Jessa

Jestli je jedna věc, ve které je Noah Carter dobrý, je to schopnost dostat se mi pod kůži.

Přísahám, že se každé ráno probouzí a vymýšlí nové způsoby, jak mi znepříjemnit život. Je úplně jedno, jestli je to doma, ve škole nebo před polovinou fotbalového týmu – on přesně ví, kam rýpnout, a dělá to s tím svým úděsným úšklebkem, ze kterého mám chuť mu něco hodit do toho jeho dokonalého, pitomého obličeje.

Dnešek nebyl výjimkou.

Vlastně, zapomeňte na to. Dnešek byl mnohem horší.

Začalo to na chodbě se skříňkami u tělocvičny. Jackson a já jsme zrovna skončili s tělocvikem a já už tehdy měla mizernou náladu. Není nic lepšího než běhat kolečka před bandou kluků, co vás berou jenom jako pointu nějakýho krutýho vtipu. Byla jsem zpocená, unavená a jediné, co jsem chtěla, bylo dostat se na další hodinu bez jakéhokoliv incidentu.

Jenže incident bylo prakticky Noahovo druhé jméno.

Opíral se o zeď se dvěma svými spoluhráči a smáli se nějaké blbosti. Dres mu volně visel přes široká ramena a helma se mu houpala na prstech jako módní doplněk. Vypadal do posledního milimetru jako zlatý chlapec a rozehrávač. A když na mně spočinul jeho pohled, úsměv se mu zúžil do něčeho nebezpečného.

„Hej, Lombardi,“ zavolal na mě, přesně tak nahlas, aby se lidi otočili. „Opatrně při procházení těma dveřma. Nechceme, aby se tam ta tvá tlustá stehna zasekla.“

Na zlomek vteřiny se svět obrátil vzhůru nohama.

Zastavila jsem se v polovině kroku a horkost mi vystřelila do krku tak rychle, že jsem myslela, že shořím. Jeho slova mě zasáhla víc, než měla, dopadla přímo na moje nejzranitelnější místo – na to, které se tak zoufale snažím schovávat pod vytahanými džíny a mikinami.

Chodba vybuchla v potlačované uchechtávání. Ne všichni, ale dost lidí na to, aby se mi sevřel žaludek.

Pevněji jsem stiskla učebnice a nehty se mi zaryly do obálek. „Páni,“ řekla jsem hlasem, který se mi třásl tou nebezpečnou směsí zuřivosti a ponížení. „Musíš na sebe bejt fakt pyšnej.“

Noah se ušklíbl, naprosto nevzrušený. „Hej, jenom se starám o školskej majetek. Tyhle dveře nejsou zrovna levný.“

Jeho kamarádi se znovu zasmáli, jako by to byl ten nejvtipnější kluk na světě.

A já? Já jsem chtěla, aby se pode mnou otevřela zem a pohltila mě.

Vtip s Noahem je v tom, že on si nejenom nedělá srandu. On to ví.

Ví, co bude bolet, co mě v noci nenechá usnout a donutí mě znovu a znovu si ta slova přehrávat. A to nejhorší na tom je, že ani nemrkne, když je vypustí z pusy. Jenom mě sleduje. Jako by čekal, jestli se zlomím.

A já nenávidím, že mu to funguje.

Protože pravda je, že svoje stehna vážně nesnáším. Vždycky jsem nesnášela. Nenávidím to, jak se mi džíny příliš obepínají kolem nohou, jak se mi v létě stehna třou o sebe, jak každá holka z časopisu vypadá, jako by její nohy vytesali z mramoru, zatímco ty moje vypadají... tlustě.

Bez jediného slova jsem se kolem něj protlačila, tváře mi hořely a oči mě štípaly. Jackson za mnou volal, ale ignorovala jsem ho. V žádném případě jsem nechtěla Noahovi dopřát to zadostiučinění a nechat ho, aby mě viděl plakat.

Došla jsem na dívčí záchodky, zamkla se v kabince a opřela se čelem o chladný kov. Hruď se mi prudce zvedala a každý můj nádech byl křečovitý a třesoucí se.

„Tlustý stehna,“ zašeptala jsem a ta slova mi v ústech zhořkla.

Nenáviděla jsem se za to, že mi na tom záleží. Nenáviděla jsem, že se mi jeho pitomý hlas rozléhá v hlavě, že můj odraz v zrcadle na záchodcích najednou vypadal tak špatně.

Ale ze všeho nejvíc jsem nenáviděla, že pod vší tou bolestí se skrývalo něco jiného.

Něco horšího.

Protože pravda – ta ohavná, potupná pravda – byla taková, že mě Noah Carter mohl počastovat všemi nadávkami světa a já bych si stejně všimla, jak se mu tričko rýsuje na hrudi. Stejně bych si pamatovala, jak se mu po tréninku kroutily vlasy na zátylku, vlhké od potu. Stejně bych cítila to hloupé zachvění v břiše pokaždé, když se na mě podíval, i kdyby to bylo jen kvůli tomu úšklebku.

A nenáviděla jsem se za to.

Když jsem konečně opustila záchodky, oči jsem měla suché, ale můj hněv plál prudčeji než kdy dřív. Našla jsem ho v jídelně u oběda, seděl s Jacksonem a zbytkem týmu. Nejdřív si mě nevšiml, byl příliš zaneprázdněný tím, jak rukama napodoboval nějakou rozehrávku, zatímco kluci hltali každé jeho slovo.

Ale když jeho pohled konečně padl na mě přes celou místnost, úsměv se mu rozšířil. Šťouchnul do Jacksona a řekl něco, čemu se oba zasmáli.

A já věděla, naprosto jistě jsem věděla, že to bylo o mně.

A tak jsem udělala to jediné, co jsem mohla. Zvedla jsem bradu, beze slova prošla kolem jeho stolu a sedla si k Mariah na druhý konec místnosti.

Ale celou dobu jsem cítila, jak na mně spočívá jeho pohled.

Jako by ještě neskončil.

Jako by jen čekal na další příležitost zaútočit.

Později, když jsem přišla domů, zamkla jsem se v pokoji a svlékla si džíny. Stála jsem před zrcadlem a zírala na nohy, ze kterých se Noah rozhodl udělat si vtip.

Byly vážně tak hrozné?

Byly silné, to jo. Svaly z let běhání, ježdění na kole, nošení víc než jen svýho podílu nákupů, když máma pracovala dlouho do noci. Nebyly hubené jako tyčky, jako u holek z časopisů, ale nebyly ani povolené.

„Tlustý,“ zamumlala jsem.

To slovo na mně ulpělo jako druhá kůže.

Sedla jsem si na postel, objala si kolena a hruď se mi stáhla frustrací. Proč nade mnou má vždycky takovou moc? Proč jsem to nemohla prostě přejít smíchem jako Jackson, když si z něj Noah utahoval?

Protože to nebylo to samé.

Jackson se mu vyrovnal – byl to jeho nejlepší kamarád, jeho spoluhráč. Utahovat si z něj bylo jen pošťuchování.

Ale já? Já byla cíl. Pointa. Ta přecitlivělá sestra, která nesnese vtip.

A možná se mu to tak líbilo.

Nebo možná – při té myšlence se mi zauzloval žaludek – možná se mu líbím já.

Ne. To je nemožný. Noah Carter mě nemá rád. Jestli něco, tak mě pravděpodobně nenávidí. Tak to prostě musí být.

Tak proč mám pocit, že je v tom něco víc?

Proč ho občas přistihnu, jak na mě zírá, když si myslí, že se nedívám? Proč jeho urážky vždycky dopadnou na místa, kterých si na mně nikdo jinej očividně nevšímá?

Bylo to skoro jako... jako by mě viděl.

A to byla ta nejděsivější myšlenka ze všech.

Svalila jsem se zpátky na postel a zírala do stropu.

Jedna věc byla jistá: nenechám ho vyhrát.

Jestli si Noah Carter myslí, že mě může dál ničit svejma pitomejma komentářema, tak je na velkým omylu.

Já mu ukážu.

Ještě nevím jak, ale ukážu.

Protože i když jsou moje stehna tlustá, moje kůže bude už brzy ještě silnější.

A až se mě příště pokusí zlomit?

Budu připravená.