Miguel Garcia se tiše zasmál, ten zvuk byl hluboký a téměř pobavený, když od ucha oddálil jednorázový telefon. Světlo z jediné lampy mu na tvář pořádně nedosáhlo a zanechalo jeho rysy napůl pohřbené ve tmě. Slušelo mu to. Vždycky mu to slušelo.

Alejandrův hlas mu v mysli stále slabě dozníval – ovládaný, ostrý, napjatý pod nánosem sebeovládání. Tolik se mu podobal. Ta samá tvrdohlavá pýcha. To samé