Bonnie

Po dalších pár minutách klábosení odvede gama Will polovinu vlků ven z domu smečky, zatímco beta Shane zbytek z nás doprovodí do našich pokojů přímo v domě. Vzhledem k tak vysokému počtu vlků, kteří tu kromě místních zůstávají, hodně lidí sdílí pokoje, ale je to jen na jednu noc, takže nevidím důvod, proč by v tom měl být problém. Právě teď jsem prostě vyčerpaná a víc než připravená na šlofíka v opravdové posteli.

Brzy nás zavedou do našeho pokoje, a musím přiznat, že vzhledem k tomu, že je to jen pokoj pro hosty, stejně mi to vyráží dech. Podél zadní stěny se táhne masivní postel, na které by bez problémů mohli přespat čtyři lidé, možná i víc. Stěny jsou vymalovány v odstínu lomené bílé, zatímco koberec, závěsy a doplňky jsou v tmavě červené barvě.

Po stranách jsou dvoje dveře, o kterých předpokládám, že vedou do koupelny a do šatny, a na protější stěně visí obrovská televize. Přísahám, že musí mít úhlopříčku aspoň 70 palců. Samotný pokoj je obrovský a víc než dost velký na to, abychom tu v noci přespali všichni čtyři. Sakra, proč by jeden člověk potřeboval tolik prostoru, to nikdy nepochopím.

„Tak jo, dáme si dvacet, než se budeme muset nachystat na ples. Rowane a Blue, vy dva se se mnou podělíte o postel. Bonnie, ty si najdi nějaké místo na podlaze. Tamtěm dvěma dveřím se obloukem vyhni. Jo, a ať se nám nepleteš do cesty. Jestli na tebe někdo šlápne, není to můj problém.“ Na okamžik jsem v šoku, protože, abych byla upřímná, vážně jsem si myslela, že když už jsme tady, budu moct spát v posteli, ale ve skutečnosti to byla z mé strany prostě hloupost. „Ano, pane.“ Přikývnu a přitom se snažím, aby v mém hlase ani ve tváři nebyla znát žádná emoce.

„Zatímco budeme spát, můžeš nám vybalit tašky a postarat se o to, aby měla sestra na dnešní večer vyžehlené šaty,“ vyštěkne a už se souká pod přikrývky. Takže já končím na podlaze a nemůžu si ani zdřímnout. Znovu přikývnu, ale už nic dalšího neříkám a sleduju, jak všichni tři rychle usínají, zatímco já se, jako vždycky, starám o to, aby se udělalo všechno, co je potřeba.

Skoro o tři hodiny později se probudili. Do té doby jsem stihla vybalit, vyžehlit šaty pro Blue a ujistit se, že Rowanův i tátův oblek jsou upravené a připravené k obléknutí. Ve chvíli, kdy Blue otevře oči, podívá se na hodiny a dojde jí, že do začátku plesu zbývají už jen tři hodiny, začne šílet. „Pročs mě nevzbudila, ty pitomá děvko!“

„Omlouvám se, Blue. Nevěděla jsem, že jsem to měla udělat.“ Přistoupí těsně ke mně a ubalí mi rychlou, ale tvrdou facku na levou tvář. Obličej mi okamžitě začne hořet. „Blue, nech toho.“ Táta se k nám rychle přiblíží a stáhne Blue zpátky, ale já nechápu proč. Nikdy předtím ji nezastavil a výraz v její tváři jasně ukazuje, že si myslí totéž.

„Ne do obličeje, holčičko. Nechceme, aby na ní někdo viděl nějaký stopy, který bychom museli vysvětlovat.“ Aha, tak o tohle jde. Proč nejsem překvapená? „Máš pravdu. Promiň, tati.“ Jakmile Blue s tátou domluví, otočí se čelem ke mně, rozpřáhne pěst a udeří mě do boku, až vykřiknu bolestí.

„To je lepší. Dokud na ní nebudou viditelné stopy a večer dokáže chodit, tak se klidně obsluž, dceruško.“ Usměje se na něj, pak se otočí zpátky na mě a uštědří mi další rány, které mě s těžkým oddychováním pošlou k zemi, zatímco se všichni tři se smíchem vytratí z pokoje. Blue mě už předtím občas uhodila. Občas nějaká ta facka sem nebo tam, ale dnes to vypadá, že má v úmyslu přitvrdit hru. Nejsem si jistá proč, ale radši by toho měla pořádně využít, protože už brzo budu pryč.

Trvá mi chvíli a chce to pár povzbudivých slov od Lexi, než se mi podaří zvednout z podlahy. Myslím, že mi znovu zlomila některá žebra, která se už začínala hojit, a dýchání je kvůli tomu těžké a bolestivé. Mířím do koupelny, abych si prohlédla utrpěné škody, když mě zastaví zaklepání na dveře od pokoje. Nasadím na tvář falešný úsměv, otevřu dveře a úlevou se mi podlomí kolena, když se ocitnu tváří v tvář Lily. Je na ní jasně vidět, že okamžitě poznala, že se něco stalo.

„Ach, Bonnie,“ zvolá s pláčem, když vejde do mého pokoje a zavře za sebou dveře. „Jsem v pohodě.“ Je to lež, ale musím to opakovat, musím tomu věřit, jinak se zhroutím, a to si teď nemůžu dovolit, alespoň zatím ne. Jakmile budeme někde v bezpečí, pak se můžu sesypat, můžeme obě a obě to taky uděláme. „Vím, že je to lež, ale chápu to. Viděla jsem je odcházet, tak jsem tě přišla zkontrolovat a ujistit se, že jsi připravená na dnešní večer. Chtěla jsem se ujistit, že sis to nerozmyslela.“

V její tváři vidím obavy, ale nemusí se bát, na tomhle světě mě nic nezastaví v tom, abych dnes v noci odešla, jedině smrt. A pokud k tomu dojde, pak je to v pořádku, protože to radši umřu, než abych se svou rodinou zůstala byť jen jedinou další noc. „Je v pořádku, jestli sis to rozmyslela, Bonbone.“ Vyložila si moje mlčení jinak. „Ne, jdu do toho. Stoprocentně do toho jdu, a ty?“ Dychtivě přikývne, ale v dalších slovech ji zarazí táta, který se vrací do pokoje s mým bratrem těsně v patách.

Lily se rychle vymluví a odejde, zatímco já zamířím do koupelny. „Hej, čokle. Tvoje sestra si šla nechat udělat vlasy, make-up a nehty. Jakmile bude hotová, odneseš jí šaty. Jo, a pro lásku k Bohyni, uprav se na dnešní večer aspoň trochu reprezentativně. Vím, že je to skoro nemožný úkol, ale aspoň se o to pokus.“ Přikývnu. „Ano, pane.“ Pak zavřu dveře od koupelny a tiše pláču, zatímco se bolest začíná stávat pomalu nesnesitelnou.

Až příliš brzy nastane čas sejít dolů na ples, a lhala bych, kdybych řekla, že nejsem nervózní. Bude tu tolik lidí, mnohem víc, než v kolika jsem se kdy ocitla najednou, a k tomu všemu prostě vím, že mi bude táta neustále dýchat na krk a připomínat mi, abych nedělala tohle nebo tamto.

Moje nervy mě přemůžou, což mě před naším odchodem donutí utíkat na záchod. Když si myju ruce, naposledy se na sebe podívám do zrcadla a modlím se, aby to tátovi stačilo. Blue byla nucena dát mi něco ze svých starých věcí, abych se mohla pokusit vypadat trochu k světu, zatímco se ona šla nechat hýčkat. Své dlouhé blond vlasy jsem si nechala rozpuštěné, ale natočila jsem si konečky. Mám na sobě jen základní make-up a nějaké staré šperky, které mám už roky. I když mi ta předchozí facka od Blue přece jen zanechala stopu, je dost světlá na to, abych ji zvládla zakrýt.

A co se šatů týče, to, co mám na sobě, jsou opět jedny z těch od Blue. Samozřejmě je mám jen proto, že ji táta donutil mi je dát, protože já žádné šaty nemám. Nemám žádné hezké oblečení, protože všechno, co vlastním, jsou staré hadry nebo onošené věci od Blue, které mi dává, když si koupí nové, a ona se samozřejmě vždycky postará o to, aby je nejprve trochu zničila.

Podívám se na svůj odraz v zrcadle a navzdory všemu jsem s těmi šaty spokojená. Jsou to dlouhé bílé šaty až na zem s rozparkem na levé straně, který odhaluje většinu mé nohy. Výstřih vpředu je na můj vkus trochu moc hluboký a ukazuje z mých prsou víc, než bych si přála. Navzdory mé drobné postavě jsou poměrně velká a není zrovna snadné je schovat. Ty šaty jsou mi příliš velké, ale to není překvapení vzhledem k tomu, že jsem hubenější než Blue. Ale po troše sešpendlení se mi podařilo docílit toho, že vypadají trochu lépe.

Taky mi dala jeden pár svých starých bílých lodiček na podpatku. Jsou sice dost odřené, ale pod šaty jsou schované natolik dobře, že to skoro není poznat. „Jdeme!“ zahučí táta a já s sebou musím rychle hodit.

O několik minut později dorazíme dolů a vyjdeme ven na ples.

Je krásná noc a místo je tak nádherně vyzdobené, že několik minut trávím jen tím, že s úžasem vstřebávám své okolí. Jak procházíme areálem, několikrát nás zastaví lidé, kteří si chtějí s mým tátou promluvit. Blue i Rowan se samozřejmě do hovorů zapojují, ale já zůstávám potichu, dokud na mě někdo nepromluví. Znám pravidla.

Zatímco tohle probíhá, všimnu si, že je Lexi jakoby neklidná, a začíná být těžké to ignorovat. „Jsi v pohodě, Lex?“ Zakňučí mi v hlavě a znervózní mě to. „Nevím, Bon. Něco je jinak.“ Než se jí stihnu zeptat na něco dalšího, do nosu mě uhodí ta nejúžasnější vůně. Připomíná mi skořici a mám pocit, že mi bere dech.

„Druh je tady!“ zavrčí Lexi a vyleká mě. Cože? Ach, počkat... oh ne. „Prosím, řekni mi, že si ze mě děláš srandu, Lex.“ Cítím její štěstí, ale mě svírá jen děs. Zabočíme za roh a zamíříme k našemu stolu, když mě najednou ta vůně zasáhne ještě silněji. Rozhlížím se kolem a snažím se to pochopit, když mé oči zacílí na kluka stojícího jen pár stop ode mě. Akorát nedostanu příležitost dívat se na něj dlouho, protože prohlásí slova: Do prdele, to ne! Pak uteče. Otočí se a uteče ode mě. Můj druh... uteče.