„Teď jsme tu jen ty a já…“ pronesl Damien a nijak neskrýval spokojený úsměv.

Jako by mi četl myšlenky, a nesnášela jsem představu, že to snad opravdu dokáže. Protočila jsem nad ním panenky, otočila se na podpatku a rázným krokem vyrazila rovnou zpátky do sídla. Uši mi naplnil zvuk Damienova hlasitého smíchu za mými zády, ale ani jsem se neobtěžovala ohlédnout.

Ačkoli jsem měla začít pracovat jako