Alejandrův stisk volantu zesílil, když projížděl ulicemi města a přitom porušil pár dopravních předpisů.

Pokuty nějak vyřídí. Jediné, co teď chtěl, bylo dostat se domů a jít spát, protože měl za sebou další dlouhý den ve firmě s nekonečnými schůzkami a papírováním.

Odtáhl pozornost od silnice, když mu zazvonil telefon. Jméno na displeji přimělo jeho čelisti zatnout se – byl to jeho asistent.

Nevolal by takhle pozdě, kdyby nešlo o něco důležitého, a Alejandrovo tušení se potvrdilo hned, jak hovor přijal.

„Pane, máme problém,“ ozval se hlas na druhém konci. „V jednom z klubů… někdo se tam pokusil podstrčit drogy, nebo tak něco, chlapi si nejsou jistí. Potřebujeme, abyste to vyřešil.“

Alejandro podrážděně sykl, když asistent domluvil.

Právě se dostal z nespočtu schůzek a jediné, po čem toužil, bylo dorazit domů a odpočinout si. „Jsem vyčerpaný. Zavolej mému bratrovi, ať se o to postará!“ odsekl.

„Pane, zkoušeli jsme mu volat, ale nezvedá to. Nemůžeme se mu dovolat. Pane, je to důležité.“

„Kurva!“ zaklel Alejandro tiše a praštil rukou do volantu.

Ta situace zněla vážně, a kdyby se neřešila, mohla by jim z dlouhodobého hlediska způsobit problémy.

S povzdechem to Alejandro prudce strhl. „Fajn. Jsem na cestě.“

Než Alejandro dorazil ke klubu, jeho nálada byla pod bodem mrazu, protože se musel prodírat dopravní zácpou.

Zaparkoval a zamířil ke vchodu.

„Pane,“ pozdravili ho vyhazovači u dveří, ale on na to neměl náladu.

Jeho první kroky do klubu působily jako rána do břicha, hlasitá hudba řvala, lidé se o sebe třeli, ve vzduchu visel hustý pach alkoholu – to všechno mu způsobovalo migrénu.

Už už chtěl zamířit do zadní kanceláře, když se mu najednou přes hruď rozstříkl drink.

„Do prdele!“ zaklel Alejandro a otíral si oblek. Jeho výraz potemněl, když zvedl zrak, a to, co uviděl, jeho náladu nijak nezlepšilo.

Byla to žena – jak jinak, a soudě podle jejího vzhledu si byl jistý, že jde o jednu z těch, které se na podobných místech objevují jen proto, aby ulovily boháče do postele.

Přejel ji pohledem – drobná, s dlouhými hnědými vlasy spadajícími na ramena, typ ženy, která se vždycky snažila upoutat jeho pozornost.

„Ach můj bože, moc se omlouvám,“ řekla svůdným hlasem. „Nechcete, abych vám to vynahradila a koupila vám drink?“

Normálně by s ní flirtoval a přistoupil na její hru, což by skončilo tím, že by skončila v jeho posteli, ale ne dnes večer.

„To je dobrý. Prostě... mi jděte z cesty,“ zamumlal ostře.

Viděl, jak ženu jeho odmítnutí zaskočilo, ale naštěstí to pochopila a stáhla se.

Jeho oči skenovaly místnost a hledaly ty dva muže, kteří se údajně pokoušeli vyvolat problémy.

Vzal do ruky telefon a chystal se zavolat asistentovi, aby získal víc informací.

Rozhlédl se, bušící hudba mu drásala nervy. Očima přejížděl přelidněný prostor a vybíral si obvyklé podezřelé – opilé štamgasty, přehnaně koketní ženy, muže, kteří předstírali, že jsou bohatší, než ve skutečnosti byli.

A pak si všiml jedné ženy.

Zprvu nijak nevyčnívala, protože tiše seděla u baru a prsty poklepávala o okraj sklenice. Ale něco na ní upoutalo jeho pozornost.

Působila nepatřičně, i když byla oblečená jako ostatní ženy v klubu.

Její štíhlá postava a dlouhé, tmavé vlasy byly nápadné, ale byla to ta nervózní energie kolem ní, která ho donutila se zastavit. Nepatřila sem, a přesto se zdála odhodlaná tu zůstat.

„Haló, pane,“ Alejandro se probral ze zamyšlení, když asistent zvedl telefon, a odvrátil pozornost od té ženy.

„Co přesně tu mám vlastně dělat?“ zeptal se asistenta.

„No, pane, ti muži…“ zbytek asistentových slov zanikl, když ucítil, jak do něj někdo narazil a další drink se mu rozstříkl po obleku.

Alejandro ztuhl, čelist se mu sevřela, když zíral na pití, které mu teď vsakovalo do košile.

„To si ze mě kurva děláte prdel?!“ zamumlal si pro sebe, když se podíval na svou košili.

Jeho prvním instinktem bylo vyštěknout, začít křičet, ale slova mu uvázla v krku, když zvedl zrak.

Tohle nebyla ta první žena, která mu vylila drink na košili.

Ne, byla to ona. Ta žena, na kterou před chvílí zíral.

Jeho pohled na ní spočinul. Byla štíhlá, přesto měla křivky přesně tam, kde měly být.

Její obličej nebyl zapatlaný vrstvami make-upu, její přirozená krása byla nepopiratelná, ostré lícní kosti, rty, které byly plné i jemné.

Hmm, zajímalo by ho, jestli by byly stejně jemné, kdyby je políbil.

Alejandro sledoval, jak na něj začíná zírat, jako by jím byla fascinovaná, a jeho podráždění jen rostlo, až ucítil, jak se mu rty zkroutily opovržením.

A on si myslel, že je jiná, ale byla úplně stejná jako ostatní. Byla to škoda, protože byla krásná.

„Víte, tenhle klub je dost velký a dobře osvětlený na to, abyste se mohla dívat, kam jdete,“ řekl chladně. Oči se mu zúžily, když si ji měřil.

„Ledaže byste byla příliš zaneprázdněná naháněním mužů, než abyste si toho všimla.“

Žena zamrkala a na okamžik se Alejandrovi zdálo, že vidí ten nejnepatrnější záblesk zmatku. Takže byla i dobrá herečka.

„Ale vy husy se nikdy nenaučíte jít po mužích, kteří jsou skutečně ochotni strávit s vámi noc za pár dolarů. Novinka, ti jsou tamhle v té části,“ ukázal.

„Prosím?“ odsekla a její hlas prořízl hudbu.

„Nemůžete takhle mluvit s lidmi,“ pokračovala a její tón byl ostrý, stejně jako ten jeho.

Alejandrův pohled přelétl po její postavě a zdržel se o vteřinu déle, než zamýšlel. Do prdele, to oblečení bylo tak odhalující.

To neměla nějaké normální šaty nebo tak něco? Její tvář stačila k tomu, aby přilákala muže, nemusela to ještě umocňovat tím, že nosila takové oblečení.

Najednou pocítil hněv při pomyšlení, že by se jí dotýkal někdo jiný.

„Nechte si to nevinné divadélko pro někoho jiného. Viděl jsem váš typ, abych přesně věděl, proč tu jste. Jak jsem řekl, muži jsou tamhle.“ Trhl palcem směrem k druhé straně klubu.

Oči se jí zúžily a na chvíli si Alejandro myslel, že vybuchne. Místo toho ale udělala něco, co nečekal. Usmála se.

„Opravdu si myslíte, že každá žena, která sem přijde, je děvka?“ zeptala se tiše a kousavě.

Alejandro se ušklíbl. „Ne, jen ženy, které se oblékají jako vy,“ oplatil jí útok, z hlasu mu kapal jed.

„Ženy jako vy si vždycky najdou cestu k mužům, kteří jsou ochotni platit. Jen po cestě nahoru už nic nerozlijte.“

Ta slova zabolela víc, než si byl ochoten připustit, a viděl, jak se na okamžik zarazila, ohromená. Proč na ni byl tak zbytečně hrubý?

„A muži jako vy si myslí, že vědí všechno, že?“

Její oči se setkaly s jeho a na vteřinu Alejandro pocítil, jak se mezi nimi něco pohnulo, ale než to stačil pojmenovat, odvrátila se a cílevědomě kráčela k baru. Protočil nad tím očima.

„Pane, ach, to je dobře, že jste tady,“ uslyšel manažera, jak k němu mluví.

„Chytili jste ty dva muže?“ zeptal se Alejandro a manažer ho začal zasvěcovat do situace.

„Hej,“ otočil se, když po nějaké době uslyšel, jak na něj někdo volá.

Když se otočil, uviděl před sebou znovu tu ženu. Tentokrát měla v ruce dva drinky a než to stačil vstřebat, ucítil, jak se mu něco rozstříklo o košili.

„Co to sakra?!“ zavrčel Alejandro a udělal krok vzad.

„Vsadím se, že jste nikdy nepotkal tak šílenou děvku, jako jsem já,“ zasyčela a Alejandrovy oči vzplály zuřivostí.

Taková drzost! A to navíc před manažerem. Ruce se mu sevřely v pěst, nutkání ji popadnout, donutit ji pochopit, kde je její místo, bylo ohromující.

„Poslouchej, ty malá…“ začal, ale zarazil se, když si uvědomil, že se na něj lidé dívají.

Okamžitě k ní natáhl ruku, přitáhl si ji blíž a chytil ji kolem pasu, aby ji udržel na místě. Slyšel, jak zalapala po dechu, a pak ztuhla.

„Toho budeš litovat,“ řekl nebezpečně tichým hlasem. „Nevím, co si o sobě myslíš, ale jestli si myslíš, že mě můžeš urážet před mými lidmi a že ti to projde, tak se šeredně mýlíš.“

Přimhouřil oči, když viděl vzdor v jejím pohledu. Nehodlala couvnout. Ani o píď.

„Myslíš, že mě zajímají tvoje výhrůžky?“ odsekla a vyzývala ho. „Jsi jen další kretén, který si myslí, že se může k lidem chovat jako k póvlu, protože je někdo. Ale hádej co, já se tě nebojím.“

Alejandro se na zlomek vteřiny zadrhl v dechu, něco temného se v něm pohnulo. Byla k vzteku – to ano – ale bylo v tom něco víc. Neodolatelná jiskra.

Taková, pro kterou by člověk bez problémů zabíjel.

„Měla bys,“ varoval ji tichým a nebezpečným hlasem. „Au,“ vyhrkl, když ho kopla, což ho donutilo ji pustit.

„Budu se bát, až mi dáš důvod se bát,“ odfrkla si, otočila se a kráčela pryč, boky se jí mírně pohupovaly, jak procházela davem.

Alejandro tam stál, díval se za ní a v hlavě se mu rojily myšlenky.

Něco na ní, na tom, jak necouvla, jak se mu postavila – ho vyvedlo z míry.

Jestli chtěla důvod se bát, on jí ten důvod dá.

„Sežeňte mi její údaje, a to co nejdřív,“ nařídil manažerovi. Každý, kdo vstoupil do klubu, musel nechat naskenovat svou občanku, takže její údaje tu budou.

Tohle ještě neskončilo. Ani zdaleka ne.

S ostrým výdechem se Alejandro donutil otočit zpět, aby se znovu soustředil na to, co bylo třeba udělat.

Ale vzpomínka na ni, na oheň v jejích očích, už v něm přetrvávala a nutila ho přemýšlet, kdo k čertu ta žena vlastně je.

Na tom ale nebude záležet. Zastřihne jí křídla a bude se dívat, jak ho prosí, aby ji ušetřil.

Alejandrův pohled pak střelil dolů na jeho tělo a on ze sebe vydal kletbu, když si všiml, že se mu postavil. „To si ze mě snad děláte prdel!“