Amy

„To zvládneš,“ šeptám si pro sebe a zírám na luxusní bránu sídla, kde žije moje máma.

Neviděla jsem ji dva roky. Zatímco jsem byla pryč, žila jsem u babičky v jiném městě a patřila k Letní smečce místo k Podzimní, ale teď jsem zpátky v Cherry Hills a být tady je možná chyba.

Když táta zemřel, máma se znovu vdala a stala se manželkou Jonatana Bulgariho, bohatého lykanského Bety z Podzimní smečky. Každý člen smečky, včetně mě, byl v šoku, když se z nich stal pár.

Máma a já jsme vlkodlaci. Lykani a vlkodlaci obvykle nenavazují milostné vztahy, protože lykani jsou větší než my a proměňují se v masivní tvory, kteří chodí po dvou nohou místo po čtyřech. Vlastně ale nemám nic proti tomu, že je maminčin manžel lykan. Jonatan je docela milý, ale k smrti nesnáším jeho ďábelského syna.

Noaha Bulgariho.

Už jen při vyslovení jeho jména mi běhá mráz po zádech. V dobách, kdy jsem ještě žila tady v Cherry Hills, mě Noah šikanoval – ten oblíbený svalovec byl seslán na tuto zemi, aby mě zničil.

Na začátku střední školy jsem do Noaha byla zamilovaná. Byl hezký a hrál americký fotbal. Milovala jsem sledovat ho zpovzdálí. Udivovalo mě, jak dokázal vypnout svou lykanskou sílu, hrát jako člověk a přesto být v tom sportu tak dobrý. Jako jeho fanynka číslo jedna jsem se objevila na každém jeho zápase, jenže zatímco já fandila Noahovi, on mně nefandil vůbec.

Byla jsem oplácanější než většina ostatních vlkodlaků, a protože Noah byl sportovec, hádám, že mě bral jako vtip. Dokonce i jeho spoluhráči si z něj utahovali, že má tlustou fanynku. Přesto mě to neodradilo a dál jsem na Noaha nepokrytě zírala, a jeho reakcí bylo, že nakráčel přímo ke mně.

Moje naivní, hloupoučké já si myslelo, že mi řekne něco hezkého za to, že ho vždycky podporuju, ale on se na mě jen s úšklebkem podíval svrchu a řekl: „Hele, Tlustá Amy, cením si toho, že jsi fanynka, ale jestli si myslíš, že u mě máš šanci, pak žiješ v bludech. S tlustýma holkama nerandím. Prosím, přestaň se na mě na hřišti dívat. Je trapné vidět, jak mi fandíš.“

Všichni jeho kamarádi se začali smát, když mi to Noah řekl, a celá škola mi začala říkat „Tlustá Amy“ nebo „Hnusná Amy“, a Noah ty přezdívky začal používat taky.

Zlomilo mi to srdce a naneštěstí se mě ty zlé přezdívky držely i během prvního ročníku na střední. Střední škola v Cherry Hills byla peklo na zemi. Noah zkrásněl. Vyrostl o několik centimetrů a jeho akné zmizelo, nahrazeno obličejem tak nádherným, že by si ho někdo mohl splést s dílem andělů.

To vedlo k tomu, že mu holky ve smečce padaly k nohám, jako by byl jejich modla, a chichotaly se, kdykoli se jejich směrem jen podíval. Sledovaly ho, jak hraje fotbal, a při každém lovu se kolem něj shlukovaly, jako by byly jeho uctívačky a on byl součástí jejich náboženství.

Zatímco já jsem zůstala šprtkou bez přátel a Noah mě nenechal zapomenout na to, kde je moje místo. V jídelně mi „omylem“ rozléval mléko na oblečení nebo mi ukradl deník, aby ho četl nahlas, zvlášť jména kluků, kteří mi připadali přitažliví.

K mé obrovské ostudě bylo Noahovo jméno v mém deníku i na střední škole a vzpomínka na to, jak se mi směje, že jsem do něj pořád zamilovaná, je jako ostrá dýka, co se mi kroutí v břiše.

Sakra, co tady vůbec dělám?

Byla hloupost sem jezdit. Pořád se můžu otočit a najít si univerzitu v jiném městě. Jistě, došly mi peníze a sídlo mé mámy a Jonatana by bylo ideálním místem k životu během vysokoškolských let. Bydlet na kolejích je pro kožoměnce hloupost, protože bych se mohla snadno prozradit, až bych v noci odcházela. Tohle je pro mě naprosto dokonalý domov, ale nechci žít se svým nevlastním bratrem!

„Amy? Jsi to ty?“

Každý chloupek na zátylku se mi zježí a do morku kostí se mi vkrade povědomá, přesto nevítaná vlna strachu.

Pomalu se otočím. A tam stojí ten ďábel, zdroj mých nočních můr – Noah Bulgari.

Se svýma svůdnýma modrýma očima a pohlednou tváří vypadá jako filmová hvězda... pokud odhlédnete od jeho děsivé velikosti.

Teď je mnohem větší, díky svým lykanským genům. Nedivím se. Lykani jsou přirozeně mnohem větší a silnější než vlkodlaci, ale mé vlkodlačí geny nemají nic společného s tím, že mě Noah šikanoval. Viděla jsem, jak se chová k ostatním vlkodlakům v Podzimní smečce. Nenávidí prostě jen mě.

„No ne, ahoj, Amy,“ Noahův hluboký hlas mě přiměl nervózně přešlápnout. „Říkal jsem si, že jsem poznal tu tvou mrňavou osůbku. Jen jsem si nemyslel, že by ses odvážila vstoupit někam poblíž tohoto panství.“

Nějakým zázrakem najdu odvahu pohlédnout do jeho modrých očí. „Já… potřebuju někde bydlet během studia.“

„Očividně,“ pohlédne nahoru na vysokou bránu obklopující sídlo, jako by ho už teď moje přítomnost nudila. „Jen jsem si nemyslel, že budeš natolik odvážná, aby ses vrátila do Cherry Hills poté, co jsem se stal Alfou Podzimní smečky. Jsi buď odvážná... nebo hloupá. Nemůžu se rozhodnout.“

Skoro se zakuckám. „T-ty jsi Alfa?“ vyhrknu. „A-ale jak? Tvůj táta byl přece Beta!“

Noah pokrčí rameny. „Porazil jsem v souboji Henrika Douglase. On se měl stát Alfou, ale když starší viděli, jak snadno prohrál, usoudili, že jsem pro vedení vhodnější. Takhle jednoduché to je. Henrik je teď můj Beta.“

Ačkoliv je Noahův tón nonšalantní, cítím, jak se v něm dmou vlny pýchy. Rád nade mnou má moc. Ten chlap se v tom pravděpodobně vyžívá a mně klesá srdce. Život tady bude těžší, než jsem si myslela.

„Aha,“ vypravím ze sebe a bojuju se strachem, který hrozí, že mě pohltí.

Jako by vycítil mou nepohodu, Noah se ušklíbne. Je to ten samý arogantní úšklebek, který jsem vídala každý den v těch mučivých chodbách střední školy v Cherry Hills. Vzpomínky mě zasáhnou jako šípy, jejichž ostré hroty probodávají mé už tak křehké sebevědomí.

„Ale neboj se, Amy,“ pokračuje a drzý výraz mu na pohledné tváři zůstává. „Nedovolil bych, aby moje osobní záležitosti zasahovaly do řízení mé smečky.“

Z jeho drzosti se mi točí hlava. Osobní záležitosti? To myslí vážně? Nic jsem mu neudělala a on se chová, jako bych byla problém já?! Jaký to kretén!

Mám chuť mu vrazit facku, ale než stihnu vůbec něco říct, Noah pokračuje. „Jsi ve smečce docela téma, víš to? Geniální vlkodlačice, co začíná na vysoké o rok dřív. Je ti teprve sedmnáct, že?“

„Ano, je,“ odpovím a do hlasu mi prosakuje nitka podráždění. Kdo si myslí, že je, aby posuzoval moje úspěchy? A proč zní tak šokovaně z toho, že jsem chytrá?

V hrudi mu zaburácí smích. „Působivé, Amy. Velmi působivé.“ Z posměšného tónu jeho hlasu skřípu zuby vztekem. „Škoda jen, že mozek nemůže vynahradit všechno ostatní.“

„Všechno ostatní?“ zeptám se. Normálně bych se neodvážila na něj zvýšit hlas, ale vidím rudě.

Noah to ví a jeho úšklebek se rozšíří. „Pořád jsi... oplácaná a docela tuctová. Ale neboj se, jsem si jistý, že tvůj budoucí druh bude někdo ze samotného dna smečky. Ti vždycky skončí spolu,“ protáhne s lenivým přízvukem.

Převalí se přes mě vlna otupělosti, díky čemuž Noah vypadá se sebou velmi spokojeně. Plácne dlaní na číselník u brány, a jakmile se brána se zavrzáním otevře, beze slova odchází, zatímco já tam zůstávám stát, úplně sama.

V koutcích očí mě štípou slzy, ale odmítám je nechat vytéct. Odmítám se poddat a ukázat před tímhle parchantem nevlastním bratrem slabost.

Takhle bude můj život vypadat odteď? Jako opakování minulosti?

Žilami mi proudí frustrace a má vlčice ve mně fňuká. Už mě nebaví nechat se Noahem šikanovat, a než se stihnu zastavit, vykřiknu: „A vsadím se, že jsi svou družku ještě ani nenašel, protože měsíční bohyně se nemůže rozhodnout, na kterou ubohou lykanku hodí to břemeno být spojená s arogantním, sebestředným Alfou, jako jsi ty!“

Noah zamrzne uprostřed kroku, záda napjatá. Sotva dokážu dešifrovat tu náhlou změnu v jeho postoji. Je... překvapený? Naštvaný? Nebo obojí?

Nepřestávám na něj zírat, svědkem toho, jak jeho široká ramena ztuhnou, jako by ho nějaká neviditelná síla proměnila v sochu. Dochází mi, že je v šoku, a já taky. Nemůžu uvěřit, že jsem vyslovila své myšlenky nahlas!

Právě jsem si zpečetila vlastní rozsudek smrti?

Pomalu se Noah otáčí, aby mi čelil. Koutky rtů se mu stáčejí do zlověstného úsměvu. „Zvýšila snad právě Amy Lovesongová hlas a řekla svůj názor?“

V krku mi úplně vyschne, když ke mně kráčí, protože předtím jsem jeho výšku a velikost OPRAVDU nebrala v potaz.

Ale teď to vidím.

Noah musí měřit snad dva metry tři. Je nerealisticky vysoký a tyčí se nad mými sto sedmapadesáti centimetry s nelidskou, čistě lykanskou mohutností. Jeho tělo je ještě svalnatější, než bývalo, a jeho ocelově chladné oči jen dodávají na tom děsivém obrazu, který vykresluje.

Mohl by mě tak snadno zničit.

„Jsi plná překvapení, Amy,“ zasměje se Noah, když stojí přímo přede mnou, což jen zvyšuje můj strach a zmatek. „Konečně jsi našla páteř, co?“ vysměje se mi lehce a natáhne ruku, aby mi zvedl jednu zrzavou kudrlinu.

Ale místo strachu ve mně začne bublat vztek. „Lepší pozdě než nikdy,“ odseknu a můj hlas zní ostřeji, než jsem měla v úmyslu. Nemůžu uvěřit, že se stavím na odpor Noahovi – klukovi, který mě roky šikanoval.

Noah nad mým vzdorem nadzvedne obočí, a když nechá moje vlasy spadnout a místo toho se vrhne na mou tvář, naskočí mi husí kůže. Dlouhé prsty mě chytí za bradu a přinutí mě setkat se s jeho pronikavýma modrýma očima.

„Proč si na ty pihy dáváš make-up?“ zeptá se.

Proč ho to zajímá?

„Protože,“ zavrčím, a k mému naprostému překvapení se po Noahově tváři rozlije úsměv.

„Taková škoda,“ zapřede. „Rád se na tvé pihy dívám. Jsou pěkné, stejně jako tvoje zrzavé vlasy.“

Zamrkám, zaskočená jeho nečekaným komplimentem. V jeho hlase přežívá jakási vážnost, jakýsi druh náklonnosti, kterou dříve nikdy nenesl. Hraje nějakou zvrácenou hru?

Když mu na to nic neodpovím a jen na něj zírám s otevřenou pusou jako kapr na suchu, zasměje se a pustí mě.

„Pleť se mi z cesty, Amy Lovesongová, a už na mě nikdy nezvyšuj hlas. Když tohle dodržíš, možná spolu i vyjdeme.“

S těmito slovy odchází pryč, s rovnými zády a hlavou vztyčenou. Sleduji jeho vzdalující se postavu, dokud nezmizí otevřenou bránou. Jeho slova mi rezonují v uších a zanechávají mě jako opařenou.

Složil mi Noah právě... kompliment?

Ne, mluvíme tady o Noahovi. Je to kretén a moje vlčice okamžitě zavrčí a připomene mi ty zvrácené hry, které s námi v minulosti hrál. Neexistuje způsob, jak by mezi námi mohl být mír. Tyhle komplimenty měly za úkol mě vyděsit, a mým nejlepším tahem bude najít si jinou univerzitu hodně daleko od Noaha.