Noah

Podcenil jsem Amy Lovesongovou. Myslel jsem si, že je to sladká, nevinná nevlastní sestra s očima anděla, ale čas strávený u babičky ji změnil v proradnou malou manipulátorku.

Ta ďáblice donutila mého vlastního tátu, aby mě vyhodil z mého budoucího sídla, a vsadím se, že je z toho ještě navíc samolibá. Amy nejspíš spřádá plány, jak zabrat můj starý pokoj. Byla by to pro ni jako vítězná trofej a čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že jsem možná narazil na rovnocenného soupeře.

S Amy Lovesongovou je třeba počítat a je nebezpečnější než batole s lihovkou.

Tělem mi proudí vztek, když s autem zahnu doprava a zaparkuji před bytem svého nejlepšího kamaráda.

Protože jsem se Alfou Podzimní smečky stal teprve nedávno, nemám moc lidí, kterým bych mohl věřit. Většina lidí je stále věrná Henriku Douglasovi. Má status Alfy v krvi a poté, co jsem ho porazil, jsem z něj udělal svého Betu, protože jsem chtěl, aby sledoval, jak stoupám na vrchol – ano, jsem hajzl, a teď lituju, že jsem si toho blázna nechal nablízku, protože bych mu přece nemohl říct, že jsem skončil na ulici.

Henrik by to všem, co jsou mu pořád loajální, s obrovskou radostí vyslepičil, kdyby věděl, že jsem bezdomovec. Takže jo, musím to udržet v tajnosti a zůstat u jediného člověka, kterému můžu věřit.

Duncana Anderssona.

Bouchám na jeho dveře jako šílenec, dokud z druhé strany neuslyším jeho mumlání: „Dobře, dobře, už jdu! Klídek. Není nutný ty zasraný dveře rozmlátit!“

Nedočkavě podupávám nohou a jakmile se dveře otevřou, proklouznu kolem svého nejlepšího přítele i se sportovní taškou.

Šokovaně o krok ustoupí a vykulí oči. „Co si sakra myslíš, že děláš?!“

„Potřebuju někde přespat,“ oznámím mu, a když uvidím dvě holky sedící na jeho gauči, přimhouřím oči. Když mě spatří, jejich tváře zrudnou. Není o tom pochyb – tyhle dvě holky jsou tutově zlatokopky.

„Dobře? No... mám tu něco na práci –“ začne Duncan, ale já ho přeruším tím, že oslovím ty holky.

„Omlouvám se, dámy, ale tenhle večírek skončil. Budu potřebovat ten gauč.“

Za mnou Duncan zakleje pod fousy: „Co to kurva děláš, kámo?“

„Promiň, Duncane,“ řeknu, ačkoliv to vůbec nezní omluvně. „Tohle fakt potřebuju.“

Obrátí oči k nebi, mumlá kletby, zatímco si mě ty holky prohlížejí jako bonbony zadarmo na trhu. Tenhle efekt mám na ženy od chvíle, co jsem se stal teenagerem, a přestože tyhle dvě jsou obyčejné lidské ženské, které nepoznají, že jsem Alfa, pořád jsem slavný tight end z fotbalového týmu.

Chtějí mě.

„Noah Bulgari,“ protáhne jedna z těch holek, jak se zvedá z gauče s miliardou dolarů v očích. Je to očividně zlatokopka. Jedna z těch žen, co chtějí bohatého chlapa, aby je zajistil do konce života. „Je mi potěšením tě poznat.“

„Kéž bych mohl říct to samé,“ nasadím falešný úsměv. „Ale mám teď větší starosti než zjišťovat, co jste vůbec zač.“ Zamířím ke gauči, záměrně ignorujíc zklamané našpulení rtů druhé holky.

„Pěkné chování,“ zamumlá první holka pod nosem, když si sbírá své věci a míří ke dveřím.

Druhá ji následuje, s naštvaným výrazem ve tváři se na mě vrhne poslední toužebný pohled. Oplatím jí ho neomluvným pokrčením ramen.

„Ony to přežijí,“ zahučí Duncan a zavře za nimi dveře. „Ale máš u mě obrovskej dluh, kámo.“

Upustím sportovní tašku na podlahu a zhroutím se na jeho gauč, rukou si prohrábnu vlasy. „Já vím,“ zamumlám, mysl se mi pořád točí kolem Amyiny zrady.

Být Alfa a vést smečku vlkodlaků je už tak dost těžké; mít k tomu ještě rodinné drama není zrovna to, co bych právě teď potřeboval.

„Přinesl jsi nějaký pivo?“ zeptá se Duncan s nadějí v hlase a přejde obývákem ke své kuchyni.

„Nebyl jsem nakupovat,“ odpovím suše, zavřu oči a opřu se o opotřebované polštáře gauče. „A navíc mám teď mnohem větší problémy.“

„Fakt?“

„Táta mě vyhodil.“

Duncanovi se rozšíří oči do velikosti talířů a nevěřícně ze sebe vyrazí: „Ale... ty jsi Alfa? Nemůžeš bejt bezdomovec. To sídlo je tvoje!“

Umlčím ho kousavým pohledem. „To sídlo moje nebude, dokud si nenárokuju družku. V dědečkově závěti se píše, že mi nedovolí zdědit nic, dokud si nevezmu nějakou milou družku, co mě udrží na uzdě.“

„To je na hovno, kámo...“ povzdechne si Duncan ztěžka. „Takže co teď? Jakej máš plán?“

„Ehm, přespat na tvým gauči?“ Je snad slepej? Nevidí, že jsem už udělal z jeho bytu svý království?

„Ne, myslím tvoje plány do budoucna,“ upřesní Duncan. „Očividně si musíš vzít nějakou lykanku nebo vlkodlačici ze smečky.“

„Já si nikoho brát nebudu!“ zařvu, což přiměje Duncana s vyděšeným výrazem couvnout.

„Dobře, uklidni se –“

„Já jsem klidnej!“

Odfrkne si. „Rozhodně nejsi klidnej. Abych k tobě byl upřímnej, máš problémy se zvládáním vzteku už od doby, co ses stal Alfou Podzimní smečky.“

„Cože?“ zírám na něj. „Ty si myslíš, že mám problémy se vztekem?!“

Duncan vypadá nejistě, jak na to odpovědět, a já si všimnu, jak se jeho pohled na vteřinu stočí k podlaze. „Hele, není snadný ti to říct, ale... Musíš si vybrat mezi fotbalem a smečkou, kámo. Obojí prostě nezvládneš.“

„Kurva že zvládnu!“

„Ne, sotva spíš a...“

„A co?“ Proč se na mě dívá, jako by se mě bál?

Duncan si povzdechne. „A jsi pořád naštvanej... je to děsivý...“

„Děsivý?“ To mě můj nejlepší kámoš vážně má za děsivýho? Dělá si legraci... že jo?

„J-jo...“ Duncan si tře krk. Dokonce z něj cítím pot. Je nervózní. „Už tak jsi vysokej aspoň sto stop a lykanskej Alfa k tomu, a teď máš navíc ještě záchvaty vzteku.“

„Nemám záchvaty vzteku!“

Schoulí se, strach je v jeho tváři zjevný. „J-jak myslíš, Alfo...“

Alfo.

Srdce se mi sevře. Můj vlastní kamarád mě nazývá Alfou a to mi nějak nesedí. Nechci, aby se mě Duncan bál.

Chci, aby to bylo přesně jako dřív, když jsme s Duncanem byli jen normální hlupáci, co žili normální životy a nezajímali se o vlkodlačí politiku nebo povinnosti Alfy. Ale věci se změnily a není cesty zpět.

„Promiň,“ zamumlám, mnouc si oči. „Nechtěl jsem –“

„Neomlouvej se,“ přeruší mě Duncan a opře se o zeď. Vypadá vyčerpaně. „Jen to... nějak vyřeš, chápeš? Kvůli nám všem.“

Kvůli nám. Myslí tím smečku.

„Pokusím se...“

„A najdi si družku, co si nárokuješ, jasný? To může bejt klíč ke všemu. Chlap sám smečku vést nedokáže, Noahu. Ne, pokud chce bejt i fotbalista. Pak potřebuje Lunu po svém boku – někoho, kdo to povede, když on bude pryč.“

Moje myšlenky se okamžitě zatoulají k tomu snu, kde byla Amy moje osudová družka a manželka. Ve vzpomínce se na mě usmívá a já musím být asi naprostý blázen, protože přísahám, že mi v boxerkách cuknul péro.

Potřebuju k čertu doktora!

„Ne, v žádném případě,“ zaprotestuji, posadím se a pěsti se mi podél těla bezděčně zatnou. „To zvládnu sám!“

Duncan zvedne ruce v gestu vzdání se. „Dobře. Jen pak neříkej, že jsem tě nevaroval.“

Odejde a já se zamračím. „Kam jdeš?“

„Pro pivo,“ zakřičí nazpátek. „Budu ho potřebovat, když mám teď za spolubydlícího naštvanýho ježka.“

„Ježka? Vážně?“ Ušklíbnu se jeho poznámce a opřu se o polštáře. Mysl mi opět zabloudí k Amy a můj vlk ve mně zafňuká, jako by se mi snažil něco naznačit.

...nebo mě možná před něčím varovat.

Povzdechnu si pro sebe. „Ona by přece nemohla být moje družka, že ne?“