Lakota

Vezmu mapu ze stolu, abych si ji znovu prostudovala. Prstem přejíždím po trase, kterou se chystáme vydat, a vnímám jméno každé smečky, kterou cestou mineme.

Udělám několik značek na místech, kde si můžeme v noci odpočinout, a důsledně vybírám vždy dvě místa vzdálená od sebe asi hodinu cesty, pro případ, že bychom cestovali pomaleji nebo rychleji, než očekáváme. Naší zítřejší první zastávkou bude malé městečko, které je známé tím, že v něm žijí osamělí vlci. Není to něco, co se vidí moc často.

Všichni opustili svou smečku z toho či onoho důvodu, ale nechtěli si hledat jinou smečku, ve které by žili, a přebývají tam v míru. Žije tam dokonce i člen Rady a tam si také vybereme část našich peněz, jen abychom měli jistotu, že u sebe budeme mít hotovost, kdybychom ji potřebovali.

Zbytek, co potřebujeme, objednáme přes Radu a Armas se postará o platby, přesně tak, jak to dělal od chvíle, kdy jsme se tu usadili.

Táta na ten účet uložil každý cent, který se mu podařilo ušetřit, a společně s penězi z prodeje území naší smečky budeme mít dost na to, abychom si mohli dělat, co budeme chtít.

Lance má všechny své úspory v hotovosti, přesně jako já. Ne že bychom my dva měli moc, ale na nějakou dobu nás to zabezpečí. Po večeři se před odchodem střídáme ve spánku.

Keir

Doktor se objevil těsně poté, co šla Lakota spát, a její stav mi posloužil jako skvělá výmluva. Všechno, co měl, přinesl v malé tašce a řekl mi, že doufá, že s tím budu vědět, jak naložit.

„Nebojte se, pokud Alfa Geofry neví, že tyhle věci byly v nemocnici, tak mu nebudou chybět,“ utěšuji ho.

Doktor si stále neuvědomuje, že Lance je na naší straně, protože Lance se rozhodl držet stráž přede dveřmi. Doktor mi říká, ať mu dám vědět, kdybychom potřebovali pomoct dostat se ze sídla smečky.

Říkám mu, že to zvládneme sami, a vyprovodím ho ze dveří. Dívám se za ním, dokud neuslyším, jak se hlavní dveře otevřou a zavřou.

„Nad čím přemýšlíš, Keire?“ ptá se Lance, když si sedám na pohovku, a já vím, že podle výrazu v mé tváři pozná, že mě něco žere.

V odpovědi mi zabrání Lakota, která se vřítí do obývacího pokoje. A než se jí stihnu zeptat, co se děje, gestem mi naznačí, abych byl zticha.

„Musíme zkontrolovat tu tašku. Mohla by v ní být štěnice,“ říká. S Lancem se na sebe podíváme, než tašku vezmu a začnu z ní všechno vyndávat.

Trvá mi asi deset minut, než proberu celou tašku a nakonec najdu štěnici všitou do vnitřní kapsy.

„Nic, Lanci. Myslím, že je to jen obava o Lakotu a o to, jak se bude cítit, když bude Jacea a Jane vídat každý boží den,“ řeknu nahlas a přes myšlenkové spojení se Lakoty zeptám, jak na to přišla.

„Říkal, že každý člen personálu dostal od Alfy povel, aby o tom už nikdy nemluvil. Pokud je to pravda, jak nám to mohl říct?“ odpovídá.

„Keire, o Lakotu se neboj. Je to silná žena a Bohyně jí sešle druha druhé šance. Jsem si tím jistý,“ odpovídá Lance a mrkne na Lakotu, která na něj vyplázne jazyk.

Chvíli o tom přemýšlím, ale nenacházím jiné vysvětlení, než že Alfa Geofry povel pro Doktora odvolal.

Potřeboval někoho, s kým by si o tom mohl promluvit. Někoho, kdo by mu dokázal odpovědět na jakoukoli otázku, která by cestou vyvstala. A kdyby každý, kdo to ví, byl pod Alfovým povelem o tom už nikdy nemluvit, pak by to bylo nemožné.

Vrátím všechno zpátky, těsně předtím, než z tašky štěnici vytáhnu.

„Jak zajistíme, aby nic nepojal podezření?“ ptá se Lance a já už mám nápad, kam tuhle tašku ukrýt, aby si Doktor myslel, že jsme pořád na území smečky.

„Dobře, raději se ujistíme, že tohle v našem pokoji nikdo nenajde. Dám to na bezpečné místo poblíž hranice a hned se vrátím, Lakoto,“ řeknu poté, co jsem z tašky opět všechno vyndal a štěnici nechal uvnitř.

Projdu kolem nemocnice směrem k hranici a nechám Echa, aby dával pozor na Doktora. Muž nezklame, protože mě sleduje až k dutému stromu. Dřepnu si a pravou rukou uchopím ucho tašky. Sáhnu nahoru dovnitř stromu, abych ji zavěsil na hřebík, který tam je.

Když ruku svěsím, strčím do stromu hlavu, abych se podíval, jestli je na svém místě. Vím, že Doktor sleduje každý můj pohyb, a Echo se chichotá, když přemýšlíme nad výrazem v jeho tváři, až mu dojde, že jsme jim proklouzli mezi prsty.

Ve dvě ráno nám Lance oznamuje, že každé světlo ve smečce zhaslo a že je načase, abychom se dali do pohybu.

Použijeme schodiště pro Omegy, abychom se dostali dolů, a vyjdeme bočními dveřmi sídla smečky. Díky tomu zůstáváme skryti před kýmkoliv, kdo by nás mohl sledovat.

Moje dcera je mimo dohled a dokonce i já musím občas napínat sluch, abych zjistil, kde přesně je. Říkala, že bude lepší, když ji nikdo neuvidí.

Kdybychom náhodou narazili na někoho, kdo by informoval Alfu, alespoň takhle by nikdo s jistotou nevěděl, kdy přesně jsme území opustili, a to by bylo v náš prospěch.

Jeden z mých nejvěrnějších bojovníků čeká na hranici a vedle něj stojí Omega, která mi celou dobu pomáhala. Alespoň teď už chápu, proč byla tak nápomocná.

„Gamo Keire, přeji vám a Lakotě všechno štěstí světa,“ říká, když mi podává tašku s občerstvením, a zatváří se překvapeně, když ji vzápětí předám Lancovi.

Poděkuji jim oběma, že nám kryli záda, a řeknu jim, že se naše cesty možná ještě někdy zkříží.