Keir

Vím, že mě sleduje Královská garda, a jsem vděčný, že na území nevstoupím sám, ale neohlížím se, abych zjistil, jestli mi stačí. Čím víc se blížím k území své Smečky, tím je můj Lykan rozzuřenější.

Zařval jsem už při prvním náznaku potíží. Cítil jsem, jak se pouto se členy Smečky trhá jedno po druhém, a můj ryk se proměnil v čiré zoufalství a vztek v okamžiku, kdy jsem ucítil, že má Družka trpí nesnesitelnou bolestí. Během několika vteřin se to zhoršilo, a když se pouto s mou Družkou přetrhlo, podlomila se mi kolena. Můj Lykan ze sebe vydal žalostné zavytí.

Když jsem vyběhl z komnaty Rady, nic jsem nevysvětloval, a věděl jsem, že ani nemusím. Vlků a Lykanů venku jsem si sotva všímal, když jsem se dostal z budovy, ale cítil jsem, jak mě obrovskou rychlostí následují. Věděl jsem, že za jejich přítomnost vděčím svému drahému příteli Armasovi, a pokud to bude nutné, jejich přítomnosti využiji.

Když se blížím k hranici, cítím pach krve a smrti; do nosu mě udeří další pach a já vím, že za to, co se chystám spatřit, mohou Odpadlíci. První tělo, na které narazím, patří mému Betovi, a když vidím rány pokrývající jeho tělo, zařvu.

Čím hlouběji na území pronikám, tím víc mi puká srdce – někteří se sotva stihli dostat ze svých domovů, a když jsem se přiblížil k domu člena Smečky s novorozeným mládětem, vešel jsem dovnitř. Vlk, který mě následoval, při pohledu na výjev v hlavní ložnici vyklopil svou snídani – mládě i jeho matka jsou k nepoznání zohaveni.

Blíž k sídlu Smečky nacházím mnoho těl Válečníků a Omeg a už vím, že jejich snaha ochránit svou Lunu selhala. Jen doufám, že dokázali ochránit jejího dědice, a stále chovám naději, že ji najdu živou. Na předních schodech sídla Smečky nacházím tělo svého Gamy a v průčelí dveří leží mrtvá jeho Družka.

Zařvu, když na chodbě pod schody objevím těla jejich mláďat, a v polovině schodiště nacházím tělo Družky mého Bety. Vím, že je jen otázkou času, než najdu svou Družku. Můj Lykan zařve v čiré zuřivosti, když naše oči padnou na naši Družku, ležící tváří k zemi na odpočívadle druhého patra.

Člen Královské gardy, který mě sem následoval, se postaví vedle mě a slyším, jak zalapá po dechu, když jeho zrak padne na mou Družku. Zavrčím, když k ní udělá krok. "Klid, Keire. Slyším slabý tlukot srdce," řekne ten muž, a když se na něj podívám, pochopím, odkud zná mé jméno; kdysi jsme patřili ke stejné Smečce.

Pomalu dojde k mé Družce, a když ji otočí na záda, naskytne se mi pohled na mou Dceru; ten výjev mě srazí na kolena. Můj Lykan zakňučí, když se díváme na zakrvácené tělíčko našeho mláděte. Její slabý tlukot srdce nám přináší alespoň nepatrnou úlevu a já přísahám Bohyni, že ji budu chránit vlastním životem.

"Keire, spojil jsem se s jedním členem gardy, aby se na ni podíval. Má lékařské vzdělání a bude nám schopen říct víc o jejích zraněních," říká Armand, a já jsem vděčný, že tu je někdo, kdo může mou Dceru prohlédnout. Zeptá se, jestli nevím, kde je její Otec, Alfa, a když mu odpovím, že se právě na něj dívá, spadne mu čelist.

Ví, že jsem se nikdy nechtěl stát Alfou, alespoň ne ve Smečce, kde jsem se narodil, a chápe víc než kdokoli jiný proč. Ten mladý muž mezitím dokončil prohlídku mé Dcery a řekne mi, že ta krev je mé Družky; jediné zranění, které má, je na hlavičce, pravděpodobně z toho, jak s ní má Družka v náručí upadla.

Vyměníme si s Armandem čísla, poté co mi doporučí, abych území opustil. Oba se obáváme, že mohlo jít o útok namířený proti mně, a ani jeden z nás není ochotný riskovat život mé Dcery. Popadl jsem obrovský batoh a sbalil si pár věcí, o které jsem nechtěl přijít, a nějaké oblečení pro nás oba.

Má Dcera se probudila o několik hodin později s hlasitým křikem a trvalo dlouho, než se natolik uklidnila, abych se jí mohl zeptat, co si pamatuje. Nemůže mi ale říct nic, protože ji matka popadla, aby s ní utekla do patra.

"Maminka měla ruku kolem mě, můj obličej na košili," říká má Dcera a já vím, že má Družka udělala všechno pro to, aby její Dcera nic neviděla. Alespoň vím, že z toho, co se stalo, nebude mít noční můry. Jsem rád, že si možná nikdy nevzpomene na to, jak její matka zemřela, protože jí jsou pouhé dva roky.

Echo drží naši auru Alfy na velmi krátkém vodítku, jak cestujeme dál a dál od našeho území. Nechceme, aby si někdo myslel, že mu chceme ublížit, nebo abychom byli vyhoštěni, pokud najdeme Smečku ochotnou se nás ujmout. Je mi jedno, co budu ve Smečce muset dělat, hlavně když dokážu udržet svou Dceru v bezpečí.

Vyhýbám se několika územím, o kterých vím, že jsou schopná vycítit, že jsem Lykan; ne mnoho Smeček je ochotných přijmout Lykana, pokud se jedná o čistě vlkodlačí Smečku, a já chci najít takovou, která můj lykanský původ nepozná. Bude to pro mě a mou Dceru to nejbezpečnější.

Cestovat s dvouletým dítětem by nemělo být tak snadné, ale má Dcera si nestěžuje, přestože putujeme každý den, a já upřímně věřím, že chápe víc, než by v jejím věku měla. Uplynul už téměř týden od útoku, který mě připravil o mou Družku a Smečku, který nechal mou Dceru bez matky, a já opravdu doufám, že brzy najdeme Smečku, kde se usadíme.

"Tatínku," řekne má Dcera, když vidím, jak její ruka ukazuje doprava, a vzápětí odtamtud uslyším vrčení následované křikem mladých mláďat.

Vysadím si Dceru na ramena, potichu se vydám za těmi zvuky, a když uvidím dokonalý úkryt pro svou Dceru, zvednu ji vysoko do koruny stromu.

Řeknu jí, aby byla zticha a počkala, až si pro ni přijdu. Přikývne a přikryje si ústa rukama. Batoh opřu o strom kousek od jejího úkrytu. Vykročím z okraje lesa a naskytne se mi pohled na scénu, kvůli které málem ztratím kontrolu nad Echem, ale pomyšlení na naše mládě stačí k tomu, aby se stáhl.

Postavím se mezi Odpadlíky a mláďata, která jsou zahnána ke stromu. Jeden Vlk bojuje se dvěma Odpadlíky, zatímco další dva se na mě vrhnou; popadnu je oba pod krkem. Rychle jim zlomím vaz, než jejich těla odhodím stranou a popadnu dalšího Odpadlíka za vlasy.

Odtáhnu ho od Vlka, který chránil mláďata, a odhodím ho co nejdál, než se otočím k mláďatům. Z druhé strany mýtiny se vynoří tři Vlci a vypořádají se s těmi dvěma Odpadlíky, kteří ještě dýchají, než se rozeběhnou k nám.

Mladý vlkodlačí chlapec se natáhne k černému Vlkovi a já vím, že je to Alfa této Smečky a pravděpodobně i chlapcův Otec. Další Vlk pomalu kráčí k malé vlčici; vidím, jak se na něj usměje, když se jí otře čenichem o krk. Asi její Otec.

Třetí Vlk se přeměnil do lidské podoby, a když se otočí ke zbylým dvěma Vlkům, drží v rukou dvoje tepláky; oba se přemění a obléknou si je. Muž, který mláďata chránil, sípavě dýchá a já slyším, jak jeho tlukot srdce slábne s každým nádechem; položil život za tato dvě mláďata.

Když přestane dýchat, ozve se žalostné zavytí, a já vím, že po sobě zanechal Družku. Alfa – který se představí jako Alfa Geofry ze Smečky Stříbrného stínu – mě pozve, abych šel s nimi.

"Hned se vrátím. Nechal jsem v lese něco, co si musím vzít," řeknu a Alfa přikývne, než se vrátím pro svou Dceru.

Cestou do sídla Smečky se dozvídám, že mrtvý muž byl jeho Gama a ta malá vlčice Dcera jeho Bety, zatímco ten chlapec je jeho Syn, jak už jsem tušil. Má Dcera jde ruku v ruce s malou vlčicí a Alfův Syn jde z její druhé strany.

Poprvé za celý týden si má Dcera může dát sprchu a jsem vděčný za oblečení, které nám poskytli. Jakmile vyjde ze sprchy, vleze do postele a usne bez jediného slova. Rozhodnu se dát si ještě jednu sprchu, abych ze sebe smyl všechnu tu špínu.

Z myšlenek mě vytrhne zaklepání na dveře. Otevřu je Omeze, která mi oznamuje, že je připravena večeře. Jakmile padne zmínka o jídle, je má Dcera ve vteřině po mém boku. Zasměji se, zvednu ji do náruče a následujeme Omegu po schodech dolů do jídelny.

Po večeři k nám Omega přistoupí a řekne mi, že na Dceru dohlédne, zatímco si promluvím s Alfou a jeho Betou. Má Dcera ji bez váhání chytne za ruku. Následuji Alfu do jeho pracovny, zatímco ony dvě míří nahoru po schodech.