Kněz v šoku ucouvl a na znamení kapitulace zvedl obě ruce nad hlavu. Doufala jsem, že si nepočůral kalhoty. Vlastně jsem ani nemohla říct, jestli to udělal, ale všimla jsem si, že začal neskrývaně vzlykat strachy. Raději budu zticha a počkám, až celá tahle akce skončí, pokud si chci zachovat hlavu v jednom kuse a na krku.

„Kde je můj syn? Kde je Hayden?“ řval šéf z plných plic.

Skvělé, takže se jmenuje Hayden. Nejenže jsem se se svým nastávajícím manželem ještě nikdy předtím nesetkala, dokonce jsem ani neznala jeho jméno. Neviděla jsem ani žádnou jeho fotku, a tak jsem netušila, jak vypadá. Ne že by mě to nějak zajímalo. Když už mi nezbývalo nic jiného než si ho vzít, jaký byl rozdíl v tom, jestli je krásný jako princ, nebo ošklivý jako zvíře.

Šéf se otočil a začal mávat zbraní směrem k mnoha a mnoha řadám mužů oblečených od hlavy až k patě do černých obleků – jak se zdálo, standardní mafiánské uniformy.

Byl to ojedinělý pohled, sledovat muže různého věku, jak se nepohodlně ošívají na sedadlech jako malé děti, které někdo přistihl při rošťárně, a úzkostlivě po sobě pokukují. Bylo naprosto zřejmé, že nikdo nechce šéfovi doručit špatné zprávy.

„Ehm… jsem si jistý, že Hayden už je na cestě, šéfe. Nemusíte mít obavy…“ pronesl muž, o kterém jsem předpokládala, že je to jeden z šéfových věrných, a pokusil se ho uklidnit.

„Nemusím mít obavy? Hayden má zpoždění!“ zařval šéf a tvář mu vzteky zrudla ještě víc.

„Je na cestě, šéfe. Prosím, počkejte ještě chvíli,“ vyhrkl rychle onen muž.

„Víš snad, kde je? Našli jste ho?! Odpověz mi!!“ pokračoval šéf v řevu, chytil muže za límec a začal s ním hrubě cloumat.

Muži se po sobě dívali a přemýšleli, jak si se šéfem a jeho násilnickou povahou poradit. Bylo mi jasné, že Haydena ještě nenašli. Popravdě řečeno, ani mu to, že se neukázal, nemám za zlé. Dokázala jsem si představit, že se cítil úplně stejně jako já. Kdo by se při zdravém rozumu chtěl oženit se ženou, se kterou se nikdy předtím nesetkal ani o ní neslyšel? Stejně jako jsem si já nechtěla vzít jeho, on si zjevně nechtěl vzít mě.

Děkuju ti, Haydene, nebo ať už jsi kdokoli. Děkuju, že ses neukázal.

Jestli z tohohle sňatku sejde kvůli tomu, že se neukázal, nebude to moje chyba. Modlila jsem se tak zoufale, jako jsem se ještě nikdy v životě nemodlila. Nebyla jsem věřící a v Boha jsem stěží věřila. Nicméně, pokud je Bůh skutečný, prosím, ať se jen mohu vrátit ke svému starému klidnému životu zpátky na tichém venkově.

„Mladý pán Hayden dorazil!“

Cože?!

„Výborně! Můj Hayden je konečně tady!“ radostně zvolal šéf a na tváři mu rozkvetl úsměv.

Já naopak měla pocit, že jsem prokletá na celou věčnost. Proč se musel ukázat zrovna teď? Změnil na tuhle svatbu názor?

Otočila jsem se tak rychle, jak mi to jen moje těžké a přespříliš nadýchané svatební šaty dovolovaly, a zadívala se směrem ke vchodu do kostela. Velké dřevěné dveře se pomalu otevřely – tak dramaticky pomalu, jako bychom byli opravdu uprostřed nějakého filmu.

Zadržela jsem dech, zatímco jsem čekala, až můj nastávající projde dveřmi. Přemítala jsem, jak asi bude vypadat. Pokud musel jeho otec zajít až tak daleko, že mu zařídil svatbu, pak bude pravděpodobně starý, ošklivý a neschopný najít si vlastní přítelkyni navzdory bohatství, jímž, jak se zdálo, oplýval.

„Haydene!“ vykřikl šéf nadšením a radostně tleskl rukama, když uviděl svého syna vstupovat do kostela.

Nebyla jsem si úplně jistá, co jsem čekala, ale to, co jsem viděla, bylo naprosto k neuvěření. Nešlo vůbec o to, jak Hayden vypadal; ani jsem mu totiž pořádně neviděla do tváře. Hayden sem nevešel po svých. Abych byla přesná, vypadalo to, že v tu chvíli nedokáže vůbec chodit nebo se udržet na nohou. Dva urostlí muži, oblečení celí v černém a se slunečními brýlemi na očích, ho z obou stran podpírali a jeho paže měli přehozené přes svá ramena.

Ach, skvělé. Hayden se zdá být… v bezvědomí?

Pokud jsem mohla soudit, ti dva muži Haydena do kostela spíš vlekli. Vypadal, že je v bezvědomí a nevnímá své okolí ani to, co se děje. Jak s ním muži postupovali dál do kostela, mohla jsem ho vidět blíž a ostřeji.

Ačkoliv mu nebylo dobře vidět do tváře, jelikož tělo měl předkloněné a hlavu svěšenou, poznala jsem, že rozhodně není starý a ošklivý. Hayden byl vysoký… velmi vysoký. Ti dva muži v černém, kteří ho podpírali, byli mnohem mohutnější a urostlejší než běžní chlapi, ale nahrbený Hayden byl vyšší než oni. Měl světlé blond vlasy a pro roli ženicha zrovna oblečený nebyl. To bylo jisté.

Když ho ti dva muži vedli – nebo spíš vlekli – uličkou, konečně jsem pochopila proč, a s největší pravděpodobností to došlo i většině hostů v kostele. Byl z něj cítit tak silný a nepříjemný zápach alkoholu, až jsem si byla jistá, že to musí cítit každý. Nad tím odérem se mi zkrabatil nos a instinktivně jsem si před ním začala rukou rozhánět vzduch.

Hayden byl zpitý pod obraz.

Z toho, jak byl oblečený, jsem mohla usuzovat, že ho ti dva muži museli oblékat, když už byl v bezvědomí. Hayden na sobě neměl košili, ale někdo ho navlékl do bílých kalhot, bílého saka a páru černých kožených bot. Jeho dobře vyrýsované svaly na hrudníku a pekáč buchet na břiše byly skrz mezeru v bílém rozepnutém saku naprosto zřetelně vidět.

Takže… tohle je můj nastávající manžel. Upřímně řečeno, nevypadal tak špatně, jak jsem si představovala. Připadal mi mladý – kdybych si měla tipnout, tak zhruba v mém věku – byl vysoký, urostlý a asi i hezký. To však mým srdcem ani v nejmenším nepohnulo. Bez ohledu na cokoli, tohohle muže jsem si vzít nechtěla.

Chtěla jsem se zeptat, jestli můžeme s tím svatebním obřadem vůbec pokračovat, když je ženich zjevně v bezvědomí, ale bála jsem se, že by mi jeho otec tou zbraní doslova ustřelil hlavu. Místo toho jsem mlčela a čekala, co se bude dít dál.

Hosté, kteří se skládali převážně ze členů mafiánského gangu, si začali navzájem šeptat tichými, tlumenými hlasy. Nemohla jsem rozeznat, o čem mluví, ale dokázala jsem si to docela dobře domyslet. Z toho, co jsem slyšela před chvílí, se dalo usoudit, že tenhle Hayden byl mezi svými mafiánskými kumpány tak trochu rozporuplnou postavou, co se popularity týče.

„Ehm… je vůbec ženich při vědomí?“ zašeptal starý kněz tak potichu, že jsem ho skoro neslyšela.

Přesně tak… díky za upozornění, otče!

-- Pokračování příště…