Než jsem se provdala za Haydena, žila jsem s babičkou.

Moji rodiče nečekaně zemřeli při autonehodě a jen pouhou náhodou jsem s nimi to ráno v autě nebyla. Poté se můj život drasticky změnil. Hned po pohřbu mých rodičů jsem zjistila, že naši rodinnou firmu převzali jejich takzvaní obchodní partneři. V podstatě mě nějakým způsobem podvedli a připravili o můj podíl v podniku rodičů, a po splacení jejich dluhů jsem přišla o všechno, co jsme měli, včetně našeho domu.

Tak jsem skončila u babičky na venkově. Byli jsme chudí a život byl těžký, ale láska a péče, kterou jsem od ní dostávala, mi to rozhodně vynahradily. Tento můj jednoduchý a klidný život se však rázem obrátil vzhůru nohama, když jsem se vrátila a našla naše bydlení vypleněné a pod útokem.

"Babičko!" vykřikla jsem hlasitě, když jsem vběhla do cukrárny.

Uvnitř byla skupina mužů oblečených v černém, ale můj pohled se okamžitě zaměřil na babičku, která klečela na zemi a po tvářích jí stékaly slzy.

"Co se tu stalo? Babi..." zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

"Znáte Simona a Marianne Maxfordovy?" zeptal se přísně jeden z mužů v černém.

"Ano... to byli moji rodiče..." odpověděla jsem tiše.

Co mají ti muži společného s mými rodiči? Je to už asi šest let, co zemřeli...

"Konečně jsme vás našli," pokračoval muž klidným hlasem.

"Co tím myslíte?" zeptala jsem se zmateně.

"Podívejte se na tohle," řekl muž a natáhl ke mně několik listů papíru.

Váhavě jsem si od něj papíry vzala a všimla si, že se mi hrozně třesou ruce.

"Toto je úvěrová smlouva, kterou vaši rodiče uzavřeli s naším šéfem, když si vzali půjčku pět set milionů dolarů," konstatoval muž suše.

"...Cože?!" vykřikla jsem v šoku.

Pět set milionů dolarů?!

"Musíme vás vzít za naším šéfem," řekl muž chladně.

Cítila jsem, jak se se mnou rychle točí svět, když mi jeden z mužů přitiskl na nos a ústa hadr, a pak se vše ponořilo do černočerné tmy.

...

"Proč... jsem tady?" zeptala jsem se zmateně, když jsem nabyla vědomí.

"Než odpovím na tu otázku. Řekněte mi, znáte náhodou muže jménem Jack Witman?" zeptal se muž, o kterém jsem si domyslela, že to musí být mafiánský boss.

"Ne. O tom jméně jsem nikdy neslyšela..." odpověděla jsem popravdě.

"Chápu. Pět set milionů dolarů..." řekl šéf a mnul si bradu.

"Jestli jde o ty peníze. Momentálně je nemám, ale přísahám, že budu pracovat nebo udělám cokoli, abych vám je splatila," skočila jsem mu zoufale do řeči.

"Oh... vy byste udělala cokoliv, co? Nebojte se, ty peníze zpátky nechci," řekl šéf na rovinu a odmítavě mávl rukou.

"Opravdu?!" zeptala jsem se překvapeně a cítila, jak se mým tělem rozlévá úleva.

"Samozřejmě. Místo toho chci, abyste si vzala mého syna," prohlásil šéf a jeho tón byl najednou velmi vážný.

"COŽE?!" vykřikla jsem v šoku.

"Slyšela jste mě. Chci, abyste si vzala mého syna," zopakoval šéf a pak se spokojeně usmál.

"To je nějaký špatný vtip?!" vykřikla jsem v šoku.

"Před chvílí jste říkala, že uděláte cokoliv," připomněl mi šéf s úšklebkem.

"Ale já... moc se omlouvám, ale nedokážu si představit, že bych si vzala někoho, koho ani neznám... koho ani nemiluju..." začala jsem vysvětlovat, jak nejlépe jsem uměla. Nemluvě o tom, že ze všeho nejvíc bych si nikdy nemohla vzít mafiána.

"Zcela vás chápu. To ale nebude vůbec žádný problém. Určitě se do mého syna zamilujete," řekl šéf sebevědomě.

"Prosím, nechte mě jít domů. Mám velmi starou babičku..." prosila jsem ho.

"Když se přivdáte do této rodiny, budete mít všechno. Moc, bohatství, slávu a cokoli dalšího, co budete potřebovat," pronesl šéf s vášní.

Vzít si jeho syna?! To je šílené. O svatbě jsem předtím uvažovala jen jednou, ale... hádám, že to prostě nevyšlo...

"Co se stane... když odmítnu?" zeptala jsem se tichým, váhavým hlasem.

"Vážně, drahoušku, proč si myslíte, že můžete odmítnout? O tomto místě ví jen nejvyšší členové mafie, nemůžu vás nechat odejít, když už jste tu byla, víte..." řekl šéf a nepřestával se usmívat.

Jeho činy však nemohly být v příkřejším kontrastu s jeho slovy, když pomalu položil na konferenční stolek černý předmět. K mému naprostému šoku jsem si uvědomila, že je to zbraň.

"Vezmete si mého syna přesně tak, jak stojí ve smlouvě," řekl starý muž pevně.

"Smlouvě?" zeptala jsem se zmateně.

"Přesně tak," přitakal šéf a ukázal směrem ke smlouvě.

"Co to..." zamumlala jsem si pro sebe, zatímco mé oči přelétly její podmínky.

Na samém konci se v podmínkách uvádí, že ,v případě nemožnosti splatit dluh dlužníci souhlasí s tím, že bez výjimky dovolí své dceři, slečně Malisse Maxfordové, uzavřít manželství se členem věřitelovy rodiny podle věřitelova výběru.'

"Tak vidíte, tím rodinným příslušníkem, kterého jsem vybral, je můj syn. Věřte mi, je to mnohem lepší, než si vzít mě, nemyslíte?" prohlásil šéf a zasmál se vlastnímu zvrácenému vtipu.

Než jsem stihla cokoli říct, začal šéfův mobilní telefon hlasitě vyzvánět a narušil tak napjatou atmosféru v místnosti.

"Chápu. Postaráme se o to... poskytněte jí tu nejlepší péči," promluvil šéf do telefonu.

Hovor skončil a šéf se na mě podíval s vážnou tváří, až jsem si říkala, o čem ten telefonát byl.

"Právě volal ten muž, který odvezl vaši babičku do nemocnice," řekl šéf a odmlčel se.

"Jak jí je?" zeptala jsem se s obavami.

"Myslím, že to už věděla, ale... asi vám to nikdy neřekla. Vaše babička má rakovinu plic ve čtvrtém stadiu..." odpověděl šéf.

"Cože...?" zašeptala jsem naprosto tiše, když mě přemohl šok.

"Lékaři si nejsou jisti, kolik času jí ještě zbývá..." pokračoval šéf.

"To nemůže být..." zamumlala jsem si pod vousy.

"Řekl jsem nemocnici, ať jí poskytnou tu nejlepší péči, a samozřejmě jsem ochoten nést náklady..." navrhl šéf s úsměvem.

"Jen když... si vezmu vašeho syna?" dokončila jsem za něj rozzlobeně myšlenku.

"Jste chytrá. Mohl bych vás k tomu donutit jen samotnou smlouvou o půjčce, ale přihodím vám i bonus a postarám se také o vaši drahou babičku. Koneckonců, v tuhle chvíli byste si její účty za léčení nemohla dovolit, že?" poznamenal starý muž vědoucně.

Další věc, která mi od samého začátku vrtala hlavou, byla...

"Proč zrovna já? Jsem si jistá, že máte na výběr spoustu jiných žen..." zeptala jsem se.

"Musíte to být vy," odpověděl šéf bez zaváhání.

"Proč?" zeptala jsem se.

"Protože jsem si jistý, že se můj syn dokáže zamilovat... pokud to bude do vás..." odvětil šéf s jistotou.

"Co když... mě váš syn nebude chtít za ženu? Co uděláte? Skoncujete... s tím vším?" zeptala jsem se a odvážila se jen trochu doufat.

"Tak co říkáte na obchod?" navrhl starý muž s úšklebkem.

"Obchod?" podivila jsem se.

"Odpustím vám dluh. Zaplatím všechny babiččiny účty za nemocnici a pustím vás na svobodu. Výměnou za to chci jen to, abyste mého syna přesvědčila k převzetí mého místa coby dědic. Platí?" navrhl šéf.

To mi neznělo zas tak složitě a bylo to přinejmenším lepší, než být celý život provdaná za jeho syna.

"Dobrá..." hlesla jsem.

Proto jsem se za Haydena provdala. Než jsem ho poznala a nemyslela si, že by se do mě na první pohled zamiloval nebo tak něco. Jen jsem doufala, že budeme moci žít v klidu a nebudeme se navzájem rušit.

Takže teď, když jsem se převlékla z těch okouzlujících svatebních šatů, jsem jela v černé limuzíně, která následovala sanitku s babičkou do nemocnice, kde se léčila. Jak slíbil, šéf babičku umístil do toho nejlepšího lékařského zařízení. Když ale teď svatba skončila katastrofou, nebyla jsem si jistá, co bude dál.

Byla jasné, že Hayden je, stejně jako já, zamilovaný do někoho jiného. Vsadím se ale, že jeho láska bude mít šťastný konec, na rozdíl od té mojí. Vytáhla jsem náhrdelník s medailonkem ve tvaru srdce a pomalu ho otevřela. Uvnitř medailonku byla fotografie mě a mého přítele... no, teď už bývalého přítele.

Moc mi chybíš, Ethane...

--Pokračování příště...