Bonnie

"Jestli sem hned teď nedotáhneš ten svůj zatracenej zadek, přísahám na samotnou Měsíční bohyni, že vytáhnu ten zkurvenej pásek a postarám se, abys toho litovala!" Hlas mého otce mi nahání mráz po zádech a celé tělo se mi třese při vědomí bolesti, kterou bude muset už velmi brzy snést. Můj otec myslí svá slova naprosto vážně a díky mému bratrovi, tomu kreténovi, bude můj trest ještě bolestivější než obvykle.

"Jestli si pro tebe budu muset dojít, tak víš, co se stane, ty čokle!" nepřestává řvát, zatímco já se ve svém šatníku krčím ještě víc dozadu a modlím se za zázrak, nebo přinejmenším za to, aby se v těch starých podlahových prknech objevila obří díra a celou mě spolkla. Samozřejmě, realita ke mně nebude tak milá, aby pro mě vytvořila díru. Ne, moje realita bude znamenat bolest, a to pořádnou.

"Kde kurva seš!" Jeho hlas se najednou zdá být tak blízko a zavrčení, které může patřit jedině Betovi, náhle rozechvěje stěny kolem mě. Do prdele, on je tady! "Tohle je tvoje poslední šance vylézt ven, ty čokle. Jestli to neuděláš, víš, co tě čeká!"

Ví, že tu jsem, ale nebyl by to můj otec, kdyby si neudělal čas a ještě trochu si ze mě neutahoval. Je jedno, jestli tam půjdu hned, nebo se nechám najít; tak či tak mě můj trest donutí trpět bolestí víc než jen pár dní.

"Ten tvůj zadek už měl být dole před víc než třiceti minutama, a teď za to zaplatí. Nechápu, proč si to děláš pokaždý, k sakru!" Občas si fakt říkám, jak může můj otec vést tuhle smečku jako Beta, když dokáže být tak hloupý.

Opravdu si myslí, že jsem se schovala do šatníku a rozhodla se nejít dolů připravit snídani s vědomím, že mě přijde najít a nechá mě za to zaplatit čistě z vlastní vůle? Ne, to jsem neudělala, ale je úplně jedno, jaký mám důvod pro to, že tu jsem. Neuvěří mi a nebude ho to zajímat.

"Copak to tu máme, ty malej čokle." Cítím, jak mi z plic mizí vzduch, když rozrazí dveře, vrhne se na mě, popadne mě za tričko a mrští mnou přes celou místnost. Z úst mi unikne zadušené heknutí, když mi po nárazu do zdi projede páteří oslepující bolest, která mě navíc připraví o dech. Tenhle den fakt začíná naprosto skvěle.

A ano, vím, co si myslíte. Vlkodlaci mají úžasně rychlou schopnost regenerace, a i když to může být pravda, naneštěstí to neplatí vždycky. A samozřejmě, jako všechno ostatní v mém životě, i tahle schopnost stojí za prd. Zdravý vlk se dokáže uzdravit rychle, ale ne nemocný, a já jsem chodící definicí nezdravého vlka.

Zakašlu, jak se snažím popadnout dech, ale ještě než se stihnu poprvé plně nadechnout, otec je zase u mě a zvedá mě ze země za výstřih trička. Hrubě mnou zatřese a pak mi začne řvát do obličeje, až mi na čele, nose a bradě přistanou kapky jeho slin a já musím potlačit dávivý reflex. "Tak dělej, čokle. Nepokusíš se aspoň přijít s nějakou ubohou výmluvou, aby sis zachránila krk?"

Ačkoli většinu výprasků od otce mi způsobí bratr, snažím se jeho jméno nezmiňovat a místo toho si vymýšlím jinou výmluvu, jakoukoli výmluvu, protože v téhle domácnosti je můj bratr ten nejlepší, zlaté dítě, a co se mého otce týče, nikdy neudělá nic špatného. Pokud se pokusím tvrdit opak, otec vidí rudě a můj trest se jen zhorší.

Někdy si ale prostě nedokážu vymyslet výmluvu dost rychle a můj otec nestrpí, abych neodpověděla, dokonce to snáší ještě hůř, než když zmíním bratrovo jméno. Takže to je to, co musím udělat. Musím říct pravdu a zdá se, že dnešek je jedním z těch dnů. "Rowan... Rowan mě zamkl v šatníku." Podle očekávání jeho tvář nabere ještě temnější odstín červené, znovu mnou hrubě zatřese a pak mě odhodí přes celou místnost. Jenže tentokrát narazím do okna, vyjeknu, jak se sklo roztříští a několik střepů se mi zabodne do kůže.

"Podívej, k čemu jsi mě teď donutila. Ty pitomej, bezcennej kuse hovna!" Přihrne se ke mně, zatímco já se snažím vytáhnout si velký kus skla z dlaně. Pevně mě popadne za vlasy a táhne mě dozadu, dokud nejsem donucená pohlédnout mu do tváře. Zároveň mi odstrčí ruku, čímž mi zabrání vytáhnout sklo, a pak na něj zatlačí, čímž ho zabodne ještě hlouběji do mé dlaně a donutí mě vykřiknout.

"Nikdy nepochopím, proč ses narodila, ale čím dřív chcípneš, tím líp!" Zůstávám potichu a snažím se bolest prodýchat, zatímco on na mě dál chrlí jedovatá slova. Nemyslím si ale, že si uvědomuje, jak moc na mě těmito slovy plýtvá.

Jediné, co jsem od něj, od Blue a Rowana kdy slyšela, byla jen odporná slova a jejich chování bylo ještě horší. Je mi osmnáct, osmnáct let poslouchám každou představitelnou špatnost, takže ne, jeho slova mě už moc nezasahují. Bolest z výprasků je mnohem horší než jakákoli slova, která by mohl říct... o tolik horší. A nejsem si jistá, jestli si na to někdy zvyknu.

"Příště, až budeš o svém bratrovi mluvit špatně, nebudu jediný, kdo si vezme na starost tvůj trest." Stáhne ruku dozadu těsně předtím, než mi uštědří tvrdou facku na tvář, po které se mi rozmaže vidění a v uších mi začne pískat. Jak jsem říkala už předtím, nesnáší, když pomlouvám jeho drahocenného syna nebo kohokoli jiného, když na to přijde. Rowanovi je dvacet, je to budoucí Beta naší smečky, a přísahám, že ten kluk by mohl spadnout do hoven, a stejně by z nich vylezl voňavý jak zkurvený růže.

Otec už mi víc než jednou vyhrožoval, že mě nechá potrestat mým bratrem, ale nikdy to neudělal. Samozřejmě, nenamlouvám si, že je to proto, že by mě chránil; nechránil mě ani jediný den v mém životě. Ne, myslím, že je to tím, že ví, že Rowan má ještě horší povahu než on, a bojí se, že by Rowan mohl ztratit kontrolu a zabít mě. A kdyby to udělal, koho by pak otec mohl šikanovat a vybíjet si na něm vztek? A samozřejmě, jak by pak všem ostatním vysvětlil moje zmizení?

Z mých myšlenek mě vytrhne otec, když mi znovu zatahá za vlasy. Je to jeho oblíbená činnost, a upřímně mě udivuje, že ještě nemám lysiny. Čekám na další ránu, ale pak jeho oči zesklovatí, když se s ním někdo telepaticky spojí v mysli, a on najednou pustí moje vlasy a udělá krok zpět. "Koukej pohnout tím svým zkurveným zadkem a jít dolů. Hned!" Co to má k sakru znamenat? Musí se dít něco velkého, když mě otec přestal bít. Nikdy ho nic nezastaví, ani telepatická spojení, pokud nejsou opravdu smrtelně důležitá.

V okamžiku, kdy za mnou přibouchne dveře mého pokoje, mi z očí vytrysknou slzy a všechna bolest, kterou jsem ignorovala, vyplave na povrch, takže se roztřesu. "Tak pojď, zlatíčko. Zvedni se ze země. Pojďme tě trochu dát do pořádku." Hlas mé vlčice Lexis mě do jisté míry uklidňuje, když mě povzbuzuje.

Nikdy nepochopím, jak to, že je pořád se mnou. Před šesti měsíci mi bylo osmnáct, a i když jsem se první měsíc dokázala bez problémů proměňovat, od té doby už to nejde. Mé tělo je příliš slabé na proměnu kvůli bití a hladovění.

Už několikrát jsem Lexi řekla, ať mě opustí, ať si najde jinou vlčici, se kterou by mohla žít. Je to to nejmenší, co by si zasloužila, ale ona to vždycky odmítla. Je po mém boku od prvního dne a vždycky jí za to budu vděčná. Je to má nejlepší přítelkyně, má jediná přítelkyně, a upřímně, většinu dnů je to jediné, co mě drží nad vodou.

Odmítá mě opustit a já za ni dál bojuji, ale jednou... jednou tohle všechno skončí. Nevím jak, ale tak či onak se dostaneme z tohohle domu a pryč z téhle smečky, a co je důležitější, pryč od toho zla, kterým je můj otec.