„Haydene! Haydene! Neděs mě takhle! Prosím, probuď se… prosím!“ Křičela jsem tak nahlas a měla jsem pocit, že snad přijdu o rozum. Nikdy v životě jsem se necítila tak zoufale.

Pohlédla jsem dolů na Haydenovu tvář v bezvědomí se zavřenýma očima a rozplakala se ještě usedavěji, zatímco mi slzy kapaly na jeho obličej.

Je mi to tak líto, Haydene. Tohle všechno se stalo jen proto, že jsem se rozhodla