V pokoji byla úplná tma, protože jsem úplně zatáhla závěsy. Moje oči nedokázaly ve tmě nic rozeznat. Místnost naplnil zvuk mého drsného dýchání, jak jsem oddychovala a snažila se vzpamatovat z šoku.

„Jsi hlasitá jako vždycky...“ zašeptal hluboký hlas od nohou mé postele.

„...Haydene?“ zavolala jsem nevěřícně jeho jméno.

Radši ať je to Hayden a ne nějaký duch...

„Nekřič moje jméno, když už sedím