„Chudinka nevěsta. Stojí tu a čeká na ženicha už celé hodiny,“ zaslechla jsem šeptat nějakou ženu.

„Je to vážně tak smutné. Nedokážu si ani představit, jak hrozně se asi cítí,“ odvětila tlumeným hlasem další žena.

„Myslíte, že se na ni ženich vykašlal?“ zašeptal potichu jakýsi muž.

„To by bylo až příliš smutné. Prosím, ani to neříkejte…“ odpověděla další žena s upřímným smutkem v hlase.

Mlčky jsem stála před oltářem v bílých svatebních šatech, které byly na můj vkus až příliš elegantní a na mé pohodlí až příliš těžké. Z bot na přehnaně vysokém podpatku, které jsem měla na sobě, mě už bolela chodidla, a celé nohy mi těžkly z toho dlouhého stání na místě. Snad posté – nebo tak nějak, už jsem to přestala počítat – jsem sepjala ruce v pěst a zase je uvolnila.

Látka s flitry a krajkou, která mi v podobě dlouhých rukávů zakrývala paže, nepříjemně kousala, ne že by to někoho zajímalo. Tyhle šaty jsem si nevybrala. Svého ženicha jsem nikdy nepotkala. Milovala jsem jiného muže. A ze všeho nejvíc jsem se vůbec nechtěla vdávat.

Ano. Já, Malissa Maxfordová, jsem nucena uzavřít smluvní sňatek s dědicem největšího celosvětového mafiánského syndikátu.

Uvnitř bílého mramorového kostela byla zima, ale já jsem se potila nervozitou. Netuším, jak dlouho už tu stojím a čekám, až dorazí můj budoucí manžel. Muselo to být přinejmenším pár hodin a všichni ostatní už začínali být neklidní a nervózní.

Kdyby tohle byla svatba, o kterou bych stála, měla bych hrozný strach z toho, že se ženich neukázal. Pravdou však bylo, že by mi vůbec nevadilo, kdyby se neukázal nikdy. Vlastně by pro nás všechny bylo mnohem lepší, kdyby se už nikdy neobjevil. Svatba by se pak zrušila a já s babičkou bychom se mohly vrátit k našemu normálnímu, klidnému životu.

Kradmo jsem pohlédla stranou na svou křehkou a velmi nemocnou babičku, která seděla na invalidním vozíku s pečovatelkou stojící těsně za ní. Přála jsem si, aby tahle svatba nebo co to vlastně bylo brzy skončila a ona se mohla vrátit do nemocnice odpočívat. Babička byla velmi stará a nedávno jsem zjistila, že je i velmi nemocná. Lékaři mi nedokázali říct, kolik času jí ještě zbývá, ale i mé laické oko poznalo, že to už dlouho nebude.

„Kde je ženich?“ zeptal se nějaký muž tlumeným hlasem.

„Dobrá otázka. Čekáme už skoro tři hodiny…“ odpověděl jiný muž a zívl.

„Pššt… buďte zticha. Šéf vás zabije, jestli vás uslyší,“ sykl třetí muž na oba předchozí.

„Našel ho už někdo?“ zeptal se vážně další hlas.

„Už jsem poslal bandu chlapů z mýho týmu. Nemělo by to trvat dlouho…“ odpověděl někdo další, ale moc přesvědčení jsem z jeho hlasu necítila.

„Nečumte na šéfa. Zabije vás, jestli uvidí, že na něj zíráte…“ zasyčel jeden z mužů.

„Přesně tak. Rozhodně nemá dobrou náladu,“ povzdechl si další.

„Co ten jeho zatracenej syn dělá?“ utrousil jiný zcela tichým šepotem.

„No právě, je to jeho svatba a on tu ani není…“ přitakal další muž.

„Ten kluk to má převzít po svým otci? To je ale blbej vtip…“ ozval se nějaký starý muž.

„Ne tak nahlas, šéf tě uslyší…“ napomenul ho spěšně muž po jeho boku.

„Kdyby tak aspoň jeho bratr ještě žil…“ pokračoval stařec, aniž by si z toho něco dělal.

„Proberem to pozdějc. Doufám, že se brzy objeví… v tomhle kostele je kurva kosa,“ prohlásil jeden z mužů a já s ním musela plně souhlasit. Oni na sobě měli alespoň obleky, zato moje paže zakrývala jen tenká průhledná krajka.

Starý kněz stojící přede mnou vypadal z toho všeho bledě a vystresovaně. Chudák starý, zajímalo by mě, čím si to zasloužil. Stál na nohou stejně dlouho jako já a v jeho věku ho ty nohy už musely přímo pekelně bolet.

„Ehm… možná bychom to měli odložit…“ navrhl starý kněz váhavě tenkým hláskem.

„Zavři hubu, dědku! Střelím tě rovnou do ksichtu!“ zařval z plných plic hlavní strůjce celého tohohle svatebního utrpení.

Panebože… to je zbraň? Je to zbraň, že ano? A je skutečná, že?

Oči se mi šokem rozšířily a já si jen přála, abych z tohoto místa prostě zmizela. Musela jsem uvíznout ve zlém snu, snažila jsem se samu sebe přesvědčit a zavřela oči. Tělo se mi třáslo strachy. Pohlédla jsem na babičku. Naštěstí ji z toho šoku netrefil šlak.

Otevřela jsem oči a má nejhorší noční můra se potvrdila. Dělo se to doopravdy, nebyl to sen. Realita byla taková, že na toho starého kněze mířil zbraní nejvlivnější mafiánský boss. Mafiánský boss, který mě donutil k tomuto smluvnímu sňatku, byl ve tváři rudý vzteky a uchýlil se k tomu, že vyhrožoval knězi zbraní.

S mafiánským gangem Torexů nebyly žádné žerty. Když mi šéf prozradil Haydenovo křestní jméno, nepotřebovala jsem se ptát na jeho příjmení. Pokud byl dědicem gangu Torexů, jeho příjmení bylo zkrátka: Torex.

Zvěsti tvrdily, že muž, který založil rodinu Torexů, si změnil příjmení na Torex a stejně tak pojmenoval i svůj gang. Všichni členové rodiny Torexů a jejich podřízení prý měli mít někde na těle tetování vlka. Ale ani u téhle fámy jsem netušila, jestli je pravdivá, nebo ne.

Gang Torexů byl celosvětově proslulý a žil si nad zákonem. O jejich obchodech a zvěrstvech věděl své i tak obyčejný člověk jako já, který s mafií neměl naprosto nic společného. Jejich obchodní síť sahala přes několik kontinentů a zemí a zahrnovala podnikání v mnoha odvětvích. Některé z jejich podniků fungovaly navenek jako legální a úspěšný konglomerát, zatímco jiné operovaly striktně v podsvětí.

Očividně jsem o jejich obchodech nevěděla úplně všechno, ale co jsem mohla – stejně jako každý průměrný člověk s očima a ušima – vědět, bylo to, že podnikali v cestovním ruchu, zdravotnictví a zábavním průmyslu. A k tomu dělali všechny ty další pochybné a nelegální věci, do kterých by měl být mafiánský gang zapleten, jako je obchod s lidmi, drogy, kasina, obchod se zbraněmi a tak dále.

Abych byla upřímná, žádný důkaz o jejich nelegální činnosti se nikdy nenašel, ale takhle se jim zřejmě daří žít mimo dosah práva: podplácením strážců zákona.

Bez ohledu na to, zda tyhle fámy byly pravdivé, nebo ne, rodina Torexů a všichni její členové znamenali jedině malér. A jak se ukázalo, zrovna jednoho z nich jsem si měla vzít a nešlo o nikoho jiného než o samotného dalšího dědice rodu Torexů. Nevěděla jsem, kam mě život zavane, ale ani v těch nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že mě zavede až sem.

Tedy, to by platilo jen v případě, že se dotyčný ženich vůbec někdy ukáže, k čemuž se modlím, aby se nikdy nestalo…

-- Pokračování příště…