Z tónu jeho hlasu jsem poznala, že je mu mě líto. Toho jsem si cenila, ale otevřít tyhle dveře to nepomohlo!

„Luko! Otevři ty dveře! Prosím! Prosím, otevři ty dveře...“ naříkala jsem v pláči.

Celé tělo se mi otřásalo silou mých vlastních vzlyků. Hlas se mi zlomil a jen stěží jsem popadala dech; to mi však nebránilo dál tlouct rukama do dveří. Luka neodpovídal, ale věděla jsem, že tam před dveřmi