Jessa

O sedm let dříve

Vyrůstat jako dvojče zní jako zábava, že? Nejlepší kamarád od narození, někdo, kdo vám vždycky kryje záda, někdo, kdo vás chápe bez vysvětlování. To jsem měla – alespoň prvních deset let svého života.

Můj bratr, dvojče Jackson, byl středobodem mého světa. Byli jsme dvouvaječná dvojčata, ale v každém ohledu jsme tvořili naprosté protiklady. Jackson byl vysoký, štíhlý, sportovně nadaný a dokázal se spřátelit snad s kýmkoli. Já byla malá, trochu oplácaná, bolestně plachá a obvykle jsem zakopávala o vlastní nohy.

Ale nikdy mi na tom nezáleželo. Nepotřebovala jsem milion přátel. Měla jsem Jacksona. Byl můj nejlepší kamarád, moje druhá polovička, můj člověk.

Vždycky jsme byli jen my dva. Naše máma neustále pracovala, abychom měli co jíst, takže většinou jsem byla jen já a on. Možná proto jsme na sobě tak lpěli.

„Jaxi, já chci jít domů,“ zakňourala jsem a vlekla nohy za sebou, zatímco on si přehazoval z ruky do ruky míč na americký fotbal.

„Jess, uklidni se. Řekl jsem tomu novýmu klukovi, že se tu sejdeme a budeme si házet,“ řekl a hnědé oči měl upřené na hřiště, jako by už hrál v NFL.

„To je nuda.“ Svalila jsem se do trávy.

Povzdechl si, sáhl do kapsy a hodil mi müsli tyčinku. „Na. Arašídová. Tvoje oblíbená.“

Okamžité zvednutí nálady. „Jo! Díky, Jaxi.“

Zatímco jsem roztrhávala obal, narovnal se a pohlédl ke vstupu na hřiště. „To je on.“

Šel k nám kluk zhruba v našem věku, pod paží svíral fotbalový míč. Měl tmavé, rozcuchané hnědé vlasy a ty nejzelenější oči, jaké jsem kdy viděla. Ten typ očí, kterých si všimnete na první pohled. A jeho řasy? Byly tak dlouhé, až jsem žárlila.

„Čau,“ řekl Jacksonovi.

„Čau, Noahu. To je moje dvojče, Jessa.“

Vyškrábala jsem se na nohy a oprášila si trávu z džínsů. Pusa mi fungovala rychleji než mozek. „Páni... máš fakt dlouhý řasy. Na kluka.“

Noahovi zrůžověly tváře. „Ehm, díky?“

Jackson zasténal. „Promiň, ona občas nemá záklopku.“

„Chtěla jsem jenom říct, že jsou... hezký,“ zkusila jsem to a přála si zmizet.

„Jess, co kdyby sis šla sednout, zatímco si budeme házet,“ zamumlal Jackson.

„Ona nehraje?“ zeptal se Noah.

Než stačil Jackson odpovědět, zavrtěla jsem hlavou. „To zrovna není nic pro mě.“

„Ne. Kdyby se pokusila hodit, asi by srazila sama sebe,“ zavtipkoval Jackson.

Předstírala jsem, že je mi to jedno, sedla si zpátky za postranní čáru, ale oči mi neustále těkaly k Noahovi, jak si s Jacksonem házeli. Nebyl jenom roztomilý – byl taky tichý. Skoro až plachý. Něco na něm mě nutilo přát si, abych se mu líbila.

Když skončili, Jackson ho poplácal po zádech. „Máš dobrou ruku.“

„Starší bráchové mě něco naučili,“ pokrčil Noah rameny.

„Aha! Takže jsou to i tvoji nejlepší kamarádi, jako já a Jackson?“ zeptala jsem se dychtivě.

„Ne. Jsou to prostě... bráchové. Vlastně nemám nejlepšího kamaráda.“

Srdce se mi sevřelo. „Tak to by sis měl nějakýho najít. Já a Jackson děláme všechno spolu. Je to ten nejlepší nejlepší kamarád, jakýho bys mohl mít.“

Noah se podíval na Jacksona. Jackson jen pokrčil rameny. Noah nepatrně přikývl, jako by tu zprávu pochopil.

Tenkrát jsem si neuvědomila, jak moc jsem se mýlila.

O měsíc později

„Já nechci jít do kina, Jaxi!“ zakňourala jsem se založenýma rukama.

„To máš blbý. Noah a já chceme vidět novej film od Marvelu. Nemůžeš zůstat doma sama.“

„Vždycky děláme to, co chcete ty a Noah. A co já?“

Povzdechl si. „Jess, mám tě rád. Ale občas chci dělat věci bez tebe. Musíš si najít vlastní kamarády.“

To zabolelo víc, než jsem chtěla přiznat.

Zazvonil zvonek a dovnitř vešel Noah se svým obvyklým úšklebkem.

„Nazdar.“

„Jess, obuj se,“ přikázal Jackson.

„Ona jde taky?“ zeptal se Noah.

„Jo. Máma je v práci. Dělám chůvu.“

„Chůvu?“ vyštěkla jsem. „Jsme stejně staří! Neděláš mi chůvu.“

„Jsem o dvanáct minut starší,“ odsekl Jackson.

Noah se uchechtl. „Rozhodně se chová jako mimino.“

Naštvaně jsem odcupitala pro boty, ale v polovině schodů jsem ztuhla, když jsem uslyšela Noahův hlas:

„Kámo, tvoje ségra je hroznej spratek. Kéž by se s náma nemusela tahat.“

Jacksonova odpověď byla nůž, který zajel nejhloub. „Komu to říkáš.“

V kině jsem se snažila zapomenout. „Jaxi, můžeme si dát popcorn? S extra porcí másla?“

Noah zvedl obočí. „Vážně potřebuješ extra porci másla?“

Zatnula jsem pěsti. „Ano. Mám ho tak ráda.“

Jackson mi podstrčil pár bankovek. „Kup si svůj malej.“

Zamířila jsem do fronty na občerstvení, a tehdy jsem je zaslechla znovu.

„Ona musí pořád žrát,“ zamumlal Noah.

„Jo,“ řekl Jackson s tichým smíchem. „Někdy je trapas bejt s ní vidět.“

Ta slova zasáhla silněji než jakákoli rána. Moje vlastní dvojče – můj nejlepší kamarád – se za mě styděl.

„Hej, jsi na řadě,“ řekla mi jemně dívka za mnou.

Zavrtěla jsem hlavou. „Rozmyslela jsem si to.“

Zamračila se. „Jsi v pohodě?“

„Ne,“ zašeptala jsem. „Myslím, že jsem ztratila nejlepšího kamaráda.“

Zkoumavě si mě prohlédla a pak řekla: „Já jsem Mariah. Chodíme do stejný třídy, ne? Ty jsi Jessa. Jacksonovo dvojče.“

„Jo.“

„Na jakej film máte jít?“

„Na nějakou superhrdinskou kravinu.“

Mariah se ušklíbla. „Vykašli se na to. Pojď radši se mnou. Dávají novou komedii. Hlavní herec je mnohem hezčí.“

Než jsem se stihla rozhodnout, objevili se Jackson a Noah.

„Jess, co ti tak trvá?“ obořil se na mě Jackson. „Jo, čau, Mariah.“

Mariah se sladce usmála. „Ahoj. Jessa a já jdeme radši na tu komedii.“

Jackson pokrčil rameny. „Fajn. Sejdeme se pak tady v hale.“

Jakmile s Noahem zmizeli, Mariah mě zatáhla ke svému sálu.

„Pojď. Potřebuješ se zasmát.“

Naposledy jsem se ohlédla za vzdalující se postavou svého bratra.

Ukradl mi mého nejlepšího kamaráda, pomyslela jsem si. A už mi ho nikdy nevrátí.

O tři roky později

Třináctka na mě dopadla těžce. Moje tělo se změnilo způsoby, o které jsem se neprosila. Už jsem nebyla ta baculatá malá holka – měla jsem křivky. Prsa příliš velká na můj věk. Boky, které se nevyrovnaly ostatním holkám ve škole.

Máma vždycky říkala: Holky stavěné jako my se musí zahalovat. Vrstvy tě zeštíhlí.

A tak jsem nosila vytahaná trička. Oversize mikiny. Oblečení, které mě celou pohltilo. Bylo to jedno. Posměch přicházel i tak.

„Jess, ty si vezmeš tohle?“ zeptal se jednou ráno Jackson a změřil si moje volné tričko.

„Je to pohodlný.“

„Je to stan.“ Obrátil oči v sloup a odešel.

Máma mě políbila na tvář. „Nevšímej si ho. Nechápe, jaké to holky jako my mají.“

Ve škole začaly komentáře ještě dřív, než jsem došla ke dveřím.

„Cirkus je ve městě!“

„Jo, přivezli výstavu velryb!“

Žaludek se mi stáhl, když jsem uviděla, odkud to přišlo – Jackson a Noah, obklopení svými fotbalovými kumpány, všichni se smáli.

„Pěkný triko, Jess,“ odfrkl si Noah. „Zbyla jim už jen velikost stanu?“

„Sklapni, Noahu.“

Jackson se ušklíbl. „Říkal jsem ti, že je to moc velký.“

„Ideální na schování tý tlustý prdele,“ dodal Noah, čímž vyvolal u celé skupiny hysterický smích.

Odvrátila jsem se a předstírala, že je neslyším. Ale jejich smích mě pronásledoval.

Když jsem došla ke své skříňce, třásly se mi ruce. Zatáhla jsem za kliku, ale byla zaseknutá. Po mém boku se objevila Mariah.

„Potřebuješ pomoct?“

Táhly jsme společně, až se nakonec rozletěla – a vyvalily se z ní pytle na odpadky, které se vysypaly po celé chodbě.

Na jednom z nich byl přilepený vzkaz: Pořídili jsme ti novej šatník.

Řev smíchu kolem nás byl ohlušující.

„To jste udělali vy?“ obořila se Mariah na Jacksona a Noaha, kteří se prodrali davem, aby se podívali.

Noah se zašklebil. „Ona se chce oblíkat jako bezďák? Proč jí nedat na výběr?“

Jackson se zasmál. „Klídek. Je to jen vtip.“

Mariah ho probodla pohledem. „Je to tvoje ségra.“

Ale Jackson jen odešel s Noahem.

Zírala jsem na pytel na odpadky ve svých rukách. Jen na jedinou vteřinu jsem si přála, abychom si mohli vyměnit místa. Abych já byla ta, kdo se směje, a ne ta ponižovaná.

Současnost

Píp. Píp. Píp.

Zasténala jsem a praštila do budíku. Poslední ročník. Můj poslední rok v týhle pekelný díře.

Jsem Jessa. Nikdo výjimečný. Jen tlustá sestra – dvojče Jacksona, prvního rozehrávače a zlatého chlapce naší střední školy. Sestra, kterou si jeho nejlepší kamarád, Noah Carter, vzal za životní cíl trýznit.

Kdysi, když mi bylo deset, jsem si myslela, že je Noah roztomilý. Tahle zamilovanost nepřežila ani rok. Teď, v osmnácti, je vysoký, má široká ramena, dokonalé vlasy, dokonalý úsměv. Chce ho každá holka.

A já ho nemůžu vystát.

Ale je pořád nablízku – protože je to Jacksonův nejlepší kamarád. Kluk, který mi ukradl bratra.

Vyhrabu se z postele a obléknu si své brnění: džíny, tílko, obrovskou rozepnutou košili. Vrstvy skrývají tělo, za které bych se podle ostatních měla stydět.

Je čas se vyplížit, než mě Jackson uvidí. Než si mě najde Noahův hlas.

Další den. Další bitva.