"Slečno Malisso, šéf vás chce teď vidět," řekl vůdce mužů v černém a strčil hlavu do otevřených dveří.

"Dobře... jdeme," řekla jsem a vykročila ke dveřím.

Přála jsem si, abych mohla s babičkou promluvit, ale stále spala. S šéfem jsem si taky chtěla promluvit. Možná už po tom, co se dnes odehrálo, od svatby upustil.

...

"Chcete po mně co?" řekla jsem s očima dokořán v šoku. Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším.

"Hahaha! Nemusíte se tvářit tak nadšeně. Je to tak, jak jsem řekl, chci, abyste se k Haydenovi nastěhovala a žila s ním. Je fešák, ne? Úplně jako já za mlada..." řekl šéf vesele a usrkával červené víno.

"Ehm... to, jak vypadá, tu není ten hlavní problém..." zamumlala jsem.

"Uděláte to, co říkám. Je to součást dohody. Nastěhujete se a budete žít 30 dní s mým synem. Pokud se na konci oba rozhodnete, že se vzít nechcete, pustím vás oba na svobodu a můžete odejít. Jednoduché, ne?" pronesl šéf se spokojeným úsměvem.

"Nemohu... s ním žít..." prohlásila jsem pevně a vyslovovala každou slabiku.

"Všechno jsem už připravil. Nebojte, nenutím vás s ním spát ani nic podobného. Připravil jsem pro vás střešní byt se dvěma ložnicemi v nejprestižnějším kondominiu ve městě, abyste mohli oba začít nanovo!" řekl šéf vesele a nadšeně tleskl rukama.

Hmm... takže budeme mít oddělené ložnice. Bude to jako bydlet se spolubydlícím. Mohla bych se zavřít ve své ložnici napořád celých 30 dní. To popravdě neznělo tak špatně. Byla spousta lidí, kteří se rozhodli bydlet s osobou opačného pohlaví a neměli s tím žádné problémy. Navíc se zdálo, že Hayden už přítelkyni má, takže by neměl být žádný problém...

"Ehm... jsou tam ještě nějaké další podmínky?" zeptala jsem se opatrně.

"Ano. Každý den z těch 30 dnů, co budete žít spolu, musíte buď něco udělat pro Haydena, nebo mu splnit přání. Samozřejmě, na každý den si vy dva budete muset vybrat mezi tím, jestli pro něj něco uděláte, nebo mu přání splníte. To je vše," prohlásil šéf.

To je vše?

"Když říkáte udělat něco... myslíte tím normální věci, že?" ptala jsem se, stále trochu obezřetně.

"Jistě. Můžete si jen vyslechnout, co má na srdci, uvařit mu, namasírovat ho, vynést mu odpadky, doprovodit ho na procházku... cokoliv," řekl šéf.

"Co když bude mít Hayden nerozumné požadavky?" zeptala jsem se skepticky.

"Pak ho zkrátka musíte odmítnout a přesvědčit ho, aby souhlasil s tím, že místo toho něco uděláte vy pro něj," řekl šéf a pokrčil rameny.

"Aha..." řekla jsem tiše, zatímco moje mysl nad tím vším přemýšlela.

"Dobrá. Takže jsme domluveni!" vykřikl šéf nadšeně a tleskl svýma velkýma rukama o sebe.

"Počkejte... ne tak rychle," protestovala jsem.

"Jsem starší, než si myslíte, slečinko. Nebudu tu sedět a čekat věčně. Tak šup, ještě dnes se k Haydenovi stěhujete!" prohlásil šéf a hrdě se postavil.

Překvapeně jsem zamrkala. Tenhle stařec a jeho ,zítra bude svatba' a ,dnes se k sobě nastěhujete' mě dohání k šílenství.

"Počkat... ještě jedna věc. Zdá se, že váš syn už má někoho, koho si chce vzít. Myslím... že se jmenuje Amelia...?" zeptala jsem se zvědavě a kousla se do spodního rtu. Kdyby si Hayden prostě vzal Amelii, pak bych nebyla vůbec potřeba.

"Amelia si Haydena nevezme... nemůže," odpověděl šéf nezaujatě, ale na jeho tvář padl temný stín a jeho výraz se zachmuřil.

Co tím myslí?

Než jsem mu stihla položit další otázky, vešli dovnitř dva muži v černém a vyvedli mě z místnosti.

30 dní. Musím to tam vydržet jen 30 dní... pak dostanu zpět svůj starý normální život.

Hayden už někoho miluje, takže do mě by se nikdy nezamiloval. Můžeme to oba po 30 dnech ukončit a šéfovi nezbude nic jiného, než dodržet slovo. A navíc, pokud Haydena přemluvím, aby převzal mafiánskou skupinu, pak bych možná mohla odejít ještě dřív...

...

Páni! Věděla jsem, že ten střešní apartmán bude luxusní, ale nečekala jsem, že bude luxusní až takhle. Tenhle apartmán byl v nejvyšším patře, odkud jsem měla ničím nerušený výhled na město. Toto místo bylo také extrémně prostorné a interiérový design byl skutečným uměleckým dílem.

Poté, co mě muži v černém vysadili a dovedli do tohoto střešního bytu, okamžitě odešli. V apartmánu jsem však nebyla sama. Usyměvavá tetička s šedivými vlasy a velmi kulatým obličejem mě nadšeně přivítala a představila se.

"Vítejte, drahoušku! Jmenuji se Sarah a jsem vaše hospodyně. Tedy, to je můj oficiální titul, ale ve skutečnosti jsem spíš jako chůva pana Haydena... pečovatelka... nebo jakkoli tomu chcete říkat. Prosím, říkejte mi tetičko," řekla vesele a hrdě.

"Rozumím. Těší mě... tetičko. Jmenuji se Malissa Maxfordová," odpověděla jsem s uctivým úsměvem.

"Je mi potěšením se s vámi konečně setkat! Dovolte mi, abych vás tu provedla. Všechny vaše věci už sem byly poslány a už jsem je uspořádala ve vašem pokoji, který je támhle. Tohle je Haydenův pokoj. Tady je obývací pokoj... jídelna... kino... fitness... bazén je venku... kuchyň pro vaše osobní použití. Personál má ještě jednu sadu kuchyní pro, víte, náročnější vaření..." vykládala tetička, zatímco mě tu provázela.

Poslušně jsem ji následovala, když mě prováděla všemi místnostmi apartmánu. Věděla jsem, že je to obrovské místo, ale nečekala jsem, že se tam vměstná tolik zařízení, z nichž většinu, jako je tělocvična a bazén, asi nevyužiji. No, člověk nikdy neví...

Po obchůzce apartmánu mě tetička přivedla zpět do jídelny a naznačila mi, abych se posadila. Zatímco jsme si to tu procházely, někdo musel prostřít jídelní stůl a naservírovat jídlo. Na stole ho byla spousta a všechno vypadalo tak lákavě. Kromě toho byly na stole také svíčky. Večeře při svíčkách hned náš první den tady, není to trochu moc?

Málem jsem se nahlas rozesmála nad tím, jak nuceně celé to aranžmá působilo.

"Slečno Malisso, měla byste se posadit. Jsem si jistá, že pan Hayden brzy dorazí," řekla tetička uklidňujícím tónem, jako bych snad úzkostlivě čekala na jeho příchod.

Zrovna jsem se chystala otevřít ústa, abych jí řekla, že by mi nevadilo, kdyby se vůbec neukázal, když se dveře do apartmánu s hlasitým bouchnutím rozletěly.

Někdo by tu měl dnes večer zkontrolovat, jestli ve zdi nejsou praskliny, pomyslela jsem si.

"Pane Haydene!" zvolala tetička a zamířila ho přivítat.

Ze všech sil jsem se snažila zachovat tvář bez emocí, když jsem zírala přímo před sebe na stále prázdnou židli u jídelního stolu naproti mně. Během několika minut, aniž by k tetičce nebo ke mně pronesl jediné slovo, se Hayden objevil v mém zorném poli a svalil se na židli naproti.

Hayden měl na sobě černou koženou bundu, kterou si oblékl přes bílé tričko a k tomu černé džíny. Jeho světle blond vlasy zářily ve světle svíček a stejně tak i jeho jasně modré oči, které na mě zíraly.

Nevěděla jsem, co jiného mám dělat, a tak jsem mu pohled do těch podmanivých modrých očí prostě oplácela.

--Pokračování příště...