Nivera utíkala, dech měla trhaný a nohy ji sotva nesly, ale neodvážila se ohlédnout na muže, kterému právě píchla injekci.

Účinek drog v jejím těle byl čím dál ničivější, ale přinutila se přidat, její instinkty na ni křičely, aby mezi sebe, klub a všechny v něm dala co největší vzdálenost.

Drogy proudící jejím systémem nutily svět divoce se točit a rozmazávaly okraje jejího vidění.

Tep jí bušil v uších a přehlušoval pulzující hudbu, která s každým dalším krokem slábla.

Musela se odtud dostat!

Prsty jela po zdech kvůli rovnováze, jak se pod ní nohy podlamovaly.

Nathaniel bude čekat v hlavním klubu a bude vyhlížet její návrat jako predátor, kterým byl.

Co to bylo za klub? Zaskřípala zuby, frustrace se mísila se strachem.

Ztuhla, když se před ní zničehonic někdo objevil. Podle oblečení poznala, že ta žena je zaměstnankyně.

„Prosím, někdo mě zdrogoval; potřebuji jiný východ, takový, který nevede zpátky do klubu.“

„Ach bože, pojďte se mnou,“ řekla zaměstnankyně, když Niveru podepřela a pomáhala jí jít.

Pak se začaly probíjet k východu, přičemž se Nivera modlila, aby ji ta žena nedovedla zpátky k mužům, před kterými utíkala.

Nakonec se na konci úzké chodby objevily těžké dveře s nápisem „Exit“.

Zalila ji úleva, když je zaměstnankyně otevřela a ona vyklopýtala do chladného nočního vzduchu.

„Pojďte, dostaneme vás do taxíku pryč odsud,“ řekla zaměstnankyně a Nivera jí nemohla být vděčnější.

Ulička za klubem byla tichá, až na vzdálené hučení dopravy.

Ten ostrý kontrast k chaosu uvnitř klubu ji donutil se zastavit, hruď se jí zvedala a klesala, jak bojovala o to, aby zklidnila dech.

„Děkuji vám,“ řekla zaměstnankyni, když se dostaly na ulici.

„Nemáte zač. Tenhle klub je nebezpečný, stahují se sem predátoři. Jedna rada: už se sem nevracejte,“ poradila jí zaměstnankyně a Nivera přikývla; tohle jí nikdo nemusel říkat, sama už to rozhodnutí udělala.

„Nevrátím. Běžte zpátky dovnitř, budu v pořádku,“ řekla a zaměstnankyně po přikývnutí odešla.

Nivera neměla čas se zdržovat, její oči skenovaly ulici přesně ve chvíli, kdy se do zorného pole vřítil taxík.

Vstoupila do světla a zběsile mávala.

Taxík s pištěním brzd zastavil, ona trhnutím otevřela dveře a zhroutila se na zadní sedadlo. „Jeďte,“ vydechla třesoucím se hlasem. „Prostě jeďte!“

Řidič se otočil na sedadle, obočí stažené obavami. „Slečno, jste…“

„Jeďte, prosím!“ přerušila ho s ostrostí v hlase i přes svůj strach.

Řidič pokrčil rameny, odjel od obrubníku a prohlížel si ji ve zpětném zrcátku.

Nivera se zabořila do sedadla, tělo se jí třáslo, jak si v mysli přehrávala události dnešního večera. Nathanielův chlípný úsměv. Cizincovy temné, pronikavé oči. Výstřel.

Žaludek se jí sevřel, když se jí v hlavě jako smyčka přehrával obraz muže, který se hroutí k zemi.

Bylo to poprvé, co byla svědkem vraždy, a přitiskla si ruku na ústa, aby potlačila žluč stoupající do krku.

Ten cizinec zabil toho muže chladnokrevně, jeho pohyby byly klidné a promyšlené, a z jeho chování bylo zřejmé, že to nedělal poprvé.

Ten závěr ji přinutil otřást se a položit si otázku: kdyby jejich konflikt v klubu nebyl tak veřejný, zabil by ji taky?

Ta myšlenka jí poslala mráz po zádech. Ohlédla se přes rameno, napůl čekajíc, že na ni zírá jeho tvář zadním oknem.

Nivera zavrtěla hlavou, aby se přiměla přestat hyperventilovat.

Nemohla se vrátit do svého bytu. Nathanielovi muži ji tam už budou hledat a nebylo jisté, jestli ten cizinec neudělá to samé.

Droga, kterou mu píchla, měla působit několik hodin, ale nechtěla to riskovat.

Její hlas se třásl, když se naklonila dopředu k řidiči. „Vezměte mě do nejbližšího motelu.“

„Jasně, ale bude vás to něco stát.“ Muž přikývl a přejel do jiného pruhu.

O několik minut později taxík zastavil u malého ošuntělého motelu na okraji města. Neónový nápis blikal a vrhal zlověstné stíny na popraskaný chodník.

Nivera zaplatila roztřesenýma rukama, zamumlala rychlé „děkuji“, než vystoupila.

Trvalo jí několik minut, než se dovlekla dovnitř motelu, protože začínala ztrácet cit v těle.

Nathaniel byl parchant!

Pokud ji drogy neomráčily, ale místo toho ji postupně paralyzovaly, znamenalo to, že chtěl, aby byla při vědomí, co jí dělá, ale nebyla schopná se bránit.

Recepční po ní sotva pohlédl, když se zapisovala, a podal jí klíč k jednomu z pokojů v patře. Vyšla po schodech nahoru, nohy těžké vyčerpáním.

Jakmile byla uvnitř, zamkla dveře a nasadila řetízek, ruce se jí třásly, když zajišťovala západku.

Pokoj slabě páchl plísní a nábytek byl opotřebovaný a nehodil se k sobě. Ale bylo tu bezpečno.

Okamžitě se svalila na postel a její tělo se do ní propadlo.

Její myšlenky vířily a znovu a znovu si přehrávaly události té noci. Byla to její poslední šance, její jediný pokus zachránit si kariéru a dokázat svou cenu.

Teď byl konec!

Do očí se jí nahrnuly slzy, nechala je stékat a tělo se jí třáslo.

Jmenovala se Nivera Eltonová a byla nejmladší dcerou rodiny Eltonových. Eltonovi patřili k nejbohatším a nejmocnějším rodinám na světě.

Už léta vládli světu financí a investic. Všem to znělo lákavě, ale jí ne. V jejich rodině bylo tradicí, že každé dítě bylo vychováváno k tomu, aby vstoupilo do rodinného podniku.

To byl pro ni ten obrovský problém, protože na rozdíl od jejích sourozenců, kteří byli uhlazení a poslušní, ona byla vždycky černá ovce.

Zatímco oni excelovali v zasedacích místnostech a bez otázek plnili otcovy rozkazy, ona vždycky toužila po svobodě. Chtěla život plný kreativity a vášně, což její otec zavrhoval jako lehkovážné.

Když konečně sebrala odvahu a řekla mu, že se chce věnovat modelingu, byl víc než zuřivý.

Dal jí však dva roky na to, aby se prokázala, aby vystoupala na vrchol, aniž by k tomu využila jméno Eltonových. Pokud uspěje, nechá ji na pokoji a dovolí jí pokračovat v kariéře.

Pokud ale selže, nejenže přijde o dědictví, ale on ji provdá za někoho, koho jí sám vybere, a jak znala svého otce, věděla, že se jí jeho výběr nebude líbit.

Když debutovala v oboru, její kariéra nabrala na obrátkách, oslovovaly ji nejrůznější společnosti a ona to dokázala bez pomoci svého rodinného jména.

Lidé ji znali jen jako Niveru a udržet její rodinné jméno v tajnosti bylo snadné, jelikož rodina Eltonových si potrpěla na soukromí, a tak nevyrůstala ve světle reflektorů.

Všechno šlo skvěle, dokud nezasáhl Nathaniel.

Do vypršení lhůty zbývaly ještě měsíce, ale teď už byl konec.

Neměla na výběr. Musí se vrátit domů, čelit otcovu nesouhlasu a vzít si toho muže, kterého otec uzná za vhodného.

Tíha vlastního selhání jí svírala hruď tak dlouho, dokud se s pláčem nepropadla do spánku, což nebylo těžké, vzhledem k tomu, že ji droga nakonec omráčila.

****

Sluneční paprsky pronikaly skrze tenké závěsy a dopadly Niveře na obličej, což donutilo její oči, aby se otevřely.

Na okamžik tam jen ležela, dezorientovaná, ale klidná, události předchozí noci se slily v mlhavou šmouhu.

Zívla si, posadila se, protáhla se a zavřela oči ve snaze setřást přetrvávající vyčerpání.

„Dobré odpoledne,“ ozval se hluboký, mrazivý hlas, a ona cítila, jak se jí zastavilo srdce.

Oči jí vyletěly dokořán a ona ztuhla, dech se jí zasekl v krku, když se otočila směrem, odkud ten hlas přišel.

V křesle u okna seděl samotný ďábel, jeho tmavé oči do ní byly zabodnuté dravčím pohledem.

Jeho držení těla bylo uvolněné, jednu paži měl přehozenou přes opěradlo křesla, jako by mu ten pokoj patřil.