Noah

Nemůžu uvěřit, že Amy Lovesongová, dcera mé nevlastní matky, je zpátky v Cherry Hills. Nikdy bych neřekl, že ta malá vlkodlačí šprtka bude natolik odvážná, aby se vrátila poté, co jsem převzal smečku jako nový Alfa. Teď, když je zpátky, bude vysoká škola rozhodně zajímavá.

Nevím proč, ale vždycky mě to k ní táhlo jako můru k plameni. Není pro to žádné vysvětlení. Amy je nula a je vlkodlak. Někdo, o koho bych se jako lykan neměl vůbec zajímat, a přesto mě zaplavil zájem, když jsem ji dnes viděl.

Když stála před branami sídla, s těma svýma obrovskýma zelenýma očima vypadala tak ztraceně, a musím říct, že teď je mnohem hezčí, než bývala dřív.

Když o tom tak přemýšlím, dřív jsem jí říkal „Hnusná Amy“ a „Tlustá Amy“. Nejsem na to pyšný, ale jako pro mladého, idiotského puberťáka byla šikana jediný způsob, který mě napadl, jak se k ní dostat blíž. Bývala do mě zamilovaná a mně tehdy tolik záleželo na mé popularitě, že jsem propadl touze zavděčit se partě a dělal jsem si z ní legraci jako všichni ostatní.

Odfrknu si pro sebe. Není divu, že ze mě Amy byla k smrti vyděšená, když mě dnes uviděla, a pak to můj hloupý mozek ještě zhoršil tím, že jsem jí řekl, ať se drží dál. Jsem za to úplnej debil. Byla to sranda, ale zrovna dospělé to nebylo.

Měl bych mít víc rozumu, než abych šikanoval malou Amy Lovesongovou, ale mít její pozornost mě zkrátka baví. Nechápejte mě ale špatně. Můj zájem o ni není romantický. Jakožto oblíbený fotbalista chodím většinou s vysokými, sexy a oblíbenými holkami. Někdo by je nazval zlatokopkami, co letí na sportovce. Ne že by mě to zajímalo. Není to moje chyba, že jsem dobrý ve fotbale.

Když vejdu do kuchyně, zpocený po ranním tréninku, můj táta a jeho žena Serena už sedí u stolu a snídají.

Nevěnuji jejich smíchu pozornost a zamířím rovnou k lednici, vezmu si šlehačku ve spreji a vychutnávám si její obsah přímo z trysky.

„To myslíš vážně?“ zařve můj táta. „Kdy už konečně dospěješ?!“

Střelím po něm pohledem. „Vážně se se mnou chceš hádat takhle brzo ráno, starochu?“

Žíly na čele mu nabíhají, až vypadají, že brzy prasknou, a já musím potlačovat smích. Miluju, když ho můžu vytočit. Zaslouží si to za to, že mě každý den mlátil, než se dal dohromady se Serenou. Vsadím se, že ani netuší, že je to zatracenej tyran dětí.

„Musím ti připomínat, že ti tohle sídlo nepatří?“ vyzve mě táta. „Možná jsi Alfa Podzimní smečky, ale pořád jsi bez družky a sám. To znamená, že pořád nemůžeš zdědit peníze po dědečkovi, a tudíž nejsi hlava tohoto domu, takže nezapomínej, kde je tvé místo. Nebudu tolerovat žádnou drzost.“

Jeho slova mě zasáhnou jako fyzická rána, ale já je setřesu a předstírám, že se mě vůbec nedotýkají. „Samozřejmě,“ zamumlám si pod nosem a odcházím z kuchyně, mířím do svého pokoje s temnotou zahalující mou mysl.

Táta má pravdu. Je mi osmnáct a nemám družku. Jako Alfa smečky bych si mohl nárokovat družku i bez toho, aby mezi námi bylo pouto druhů, ale můj vlk věří v tradici a chce najít naši osudovou družku. Proto ještě žádnou nemám.

„Noahu?“

S povzdechem se otočím tváří k tátovi. „Ano?“

Zaváhá a já si nemůžu nevšimnout, že už nevypadá tak impozantně a děsivě jako kdysi. Když jsem byl dítě, bál jsem se ho. Teď už tolik ne.

„Měl by sis nárokovat družku,“ řekne mi. „Starším by se to líbilo.“

„Starším by se to líbilo?“ odfrknu si. „To je všechno, na čem ti záleží?“

Oči se mu zúží do nebezpečných štěrbin, ale dokáže se udržet na uzdě. Pravděpodobně ví, že neexistuje způsob, jak by mohl spor vyhrát násilím. Už ne. Teď jsem větší než on a už nejsem to vyděšené malé dítě.

„V očích starších bys působil mírněji. Mají tě za nezodpovědného a lehkomyslného. Kdybys měl družku, které bys projevoval náklonnost, mohlo by to změnit jejich pohled na tebe, a není to tak, že bys měl nouzi o ochotné samice.“

Protočím oči nad slovy, která se mu hrnou z úst. Vím, že má pravdu, ale přesto ta pravda bolí. V očích starších jsem lehkomyslné štěně, které začíná rvačky, aby na sebe upoutalo pozornost. Takhle jsem se stal Alfou – tím, že jsem naštval Henrika Douglase a porazil ho v souboji.

„Možná,“ zamumlám, znovu se otočím a pokračuju v cestě do svého pokoje. Rozhovor s tátou ve mně zanechal frustraci a neklid a připomínka nespokojenosti starších tu frustraci jen zvětšuje.

Koutkem oka vidím Serenu, jak se na mě dívá se soucitem v očích. Je to milá žena a upřímně příliš dobrá pro mého tátu.

Když stoupám po schodech, myšlenky se mi vracejí k Amy. Má stejné oči jako její máma a vzpomínám si, jak na mě zírala v čirém děsu. Okamžitě se mi vrací pocit viny. Je zvláštní, že to, když slyšela o mém postavení ve smečce, nezpůsobilo, že by mi padla k nohám. Většina samic by vraždila pro mou pozornost, ale Amy? Ta utíká. Z části mi to připadá vtipné, zatímco jiná část to shledává víc než otravným.

Když dorazím do svého pokoje, svalím se na postel, zírám do stropu a přemítám o celé situaci. „Co je s tebou špatně?“ nadávám si nahlas. „Máš celou smečku žádoucích samic a ty ses zasekl na holce, kterou jsi šikanoval? Vzpamatuj se, sakra.“

Přetáhnu přes sebe těžkou deku, dychtivý se trochu vyspat před smečkovým lovem. Žonglovat s fotbalem a povinnostmi Alfy smečky zároveň mě zabíjí. Svaly mě bolí a netrvá dlouho, než se propadnu do spánku.

Ale nečeká mě normální sen. Když otevřu oči, nejsem ve své posteli, ale sedím na gauči, který nepoznávám, v jakémsi náhodném obýváku.

„Buď ke mně upřímný, Noahu. Ten film se ti nelíbí, a proto jsi právě usnul. Jen se to bojíš přiznat, že?“

Překvapením zamrkám a jdu za hlasem. Znělo to, jako by vycházel z mého klína... Podívám se dolů a oči se mi rozšíří, když uvidím tvář, která ke mně vzhlíží – Amyinu tvář.

Je starší než byla dnes ráno a krásnější, než si ji pamatuji. Tvář se jí vyplnila, každá piha je plně viditelná a její zelené oči září životem.

Ale to není to, co mě šokuje až do morku kostí – je to to pouto druhů, co mezi námi jiskří, z čehož se mi úplně točí hlava.

Je sakra-Amy-Lovesongová moje osudová družka?!

Na rtech jí pohrává pobavený úsměv, a já se skoro zakuckám, když očima sklouznu po jejím těle a všimnu si jejího obrovského břicha.

„Začíná být velké, že?“ zeptá se, a když se jí podívám zpátky do očí, zachichotá se. „Vzhledem k velikosti mého břicha to musí být další lykanský syn, kterého nosím. Filip a Xander ale nebudou nadšení. Chtěli sestřičku.“

Poprvé v životě nemám slov. Zdá se, že to Amy ještě víc baví, natáhne ruku a pohrává si s mírným strništěm na mé bradě.

„Někdo by se potřeboval oholit,“ zamumlá a srdce se mi sevře touhou a potřebou.

Těhotná Amy je ta nejkrásnější žena, jakou jsem za celý svůj život viděl.

O to tu ale teď nejde!

„Amy... co je to za místo? Kde to jsem?“

„Jsi ve svém letním sídle ve Švédsku,“ Amy na mě zamrká a znovu se zachichotá. „Páni, musíš být opravdu přepracovaný, když zapomeneš, kde jsme. Vidíš, přesně proto tě uháním, abychom z Cherry Hills odjeli. Být hvězdný sportovec a Alfa je na jednoho muže příliš. Tuhle dovolenou potřebuješ.“

Takže dobře, tohle je tedy sen o budoucnosti? Dostal jsem se do NFL? Ta představa mě neuvěřitelně těší, ale šokující je to, že mi na tom najednou nezáleží tolik jako na Amy a dětech, o kterých právě mluvila.

Jsem táta.

Srdce se mi rozpustí jako marshmallow nad otevřeným ohněm a můj hlas ze mě vyjde jako žalostný tichý šepot: „My máme... děti?“

Amy na mě překvapeně pohlédne a pak vybuchne smíchy. Ten zvuk je sladký a vysílá mi příjemný mráz po zádech. Je hrozně rozkošná.

„Ano, hlupáčku,“ řekne, položí ruku na své kulaté břicho a usměje se na mě. „Máme dva kluky, Filipa a Xandera. A tohle maličké?“ Pohladí si břicho. „Tohle bude štěně číslo tři. Nemůžu se dočkat.“

Cítím nezvyklé teplo v koutcích očí.

...já vážně brečím?

Rychle zamrkám, nechci vypadat jako lúzr, ale nemůžu ty slzy zastavit. „Tohle... tohle je lepší než cokoliv, o čem jsem kdy mohl snít,“ zamumlám, hlas přiškrcený emocemi.

Amy se na mě jemně usměje a ruka, kterou si předtím hladila břicho, se přesune na mou tvář. „To říkáš vždycky, ty jeden velkej cíťo.“

Setřu si slzu a zabručím: „Nejsem velkej cíťa.“

Amy se tomu zasměje. „Nesnaž se to skrývat. Možná jsi obrovský, sexy a namakaný, ale uvnitř jsi měkký a sladký. Naprostý rodinný typ a já tě za to miluju.“

Ona mě miluje?

Panebože, ona mě miluje!

Vzedme se ve mně štěstí a nakloním se k ní, připraven políbit její krásné rty –

Prudce se probudím, z úst mi unikne zalapání po dechu, když se mé okolí náhle změní. Už nejsem v nádherně zařízeném obýváku; místo toho jsem zpátky v pokoji, který nenávidím, a srdce mi buší z toho, že jsem Amy málem políbil.

Dýchej, Noahu. Dýchej. Přikazuju si a přejíždím prstem po povědomém vzoru na povlečení ve snaze vrátit se nohama na zem.

Amy. Srdce se mi svírá. V mém snu vypadala tak úchvatně, tak plná života s tím kulatým bříškem a zářícíma očima. Ve snu byla ještě okouzlující než ve skutečnosti. Proč? Protože byla těhotná a čekala moje dítě.

Malého Noaha.

Ne.

Víc než jednoho Noaha.

Měli jsme děti.

Tři krásné děti a Amy byla moje manželka.

Moje družka.

...ale to byl jen sen.

Obklopí mě okamžitá osamělost, jakmile si uvědomím, že všechno, co jsem v tom snu měl, je pryč. Moje osudová družka, moje děti a naše pitomá dovolená ve zpropadeném Švédsku ze všech míst.

K čertu, co ten sen vůbec znamenal? A proč jsem tak smutný z toho, že už skončil?