí poté, co jsem několik hodin seděl ve tmě a poslouchal zvuky burácející řeky rozléhající se tunelem. Natáhne ruku a s lehkostí mě vytáhne ven. Když vrhnu pohled po místnosti, vidím, že jsme v něčím obývacím pokoji.

Jakmile se dřevěný poklop zavře, Indy přes něj rychle uhladí obnošený koberec. „Omlouvám se,“ zamumlá. „Nemy