„Nyní můžete políbit nevěstu…“

Sledovala jsem, jak se můj přesně sedm dní bývalý přítel sklání, aby vtiskl sladký polibek na rty mé nejlepší kamarádky. Lidé rádi říkají, že chvíle jako tyto jsou hořkosladké. Dovoluji si nesouhlasit, protože pro mě scéna, která se přede mnou odehrávala, neměla v sobě nic sladkého. Byla to čistá hořkost a jen hořkost, a to od samého začátku až do úplného konce. Zatímco jsem se usmívala, smála a tleskala spolu s ostatními v davu, část ze mě uvnitř zemřela. Den, kdy si má nejlepší kamarádka vzala mého přítele, pro ně znamenal zářivý začátek a zároveň konec mnoha let přátelství a lásky, které jsem s nimi oběma sdílela.

Možná se v budoucnu ohlédnu za touto chvílí a najdu v sobě sílu popřát jim vše dobré; nicméně teď jsem nebyla natolik ušlechtilá ani laskavá, abych to dokázala. Srdce a hruď mi ztěžkly nenávistí a byly zbavené lásky. Dva lidé, které jsem kromě své milující matky milovala v životě nejvíc, mě zradili tím nejhorším možným způsobem a bez jediného zaváhání.

Zatímco jsem zjišťovala, že mě James, můj přítel, podváděl s mou nejlepší kamarádkou, zdálo se, jako by se všichni ostatní kolem mě brali. Hromada mých přátel se buď zrovna zasnoubila, nebo už měla stanovené datum svatby. Podle mého názoru jsme byli stále mladí, teprve někde mezi dvaceti a pětadvaceti, takže bylo překvapivé, že už se tolik z nás vdává nebo žení. Asi čas skutečně ubíhá mrknutím oka. Čas letěl i pro mě, ale jiným způsobem, který vedl ke zcela odlišnému výsledku.

Poté, co jsem se v prvním ročníku na univerzitě seznámila se svým přítelem, jsme spolu od té doby chodili. Všechno se zdálo být dokonalé a byli jsme nesmírně šťastní. Ačkoliv jsme byli stále mladí, probírali jsme budoucí plány na svatbu a společné založení rodiny. Život pro mě tehdy byl tak krásný a růžový, že jsem dokonce tvrdě pracovala, abych se po promoci dostala do stejné firmy jako on. Nepracovali jsme ve stejném oddělení, ale pracovali jsme pro stejnou firmu celé dva roky, během kterých náš vztah pokračoval. To platilo až do doby zhruba před týdnem, kdy mi zčistajasna řekl, že se se mnou chce rozejít, aniž by mi sdělil důvod proč.

„Máš toho v práci hodně? Už nějakou dobu jsme neměli čas někam vyrazit,“ zeptala jsem se, než jsem ho obdařila jedním ze svých nejlepších úsměvů.

James se na mě lehce usmál a pak položil svůj mobilní telefon na stůl před sebe. Byl to už asi týden, co jsme neměli čas se pořádně sejít na takovéto rande. Říkal mi, že v práci je to teď extrémně náročné, a i když jsem mu večer volala, zdál se být buď příliš zaneprázdněný, nebo příliš unavený na to, aby se bavil. Proto pro mě bylo tak příjemným překvapením, když mi James dnes odpoledne v pracovní době zavolal, aby mě pozval na rande na večeři poté, co nám oběma skončí práce. Byla jsem tak nadšená, že jsem strávila nějaký čas před zrcadlem na toaletě, abych si upravila make-up a vlasy a vypadala na naše rande víc než reprezentativně.

„V práci je toho hodně…“ odpověděl pasivně.

Čekala jsem, že mi to vysvětlí nebo uvede další podrobnosti, ale hovor prostě utichl. Něco mi říkalo, že je něco špatně, ale nebyla jsem si jistá, co to je. Možná byl James jen ve stresu a zřejmě nebyla ta správná chvíle na to, abych se chovala tak náročně.

„Mohla bych ti s něčím pomoct? Může to být cokoliv, pomůžu ti s čímkoliv…“ nabídla jsem nadšeně.

„Katherine…“ vyslovil James mé celé jméno a já ztuhla.

Oslovoval mě tak místo mé přezdívky jen tehdy, když byl vážný nebo chtěl říct něco velmi důležitého. Najednou jsem byla nervózní a nebyla jsem si jistá, jak reagovat, zatímco jsem čekala na jeho další slova. Vzhledem k našim rozhovorům o budoucí svatbě a k tomu, že někteří naši přátelé mířili rovnou k oltáři, mohlo by to znamenat, že mě právě teď… požádá o ruku?

Oči se mi rozšířily a musela jsem se zhluboka nadechnout, abych se uklidnila. Nebyla jsem připravená, ale pokud si mě chtěl vzít, samozřejmě bych si ho s největší radostí vzala. V očekávání jsem si skousla spodní ret a čekala, až vysloví to, co měl na srdci.

„Měli bychom se rozejít…“ prohlásil James bez obalu a chladně se mi při tom díval do tváře.

„…Cože?“ zašeptala jsem v čiré nedůvěře.

Co to právě řekl? Přeslechla jsem se snad… právě teď?

„Řekl jsem, že bychom se měli rozejít, Katherine…“ zopakoval James, tentokrát pomalu a zřetelně.

„Ne… ale… proč?“ podařilo se mi ze sebe zasípat.

V hlavě se mi rojila spleť otázek a stálo mě to obrovské úsilí, abych zabránila emocím převzít nade mnou kontrolu. To přece nemůže myslet vážně?

„Prostě si myslím, že to tak bude pro nás oba nejlepší,“ odpověděl James chladně.

Vůbec jsem nechápala jeho, ani to, co říkal. Prostě to nedávalo smysl. Nemůže to dávat smysl!

„Děláš si legraci, že jo? Proč to děláš? Udělala jsem… udělala jsem něco špatně? Prosím tě, řekni mi to, já… já to napravím. Slibuju… tak prosím…“ chrlila jsem na něj v zoufalé prosbě všechny otázky, které mi přišly na mysl.

Vážný způsob, jakým se na mě díval, mi napověděl, že nic z toho, co řekl, nebyl vtip. Tvář mi znecitlivěla a připadalo mi, jako by se svět kolem mě pomalu hroutil. Náhle se mi sevřela hruď a začalo se mi těžce dýchat. Ruce i nohy mi začaly chladnout a já přemýšlela, jestli tam na místě neomdlím. Nikdy jsem nic takového nečekala. Vůbec.

– Pokračování příště…