Amy

Žaludek se mi svírá úzkostí, když vzhlédnu k vysoké škole, na kterou budu chodit. Je mi teprve sedmnáct, jsem o rok mladší než většina prváků, ale stipendium na umění bylo spojeno s trváním na tom, že bych měla začít okamžitě.

Moje umění je na sociálních sítích oblíbené a získalo si značnou pozornost. Lidé platí spoustu peněz za to, aby si koupili mé obrazy, ale představa, že opustím malé město své babičky a vydám se do téhle ohromné instituce, mě naplňuje děsem.

Totiž, mám příšerný syndrom podvodníka! A aby toho nebylo málo, začínám o měsíc později do semestru. Připadám si, jako bych vtrhla do těsně spjaté skupiny přátel, kteří už mají své interní vtípky a tradice. Ach jo, jak si tady vůbec někdy najdu kamarády?

S povzdechem stoupám po schodech a snažím se nezírat na kýčovitý plakát mého nevlastního bratra na zdi kampusu. Má na sobě fotbalovou výstroj a stojí v póze, ze které křičí sebevědomí a popularita. Plakát zdobí nápis: „Seznamte se s naší hvězdou: Noah Bulgari.“

„Hvězdou, co?“ zamumlám, zatímco mi po zádech přeběhne mráz.

Noah mě teď, když jsem zařídila, aby ho vyhodili ze sídla, musí nenávidět ještě víc. Vsadím se, že vymýšlí plán na pomstu, což je důvod, proč se mu hodlám vyhýbat. Jenže už to, že je na kampusu za celebritu, mi říká, že předstírat, že ten děsivej parchant neexistuje, vůbec nebude jednoduché.

Nicméně narovnám ramena, protlačím se dveřmi univerzity a vstoupím do rušné haly plné studentů. Štěbetání tisíců hlasů vytváří ohromující bzukot. Je toho na mě prostě moc a cítím, jak mi v krku roste knedlík.

S hlavou vztyčenou mířím k administrativní kanceláři, abych si vyzvedla rozvrh hodin a studentský průkaz. Očima těkám nervózně kolem a snažím se nesetkat se s nikým pohledem, ale štěstí nestojí na mé straně.

Téměř okamžitě do někoho narazím. Moje papíry se rozletí všemi směry a víří kolem nás jako bílá vánice. Srdce mi vyskočí až do krku, když se shýbám, abych je posbírala, a obličej mi hoří studem.

„Omlouvám se,“ zamumlám, zatímco pachatel poklekne vedle mě a pomáhá mi sbírat mé věci.

Je to tmavovlasý kluk s ostře řezanými rysy a čokoládově hnědýma očima. Ten cizinec na mě hodí nenucený úsměv, při němž mu proti jeho opálené pleti blesknou bílé zuby.

Páni, tenhle kluk je ale kus...

„Nic se neděje,“ odpoví vřele. „Ty jsi ta nová studentka umění? Amy Lovesongová?“

„J-jo... jak znáš moje jméno?“

Jeho úsměv se rozšíří. „Protože patříme ke stejné smečce, Amy. Já jsem Beta, Henrik Douglas,“ ušklíbne se. „Jsem si jistý, že jsi slyšela, že jsem se měl stát Alfou dřív, než mě tvůj nevlastní bratr porazil v souboji.“

Provinilý úsměv mi přeběhne po rtech, když se postavím. Henrik je stejně jako Noah šokujícím způsobem vysoký, ale není lykan, takže není tak mohutný.

„Možná jsem o tom něco slyšela,“ odpovím mu. „Ale já do Podzimní smečky nepatřím, aspoň zatím ne.“

Podá mi několik mých papírů. „Ale po tvém prvním lovu s námi budeš.“

Snažím se ignorovat, jak se mi zachvěje srdce, když mi předává mé věci, a místo toho ze sebe vydám hořký smích. „Nemyslím si, že by Noah ocenil, kdybych se ukázala na lovu...“

„Neocenil?“ Henrik nakloní hlavu. „A copak?“

„Řekněme jen, že můj nevlastní bratr a já máme trochu... komplikovaný vztah,“ odpovím a pod jeho pronikavým pohledem rozpačitě přešlápnu.

Henrik zvedne obočí a na rtech mu pohrává zmatený úsměv. „Aha,“ zamumlá tónem, který naznačuje, že ví mnohem víc, než dává najevo. „No, Amy, věř mi, když řeknu, že dynamika smečky dokáže být občas... náročná. Ale nakonec jsme všichni rodina. Nicméně neboj. Nejsi jediná, kdo s naším Alfou zrovna nevychází.“

Z úst mu unikne tichý smích a přísahám, že ten zvuk by přiměl omdlít každou ženskou. Je to hrozně uklidňující zvuk, který mi lehce zklidní nervy. Henrik je vážně okouzlující. I samotný způsob, jakým se nese – nenuceně sebevědomý, přesto ne panovačný – mě nutí mu věřit.

„Opravdu?“ zeptám se nevěřícně.

Přikývne a koutky úst mu nepatrně cuknou. „Noah má... takový zvláštní způsob, jak dělat věci, a ten nesedí každému.“

To silné podhodnocení situace mi neunikne a k vlastnímu překvapení se i přes úzkost zachichotám. „Získávám pocit, že se snažíš být diplomatický.“

Jeho úsměv se rozšíří. „Mluvit o svém Alfovi špatně není úplně rozumné... ne že by mi to bránilo v tom to dělat,“ mrkne na mě a z mých rtů unikne další smích.

Henrik se zdá milý, ale právě ve chvíli, kdy se mu chystám poděkovat za jeho laskavost a rozloučit se, naši pozornost upoutá hlasitý rozruch.

Oba se otočíme a uvidíme, jak se k nám chodbou řítí obrovská postava. Obličej má zbarvený do ruda vztekem. Je to Noah a má namířeno přímo k nám.

Srdce mi v hrudi divoce buší. Nemyslím si, že by mi Noah ublížil před Henrikem, ale i tak jsem v šoku, když se můj obrovský nevlastní bratr objeví odnikud.

Zatímco Henrik je vysoký, nejspíš kolem metru devadesáti, Noah je ve srovnání s ním úplný kolos, tyčící se hora širokých ramen a čisté síly. Ve tváři má rozzlobený výraz, a jak si k nám kráčí, studenti se mu z cesty rozprchávají jako vystrašení ptáci.

„Amy,“ odsekne a oči se mu vpíjejí do mých. Při pohledu na něj mi po zádech přeběhne mráz.

„Noahu,“ odpovím klidně a snažím se udržet třes mimo svůj hlas. Já se ho nebojím... alespoň si to nalhávám.

Jeho pohled přeskočí na Henrika a mračení se ještě prohloubí. „Henriku,“ zasyčí tónem, který nemá s přátelstvím naprosto nic společného. „Co to kurva děláš s mojí nevlastní sestrou?“

Henrik před Noahovým rozzuřeným pohledem ani nemrkne. Místo toho překříží paže, opře se zády o zeď a rty se mu stočí do úšklebku. „Jen jsem pomáhal Amy s jejími papíry, co jí upadly. Nic víc.“

Noahovy oči nebezpečně zablesknou, nakráčí ke mně a zdá se, že zabírá veškerý prostor na chodbě. „Amy tvoji pomoc nepotřebuje,“ odsekne, než mě popadne za ruku a stáhne mě k sobě. „Jdeš se mnou.“

Henrikův posměšný smích se rozléhá chodbou, zatímco mě Noah táhne pryč. „Obávám se, že mou pomoc už dostala, Alfo!“ křikne za námi.

„Zavři hubu, Henriku!“ zařve zpátky Noah, aniž by se otočil.

Srdce mi buší v hrudi jako divoké zvíře, zatímco prorážíme zástupem studentů, kteří se před Noahem rychle rozestupují jako Rudé moře.

Já se ale nechci nechat kontrolovat svým nevlastním bratrem a seberu odvahu, abych se mu postavila.

„Noahu, kam jdeme?“ dožaduji se odpovědi a snažím se vytrhnout mu ruku. Zdá se, že jeho sevření jen zesílí, a on mě najednou vtáhne do prázdné učebny.

Když k němu vzhlédnu, přímo vře vztekem.

„Nechci tě vidět, že se ještě někdy bavíš s Henrikem,“ zavrčí, jeho obrovské svaly se napínají pod látkou bílého trička. Takhle zblízka je neuvěřitelně děsivý. Těžce polknu a udělám krok dozadu.

„A to proč jako?“ odseknu a snažím se skrýt své nepohodlí drsným tónem.

„Protože on je chodící průšvih. Je manipulativní a nestará se o nikoho jiného než sám o sebe.“

„Páni, takové zářivé hodnocení,“ zamumlám sarkasticky. Srdce se mi zastaví, když Noah udělá krok vpřed, ale nenechám se tím rozhodit a pokračuji. „Skoro to zní jako někdo, koho znám.“

Jeho chladný pohled ztvrdne, oči zúžené do štěrbin. „Jak to myslíš?“ vyplivne.

Žaludek se mi překulí, ale donutím slzy zmizet a změním svůj obličej na chladnou masku. „Ty, Noahu. Zní to jako ty.“

Ticho, které po mých slovech následuje, je ohlušující. „Ty si myslíš, že jsem manipulativní?“ zeptá se a hlas mu klesne do nebezpečné hloubky.

„Ty jsi ten, kdo tu diktuje, s kým se smím bavit a s kým ne,“ oplatím mu a překřížím ruce defenzivně na hrudi. „Tak mi vysvětli, jak tohle není manipulativní.“

Čelist se mu zatne a pak ke mně přistoupí. Couvám k oknu, dokud nenarazím na zeď a zadržím dech, když mě u ní uvězní tak, že se mohutnou paží opře nad mou hlavou. Mračí se na mě a v jeho ledových modrých očích se sbíhá bouře.

„Myslíš si, že jsi hrozně chytrá, co?“ zasyčí a jeho dech je na mé kůži horký.

Pokrčím rameny. „Nebyla bych na téhle škole, kdybych nebyla,“ odseknu zpátky, odmítajíc nechat se zastrašit svým nevlastním bratrem.

Oči se mu zúží ještě víc, ale pak se v jeho pohledu něco změní a on se ušklíbne jako opravdový mistr manipulace. „Máš pěkně prořízlou pusu, Amy. To ti musím nechat.“

Zachovám si svůj chladný výraz, ačkoliv nemám ponětí, proč mi najednou skládá komplimenty. „Díky.“

„Naštěstí pro mě vím přesně, jak tě umlčet.“

Než stihnu na ten drzý komentář jakkoli zareagovat, nakloní se blíž, až jsou naše tváře od sebe pouhé milimetry. Snažím se opřít do zdi, abych se mu vyhnula, ale není kam utéct. Noahovo obrovské tělo mě má přitisknutou na zeď, a i když to nenávidím přiznat, je to krásnej parchant.

Svalnatý.

Silný.

Arogantní.

Mezi stehny se mi rozlévá horko i přesto, že to nechci, když se do mě zabodne Noahův pronikavý modrý pohled. Ten výraz, kterým si mě prohlíží, mi zadrhne dech v krku.

Proč je mi najednou takové horko?

Cítím to teplo sálající z jeho široké hrudi a můj tep zrychlí, když se mu rty stočí do křivého úsměvu, který v žádném případě není přátelský. Spíše vypadá sexy a jako muž, který ví, co chce.

A pak mě políbí.