Bonnie

Pohybuji se co nejrychleji, abych se zvedla ze země a odtáhla se do koupelny. Snažím se dát aspoň trochu do pořádku, než sejdu dolů. Bolest v zádech se teď změnila spíše v tupé pobolívání, ale rány od skla štípou jako svině. Naštěstí pro mě většina řezů není moc hluboká, a pokud mohu vidět, nezůstaly v nich žádné střepy, takže se zahojí v pohodě. Rána v mé dlani je však hluboká a její hojení potrvá mnohem déle.

Zasyčím bolestí, když rychle vytáhnu kousek skla, a pak si dlaň omotám látkou v naději, že to zpomalí krvácení. "Je mi líto, že tě nemůžu uzdravit, Bon Bon." Smutný hlas Lexis mě chytne za srdce. "Není to tvoje chyba, Lexi." Jako obvykle se mnou nesouhlasí, ale je to pravda. Ano, je příliš slabá na to, aby mi zahojila větší rány, ale stále hojí ty menší, a co je důležitější, je tu pro mě, což pro mě znamená víc, než kdy bude tušit.

Důvod, proč mi nemůže pomoci s většími zraněními, spočívá v mém podlomeném zdraví způsobeném každodenním týráním ze strany otce a bratra. Jejich týrání je také důvodem, proč se nemohu proměňovat. Jakýsi čas jsem se dokonce bála, že s Lexi už ani nebudu moct mluvit, ale mluvíme spolu každý den a to je všechno, co od ní teď potřebuji.

Po dalším dohadování se mi podaří ji přesvědčit o opaku a ona se stáhne do pozadí mé mysli. Ačkoli vím, že to není naposledy, co tento rozhovor vedeme, nevadí mi to, protože moje slova ani city k ní se nikdy nezmění. Jen doufám, že při mně bude i nadále stát, dokud odsud nebudeme moct utéct.

Jakmile ze sebe narychlo smyji to nejhorší a obvážu si ruku, rychle si převléknu tričko a zamířím dolů, abych zjistila, co se děje. Při každém kroku ze schodů cítím ten obvyklý tíživý pocit v žaludku, ale zároveň mi vrtá hlavou, co můj otec po tom telepatickém spojení chce. Rozhodnu se soustředit se na to víc než na svůj strach.

Když dojdu na konec schodiště, zastavím se, abych na okamžik pozdravila svou maminku a políbila její fotku, která visí na zdi. Kolem domu je několik jejích fotek, ale tahle je jedna z mých nejoblíbenějších. Vypadá tak mladě, bezstarostně a hlavně šťastně. Nikdy jsem ji nepoznala, ale nějak, pokaždé když se na tuhle fotku podívám, mám pocit, že ji znám. Vyprávěli mi o ní nekonečné množství příběhů, což mi pomáhá představit si ji i její život.

Moje máma a otec měli to štěstí, že se potkali těsně poté, co jim oběma bylo osmnáct, stali se druhy a do dvou měsíců se vzali. O osm měsíců později se narodil můj bratr Rowan. O něco víc než o dva roky později jsme se narodily my, mé dvojče Blue a já. Maminka však během těhotenství s námi onemocněla a porod byl pro její tělo příliš velkou zátěží. Poté, co porodila Blue, zemřela, což znamenalo, že mě museli z jejího břicha vyříznout až po její smrti.

Byla pro mého otce celým světem, ona a Rowan. Když zemřela, zůstal bez své družky, zdrcený a jako svobodný otec tří dětí mladších tří let. Já jsem svého druha ještě nepotkala, takže si vůbec nedokážu představit, čím si musel projít. I přes to všechno, co mi způsobil, mě stále mrzí, že ztratil svou družku.

Říká se, že když vlk ztratí svého druha, může přijít o rozum a někdy dokonce spáchat sebevraždu. Ačkoliv se můj otec nikdy neuchýlil k sebepoškozování, často jsem přemýšlela, jestli ho smrt mé matky nepřipravila o rozum – jen zkrátka o jiný druh rozumu, než je obvyklé. Většinou, když se vlk zblázní, začne být krutý ke všem ve svém okolí. Můj otec se takhle sice nechová, ale to mi nebrání přemýšlet nad tím, jestli u něj nepropukla jiná forma šílenství, kterou se mu daří před světem skrývat a vylévá si to všechno jen na mně.

Chápete, možná jsem dvojče, ale se sestrou bychom klidně mohly žít v jiných domovech, dokonce i v jiných smečkách. Zatímco se mnou zachází jako s kusem hovna přilepeným na podrážce otcovy boty, s mojí sestrou se zachází jako s princeznou. Ano, jak můj bratr, tak moje sestra jsou otcovy zlaté děti, zatímco já jsem zbytečný odpad, o který nikdy nestál – minimálně ode dne, co jsem se narodila.

Z toho, co mi bylo řečeno, byl můj otec neskutečně nadšený, že přivítá na svět dívčí dvojčata. S maminkou už měli malého chlapečka a rozhodli se, že dvě dcery po sobě budou dokonalý počet dětí a že u toho rádi skončí. Pak ale přišel den, kdy máma začala rodit měsíc před termínem a zemřela jen pár minut po narození Blue.

Prý moje máma nevědomky trpěla krvácením do mozku a po stresu z přirozeného porodu Blue její tělo zkolabovalo. Podařilo se jim mě ale dostat včas ven; o pár minut později bych zemřela taky. Otec se nedokázal na sestru ani na mě několik dní podívat, ale když to nakonec udělal, okamžitě mě začal nenávidět. Prohlásil, že za máminu smrt můžu já, že jsem ji nějakým způsobem zavinila. Navzdory tomu, že mu několik doktorů říkalo, že to tak nebylo, že trpěla už týdny a zemřela by tak jako tak, stejně neposlouchal, a dodnes mě nenávidí a viní mě z její smrti jen proto, že jsem se narodila jako poslední.

"Bonnie, pojď sem." Můj otec nasadil zdvořilý otcovský hlas, což znamená, že je tu někdo důležitý. To je jediná chvíle, kdy se ke mně chová alespoň trochu slušně, a jsou to přesně ty okamžiky, ze kterých si užívám každou vteřinu. Je to smutné, já vím, ale když strávíte celý svůj život nenáviděni a týráni, naučíte se využít jakoukoli příležitost a užít si ty tiché momenty míru bez bolesti.

Přidám do kroku a rychle se dostanu do obývacího pokoje. Zjistím, že otec sedí na gauči se sestrou a bratrem, zatímco naproti nim sedí Alfa Harold a další muž, kterého neznám. "Ahoj, Bonnie." Alfa Harold mě přivítá se svým obvyklým vřelým úsměvem a jako vždycky musím potlačit slzy nad tím, co ve mně tahle trocha laskavosti vyvolává.

Alfa Harold je vůdcem smečky Zelené skály už pětadvacet let a je to neuvěřitelný Alfa. Smečku vede skvěle a každému jejímu členovi neprojevuje nic jiného než lásku a laskavost. Nepochybuji o tom, že kdyby věděl, co mi můj otec provádí, úplně by vybouchl vzteky. Tolikrát jsem mu to chtěla říct, dokonce byly chvíle, kdy jsem stála před dveřmi jeho kanceláře připravená zaklepat, ale pak se mi v hlavě vždy hlasitě rozezněla otcova slova a zastavila mě.

Otec mi vždycky vtloukal do hlavy, že pokud to někomu řeknu, zabije moji babičku April. Je to matka mojí matky, a přestože jsme ji neviděli víc než deset let, pořád ji hluboce miluji. Odešla ze smečky, když se rozhodla, že už má smečkového života plné zuby a chce dožít v chatě v lese, jen ona a její pes. Nevím přesně, proč si vybrala takový život, ale z toho, co vím, už nikdy nebyla stejná poté, co zemřela moje matka.

Vzpomínám si, jak jsme ji často navštěvovali, když jsme byli malí. Ačkoliv nám nikdy nedávala lásku moc najevo fyzicky, vždycky k nám byla zdvořilá a nikdy se ke mně nechovala zle nebo hrubě. Nikdy nevěděla, co mi otec dělá, protože uměl mé modřiny vždycky dobře skrýt. Když pak smečku opustila, přerušil s ní veškeré kontakty. Ale i navzdory tomu všemu ji pořád miluji a představa, že by jí ublížil, vždycky byla a vždycky bude dostatečně silná, aby mě donutila mlčet.