Nivera vyběhla z toalety, hruď se jí prudce zvedala a ruce se jí třásly.

Pepřový sprej jí vyklouzl z ruky a spadl na podlahu, ale neodvážila se ohlédnout.

Tep jí bušil v uších, jak klopýtala kupředu, nohy se pod ní podlamovaly.

Ty pitomé podpatky tomu zrovna nepomáhaly, ale neodvážila se zastavit, aby si je sundala.

Drogy, které jí proudily v těle, nutily svět, aby se rozmazával a točil, a ona se kymácela, jak se přidržovala stěn jako opory.

Musela utéct.

Nemohla se vrátit do hlavní části klubu, kde čekal Nathaniel, což znamenalo, že musela najít jiný východ, takový, který by ji nevedl přímo zpátky k němu.

Vidění se jí mlžilo, jak bloudila, pulzující hudba ustupovala do pozadí. Co to bylo za klub?! Bručela si pro sebe, chodby se zdály nekonečné a žádný východ nebyl v dohledu.

Její dech byl mělký a trhaný, jak se nutila k pohybu vpřed, s každým krokem hrozilo, že jí vypoví nohy.

Konečně dorazila do tmavé chodby, která se zdála být daleko od klubu, protože už neslyšela žádnou hudbu.

Zastavila se a opřela se o chladnou zeď, snažila se uklidnit. Její tělo však odmítalo spolupracovat, hlava jí třeštila a končetiny těžkly každou vteřinou.

Nivera se ve svých krocích zastavila, když ho najednou spatřila.

Na konci chodby, osvětlený slabým stropním světlem, stál ten muž z dřívějška.

Srdce jí bušilo v hrudi, když vstřebávala výjev před sebou. Stál čelem k jinému muži, který byl zhroucený na zemi a držel se za bok, jako by dostal ránu.

Než stačila zpracovat to, co vidí, ten kretén zvedl zbraň, jeho pohyby byly klidné a uvážlivé.

Niveře se zatajil dech a její tělo na místě ztuhlo.

Muž na zemi prosil, jeho hlas byl slabý a zoufalý. „Prosím... to jsem nechtěl...“

Zazněl výstřel, ostrý a ohlušující v tom tichu.

Výkřik se dral z Niveřiných rtů dřív, než ho nad tím, čeho byla právě svědkem, stačila zastavit, a barva se jí vytratila z tváře, když se ten muž okamžitě otočil a jeho tmavé oči se zabodly do ní, jak stála paralyzovaná na kraji chodby.

****

Alejandro stál na balkoně s výhledem na klub, jeho výraz byl směsicí frustrace a znudění, protože jeho pohled se soustředil na konkrétní ženu.

Ta žena z dřívějška, ta, která měla tu drzost na něj vylít ne jeden, ale hned tři drinky, teď visela na Nathanielovi Blackwellovi a její řeč těla byla plná svádění.

Sevřel zábradlí pevněji, temné oči zúžené. Nathaniel Blackwell. Ten muž byl nechvalně známý svými aférami navzdory svému velmi veřejnému manželství.

Alejandro znal druh žen, které Nathaniel přitahoval – oportunistky, zlatokopky nebo kohokoli dostatečně zoufalého na to, aby se nechal chytit do jeho sítě.

A jak předpokládal, ta žena byla jednou z nich. Přesto měla tu drzost se naštvat, když ji nazval tím, kým byla.

Nevěděl, proč ho tolik dráždí vidět ji s Nathanielem.

Možná to bylo tím, jak nevinně vypadala, i když nebyla.

Nebo možná proto, že si na chvíli předtím, když seděla u baru, myslel, že je jiná.

„Pane,“ prolomil jeho myšlenky hlas. Přistoupil k němu strážce a jeho tón byl tichý a naléhavý.

„Sledujeme ty dva muže, které jste chtěl, abychom našli. Jsou pořád v klubu, ale pohybují se rychle. Vědí, že jsme jim na stopě.“

Alejandro se narovnal, naštvání na tu ženu šlo stranou. „Ukažte mi jejich fotky.“

Strážce mu podal tablet, na kterém byly zobrazeny snímky dvou mužů z bezpečnostních kamer klubu.

Alejandro si jejich tváře během vteřiny uložil do paměti. Bylo to snadné, měl fotografickou paměť.

„Rozptylte se a prohledejte klub,“ nařídil. „Neměli by se dostat daleko.“

S posledním pohledem na Nathaniela a tu ženu se Alejandro otočil a opustil balkon, jeho pozornost teď patřila úkolu, který měl před sebou.

Prohledával klub a pátrání ho zavedlo do vyhrazeného prostoru, chabě osvětleného a strašidelně tichého ve srovnání s chaosem hlavního sálu.

Švih!

První rána přišla odnikud.

Alejandro zareagoval okamžitě, jeho reflexy ostré z let tréninku mu umožnily ráně uhnout.

Muž se na něj znovu vrhl, ale Alejandro udělal úkrok stranou, popadl útočníka za paži a zkroutil mu ji za záda.

„Vybral sis špatného člověka a špatný den,“ zavrčel Alejandro a přirazil muže ke zdi.

Zloduch se bránil, dokázal zasadit slabý úder do Alejandrova boku, ale to jen posílilo jeho hněv.

Rychlým, vypočítavým pohybem ho Alejandro odzbrojil a uštědřil mu brutální ránu do čelisti, po které se muž sesunul na podlahu.

„Prosím,“ žadonil muž a z úst mu kapala krev, když si uvědomil, že se situace nevyvíjí v jeho prospěch. „Já jsem nechtěl…“

Alejandro ho nenechal domluvit, vytáhl zbraň a vystřelil.

Výstřel se rozlehl chodbou a Alejandro pomalu vydechl. Otočil se k odchodu, ale ztuhl při zvuku výkřiku.

Jeho pohled střelil ke zdroji zvuku a tam byla ona.

Žena z dřívějška stála na okraji chodby, tvář bledou a široce rozevřené oči upřené na něj.

Vypadala jako jelen oslepený reflektory, tělo se jí třáslo, jak zírala na tělo na podlaze a pak na něj.

„Neutíkej,“ varoval ji chladně Alejandro, zvedl zbraň a namířil ji přímo na ni. „Ustřelím ti hlavu, jestli se o to pokusíš.“

Ztuhla, hruď se jí zvedala, jako by se nemohla rozhodnout, jestli omdlít, nebo vzít nohy na ramena.

Alejandro se k ní pomalu blížil, aniž by zbraň sklopil. „Máš docela odvahu, že jsi mě sledovala...“

Ostrá bolest na krku ho přerušila a jeho ruka instinktivně vyletěla ke zdroji. Prsty zavadil o něco malého a kovového.

Injekce.

Oči se mu nevěřícně rozšířily, když se znovu setkal s jejím pohledem. Ta malá mrcha do něj kurva něco píchla.

„Přísahám, že tě zabiju...“

Jeho slova se utnula, když se s ním svět zatočil. Vidění se mu rozmazalo a končetiny ztěžkly, jak mu lék začal proudit tělem.

„Ty malá...“

Než stačil větu dokončit, drogy zapůsobily naplno a on se zhroucil na zem.

Nivera stála nad ním a dech z ní vycházel v krátkých trhnutích. Chvíli zírala na jeho nehybnou postavu, srdce jí bušilo.

Neměla čas nazbyt a tak se znovu dala na útěk.