Jessa

Po špičkách jdu chodbou a tajím dech. Jestli je Jackson vzhůru, bude mít připravenou a nabitou nějakou poznámku k mýmu oblečení, mým vlasům, nebo prostě... ke mně. Radši bych začala den bez toho.

Příliš pozdě. Dveře jeho ložnice se s vrzáním otevřou a tam stojí – moje dvojče, moje druhá polovička, můj zrádce – všech jeho sto osmdesát centimetrů v podobě arogantního rozehrávače, který mi stojí v cestě.

„Dobré ráno, Jess,“ řekne a očima mi přejede po košili. „Pěknej... stan.“

Ani mu neodpovím. Jen se kolem něj protáhnu a tváře mi hoří.

„No tak, nebuď tak přecitlivělá,“ zavolá za mnou.

Přecitlivělá. Tak mi říká, když jeho slova ťnou do živého, jako by to byla moje chyba, že něco cítím.

Než dojdu do kuchyně, máma je už pryč. Většinou odchází brzy ráno a já se nedokážu rozhodnout, jestli jsem za to vděčná, nebo jestli žárlím. Vděčná, že mě takhle nevidí, a žárlivá, že si na nás nikdy neudělá čas.

Jackson si vezme z lednice proteinový koktejl a kopne ho do sebe, jako by hrál v nějaké reklamě pro sportovce. Já si mažu kousek toastu a snažím se vypadat neviditelně.

A pak se samozřejmě objeví sám ďábel.

Noah Carter.

Vpochoduje přímo do naší kuchyně, jako by mu to tam patřilo, helmu zastrčenou pod paží, vlasy ještě vlhké ze sprchy, ztělesnění arogance zlatého chlapce s metrem devadesát. Má na sobě svůj dres, číslo 14, napnutý přes široká ramena, jako by mu byl ušitý na míru.

A protože jsem očividně masochistka, můj hloupý mozek zaznamená křivku jeho čelisti, to, jak se mu vlhké vlasy kroutí na konečcích, a tu čistou vůni mýdla a potu, která na něm ulpívá. Nenávidím se za to, že si toho všímám.

„Dobré ráno, sluníčko,“ ušklíbne se na mě.

Otočím oči v sloup. „Takhle mi neříkej.“

„Co? Myslel jsem, že by se ti líbila přezdívka.“ Úsměv se mu rozšíří, jako by přesně věděl, jak se mi dostat pod kůži.

Jackson se zasměje a ťukne si s ním pěstí. „Nevšímej si jí, brácho. Připravenej na trénink?“

„Vždycky,“ řekne Noah. Podívá se na můj toast a zvedne obočí. „Zase extra porce másla?“

Praštím nožem o stůl. „Vážně? To tě nikdy neomrzí komentovat, co jím?“

Jackson si odfrkne. „Nevšímej si ho, Jess.“

Ale já si ho všímám. Bože, a jak moc.

Oba vyrazí k autu a nechají mě s vychladlým kouskem toastu a známou bolestí na hrudi. Je to ta samá bolest, kterou cítím už od svých deseti let.

Bolest z uvědomění, že moje dvojče – můj nejlepší kamarád – si vybral někoho jiného.

Ve škole to není lepší. Nikdy není.

Jakmile vkročím na chodbu, stáčejí se na mě pohledy. Šepot. Uchechtávání. Ty samé sračky, co poslouchám už od nižší střední.

„Sakra, ta je větší než linebackeři.“

„Vsadím se, že sežere víc než celej tým.“

Jdu dál se sklopenou hlavou a předstírám, že mě ta slova nebodají. Ale bodají. Každé z nich po sobě zanechá další jizvu, kterou nemůžu zakrýt oversize oblečením.

Jackson si toho nevšímá, nebo možná všímá, ale je mu to prostě jedno. Je příliš zaneprázdněný vyhříváním se na výsluní slávy prvního rozehrávače. Příliš zaneprázdněný smíchem s Noahem a zbytkem týmu.

Noah. Vždycky Noah.

Nejhorší na tom je, že když se směje, je to takový ten hluboký, hřejivý zvuk, ze kterého se mi ježí chloupky na zátylku. Když se usměje, holky se rozpouštějí jako kaluže. A když mu oříškově hnědé oči zachytí světlo, skoro září.

Nenávidím se za to, že jsem si toho všeho všimla.

Nenávidím, že nějaká moje část chápe, proč by celá ženská populace na střední škole v Crestwoodu zabíjela pro šanci být s ním.

Nenávidím, že nějaká moje část, nějaká zvrácená malá část pohřbená hluboko uvnitř, si pamatuje, jaké to bylo, být do něj zamilovaná, než se z něj stal můj trýznitel.

Mariah si mě najde u skříňky. Díky bohu za ni. Ona je to jediné dobré, co z toho všeho vzešlo – holka, která mě před třemi lety viděla zhroucenou v kině a rozhodla se nenechat mě v tom samotnou.

„Vypadáš, jako bys byla připravená někoho zavraždit,“ řekne a zastrčí si pramen blond vlasů za ucho.

„Noah,“ zamumlám. „Jako obvykle.“

Zašklebí se. „Uf. Člověk by řekl, že po těch letech už ho to začne nudit.“

„Nezačne. Vypadá to, že trýznění mojí osoby je jeho nejoblíbenější sport, hned po fotbale.“

Mariah si povzdechne. „No, poslední ročník, ne? Skoro za námi.“

Skoro. Ale to skoro připadá jako věčnost.

Oběd je nejhorší. Vždycky byl.

Sedím s Mariah na kraji jídelny, daleko od stolu fotbalistů. Ale ať jsem jakkoli daleko, Noah si mě očima vždycky najde. Cítím je, ostré jako dýky, pálivé jako reflektor.

Dnešek není výjimkou. Jsem v polovině sendviče, když ho uslyším přes celou místnost.

„Hej, Jacksone! Radši si schovej jídlo, nebo ti ho Jess sežere, než vůbec mrkneš.“

Od stolu vybuchne smích. Jackson mě nebrání. Nikdy to nedělá.

Nechám hlavu skloněnou, tváře mi hoří a modlím se, aby se k němu nikdo další nepřidal. Ale oni se samozřejmě přidají.

„Mohla by dělat maskota týmu,“ ozve se někdo. „Dejte na ni chrániče a převálcuje celou obranu!“

Kluci vyjí smíchy.

Mariah se nakloní přes stůl, oči jí jen blýskají. „Ignoruj je. Jsou to idioti.“

Ale ignorování nepomáhá k tomu, aby to přestalo.

Svírám sendvič tak pevně, až mi bělají klouby. V duchu si představuju, jak vstávám, napochoduju k nim a řeknu Noahovi přesně, co je zač – tyran. Zbabělec. Ubohej kretén, kterýho vzrušuje srážet mě na dno.

Ale nepohnu se.

Protože vím, co by se stalo, kdybych to udělala. Ušklíbl by se. Řekl by něco ještě ostřejšího. A Jackson by se smál rovnou s ním.

Přesně jako vždycky.

Té noci ležím v posteli a zírám do stropu.

Tohle je můj poslední rok. Ještě jeden rok s Noahem Carterem. Ještě jeden rok, kdy Jackson předstírá, že neexistuju, kromě chvil, kdy se mu to hodí. Ještě jeden rok bytí „tím tlustým dvojčetem“, vtipem, nulou.

Po promoci budu volná. Vejška bude moje tlačítko pro restart. Nikdo mě nebude znát jako Jacksonovu sestru nebo Noahův oblíbený terč. Nikdo si nebude pamatovat skříňku plnou pytlů na odpadky nebo vtipy o másle.

Budu to jenom já.

Ale i když si to říkám, můj mozek mě zradí. Protože to nejsou Noahovy urážky, co se mi znovu a znovu přehrává před očima. Je to jeho obličej. Jeho pitomě dokonalej, jako z filmu vystřiženej obličej s ostře řezanou čelistí a širokými rameny.

A já se za to nenávidím.

Další ráno se cyklus opakuje. Jacksonovo škádlení, máma nepřítomná, já se stahuju do sebe.

Ale když se objeví Noah, nastane změna. Ne velká, ne očividná – jen nepatrný záblesk.

Přistihne mě, jak na něj zírám.

Nechci. Fakt ne. Jsem jen zamyšlená a můj pohled na něm ulpí, na tom, jak se mu tričko napíná přes hruď, na silné linii jeho krku, když zakloní hlavu a zasměje se něčemu, co řekne Jackson.

A pak se jeho oříškové oči setkají s mými.

Na vteřinu nemůžu dýchat.

Není v tom žádný úšklebek, žádná urážka, žádná hrana. Jen se na mě Noah dívá, jako by... jako by mě viděl.

Pak mrkne a je to pryč. Nahrazené tím stejným arogantním úsměvem, který znám až moc dobře.

„Líbí se ti, co vidíš, sluníčko?“

Tvář mi vzplane. „Leda ve snu.“

Ale ten záblesk ve mně zůstane celý den.

A děsí mě víc než všechny jeho urážky dohromady. Protože co když – jenom co když – ten kluk, co mi už roky dělá ze života peklo, je ten jedinej, kterýho si nemůžu přestat všímat?

Co když ten, kterého nenávidím nejvíc, je ten, ke komu mě to tajně táhne? A co když to on ví?