„Neudělala jsi nic špatně. Prostě si jen nemyslím, že máme nějakou budoucnost, to je všechno,“ odpověděl James nonšalantně, jako by to pro něj vůbec nic neznamenalo.

Chodila jsem s ním přes šest let a on se se mnou rozcházel během běžného rozhovoru ve veřejné restauraci, kde kolem procházeli lidé. To je vážně zvrácený vtip.

Chtěla jsem si vyplakat srdce, ale nemohla jsem. Do očí mi nestouply žádné slzy. Ze šoku jsem byla příliš otupělá na to, abych dokázala vůbec plakat. V tu chvíli mi přišlo prostě směšné prosit ho, aby zůstal. Bylo jasné, že je mu to úplně fuk a že už mě nemiluje. Najednou mi muž, kterého jsem milovala, připadal jako cizinec. Seděli jsme tak blízko sebe, ale zdálo se, jako by byl nekonečně daleko a nedosažitelný.

„Děkuju ti za všechno,“ řekl James tiše, než se zvedl ze židle.

Když odcházel, ani jsem k němu nezvedla zrak. Oči jsem upírala na čajový šálek na stole hned vedle mé ruky, ale ve skutečnosti jsem nic neviděla. Bylo to, jako by se zastavil čas. Pro mě se nic nehýbalo a nic nevydávalo ani hlásku. Teprve když mi na stůl přede mnou spadla jediná slza, uvědomila jsem si, že jsem začala plakat.

A bylo to. Všechno mezi námi skončilo.

…

Té noci jsem se vracela domů sama, se zlomeným srdcem a prázdnotou v duši. Byly chvíle, kdy jsem byla upřímně vděčná, že pořád bydlím s matkou; nicméně ve chvílích jako byla tato, kdy jsem chtěla být na celém světě úplně sama, jsem se děsila toho, že k ní přijdu domů. Měla by o mě strach, kdyby mě viděla tak smutnou. Pak by se mě vyptávala, co se stalo, nebo by zkoušela všechny své osvědčené triky, aby se mě pokusila rozveselit. Většinou to zabralo; teď jsem si ale nemyslela, že by to tentokrát šlo tak hladce. Nechtěla jsem jí čelit, protože jsem ji nechtěla zklamat.

Má matka měla Jamese opravdu ráda a myslela si, že je pro mě ten pravý. Znala ho od chvíle, co jsme spolu před šesti lety začali chodit, když jsem byla v prvním ročníku, a vycházeli spolu báječně. Bude to pro ni zklamání a šok, že se James zničehonic rozhodl dát její jediné dceři kopačky.

S těmito obavami, které mě trápily v mysli, jsem byla příjemně překvapena, když jsem po příchodu domů uviděla svou matku čekat s připravenou speciální večeří na stole. Moje matka mě vychovávala sama jako svobodná matka poté, co mi otec zemřel, když jsem byla ještě miminko. Na otce ani na to, jaký byl, jsem neměla absolutně žádné vzpomínky. Byla jsem příliš malá na to, abych si něco pamatovala, takže pro mě to byla jen moje matka a já, jak se společně prodíráme životem. Moje matka byla květinářka, která si navíc během mého dospívání musela přibrat tři další vedlejší práce, jen abychom vůbec vyšly s penězi.

Dívala jsem se přes jídelní stůl na ženu, která zasvětila svůj život tomu, aby ten můj byl lepší. Moje láska k ní byla nekonečná, stejně jako její láska ke mně. Udělala bych cokoli, jen aby byla šťastná. Moje matka měla dobrou povahu a byla laskavá až k vlastní škodě. Byla skutečně mým nejvěrnějším fanouškem a oporou a víc už jsem ji milovat nemohla.

„K jaké je to zvláštní příležitosti? Myslela jsem, že jsem ti říkala, že se vrátím pozdě. Neměla jsi na mě čekat,“ řekla jsem ze svého místa naproti ní a pak jsem na ni vrhla zářivý úsměv, abych skryla, jak mizerně jsem se uvnitř cítila.

I kdyby se můj svět hroutil, nedovolila bych jí to vidět. Už jsem starší a měla bych to být já, kdo ji bude podporovat. Musela jsem být silná a nezávislá, aby se o mě mohla víc opřít a spolehnout se na mě.

„Vítej doma. Vím, že jsi říkala, ať nečekám, ale… vlastně ti musím říct něco docela důležitého…“ řekla má matka trochu váhavě.

Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu a očima ji povzbudila, aby pokračovala s tím, co mi chtěla sdělit.

„Víš… ohledně toho muže, jak jsem ti říkala, že se s ním vídám…“ začala matka, než její hlas zmlkl.

Rozešla se s ním snad také? Bylo by mi jí moc líto vzhledem k tomu, jak moc do něj vypadala zamilovaná. Asi před půl rokem začala má matka chodit s mužem, se kterým se potkala náhodou. Jak to tak vypadalo, kurýrka z jejího květinářství se nahlásila jako nemocná a ona musela sama doručit velkou kytici květin podle přání klienta. Muž, který byl pacientem v nemocnici, kam květiny dovezla, se nějakým způsobem stal jejím přítelem poté, co se do sebe oba bláznivě zamilovali. Samozřejmě jsem neznala všechny podrobnosti a ani mě to tolik nezajímalo, pokud moje matka byla šťastná a on ji dělal šťastnou.

Lidé mluví o ‚lásce na první pohled‘ a to bylo pravděpodobně to, co se mezi nimi odehrálo. Pravděpodobně se sobě navzájem podívali do očí, přeskočila mezi nimi jiskra a spustil se ohňostroj.

„Kevin, že? Jo, párkrát ses o něm zmínila…“ zamumlala jsem, zatímco jsem se připravovala, že ji budu utěšovat.

Osobně jsem o tomto jejím příteli jen slyšela. Nikdy předtím jsem ho nepotkala a netušila jsem, kdo vlastně je, kromě historek, které mi o něm matka vyprávěla.

„No, víš… on… ehm… on mě požádal o ruku a já souhlasila,“ vyhrkla ze sebe nakonec matka.

On ji požádal o ruku?

„Jasně…“ zamumlala jsem tiše, jak mi ta informace začala docházet.

„Za čtrnáct dní se budeme brát…“ přiznala má matka a zněla u toho spíše provinile než nadšeně.

„Proč se tváříš tak nejistě? Ty si ho chceš vzít, že jo?“ zeptala jsem se s vykulenýma očima.

„No, to ano…“ přiznala s plachým úsměvem.

„Gratuluju, mami! Mám z tebe takovou radost!“ zvolala jsem nadšeně.

– Pokračování příště…